You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Lottin (ne)divadelní deníček: Hry o Marii

2. května 2017 v 13:44 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Začínám si všímat jistých divadelních tradic. Jít na Vánoce na Louskáčka - klasika. No a o Velikonocích se jde na Hry o Marii. Je to zážitek velice podobný návětěvě kostela, ale s malým háčkem. Sám Bohuslav Martinů svým operním dílem žádné náboženské cíle nesledoval, což vysvětluje, proč je z dějového hlediska příběh natolik rozporuplný a prvotní poselství "obrať se k Bohu", získává trochu jiný ráz.
Nejprve ale začnu přímo hudbou Martinů, která byla vystavěná jako barokní katedrála - byla ohromující, imozantní a člověk si citelně uvědomoval vlastní maličkost. Martinů rovněž vyznával ideu, že hudba by neměla děj vypravovat a popisovat, ale absorbovat jej a to mému zážitku z večera skutečně odpovídalo.
První dějství otevíral Prolog o pannách moudrých a pannách pošetilých, ze kterých pramení zmiňovaná dějová nelogičnost. Příběh vypráví o pannách čekajících na ženicha - Krista. Panny moudré hlídají světlo v lampě celou noc, panny pošetilé usnou a dojde jim olej. Prosí moudré panny, prosí obchodníky s olejem, ale nikdo jim nepomůže a Bůh je za jejich lenost potrestá a nevpustí je do ráje.
Další část se otevírá miráklem Mariken z Nimégue, což byl můj nejoblíbenější příběh. Vypráví o dívce Mariken, která se vydá na trh do města, nechá se oslnit jeho světly a výklady a nestihne se domů vrátit za světla a zabloudí v lese. Tam se setká s ďáblem, který ji svede a se kterým následujících sedm let chodí po světě a pomáhá mu v šíření chaosu, nenávisti, závisti a žárlivosti. Teprve když přichází do města, kde potulní herci hrají Hru o Maškaronovi, se v Mariken pohne svědomí a začne se kát. Ďábel ji v tom okamžiku zahubí, ale její duše je už spasena a ona smí vejít do ráje.
Druhé jednání opět otevírá mezihra, Narození Páně. Vypráví o Panně Marii marně hledající přístřešek, kde by mohla nocovat. Nechtějí ji v hostinci ani v kovárně a tak se uchýlí do kovářova chléva, kde se jí narodí syn Boží. Když za ní přijde kovářova dcera, která se narodila bez rukou, a ty jsou jí nemluvnětem zázračně navráceny, kovář pochopí, koho odehnal od svého prahu. Nejraději by se vrhnul do plamenů, ale Panna Marie mu v tom zabrání.
Večer pak zakončil příběh o Sestře Paskalině, která podlehla snům o lásce a utekla z kláštera za mužem. Ďábel však jejího muže zavraždil a jeho smrt svedl na Paskalinu. Paskalina je odsouzena k smrti, ale na zem sestoupí Panna Marie a zachrání ji. Kající se Paskalina se provinile vrací do kláštera, zjišťuje však, že Panna Marie vstoupila do stavu v její podobě, aby zatajila Paskalinino pochybení. Smířená Paskalina umírá za zvuků ranní mše, kterou před lety při svém útěku zmeškala.

Teď už jistě dává smysl avizovaná nelogičnost děje, kdy pošetilé panny jsou za jedno pochybení krutě potrestány, zatímco Mariken, kovář i Paskalina se kají ze svých provinění a je jim odpuštěno. Jen to dokazuje, že záměry Martinů nebyly náboženské, ale usiloval o návrat k původnímu divadlu s lidovými prvky a toužil zbavit operu estetických příkras, jelikož se domníval, že právě ty tento žánr činí v očích veřejnosti přežitým.
Na mě celý večer zapůsobil velmi impozantním dojmem, jako člověku, který se nikdy žádné mši v kostele nezúčastnil, mi to přišlo jako velký duchovní zážitek.
Jediné, co mi na večeru přišlo zdlouhavé, byly instrumentální pasáže, které Martinů skládal s úmyslem vložit do nich balet, ale v brněnské inscenaci byly vyplněny dramatickým pobíháním po jevišti, případně zpomaleným kráčením postav k sobě, či od sebe. Po jisté době jsem z toho, zcela upřímně řečeno, začala být rozmrzelá.
Po výtvarné stránce byla tato inscenace zpracována velice prostě a přitom malebně, evokovala zmiňovanou kostelní atmosféru, ale zároveň byla i ponurá, případně i moderně vyhlížející s flexibilním využitím kulis a světel. Měla od každého kousek a jednotlivé přechody na sebe plynule navazovaly.
Ta, na které to celé stálo, Panna Marie byla skutečně vrcholem každé scény, ve které se objevila. Majestátní, křehká, zářicí ve zlatých látkách a koruně, a přece skromná a něžná.

Daniela Straková-Šedrlová jako sestra Paskalina zahrála velmi skutečnou vnitřní rozervanost mezi dvojí láskou a následné tiché smíření.
Andrea Široká jako Mariken předvedla velice půvabný výkon dívky, která se ve svém mládí nechala příliš snadno okouzlit a pobláznit a jako takové, jsem jí její provinění nemohla mít příliš za zlé. Její pokání bylo velmi citlivé, ale přitom emotivní a silné, kdy musela zápasit se samotným ďáblem a zároveň si po dlouhém "spánku" uvědomovat sama sebe.
Igor Loškár jako správný Ďábel s jistým šarmem pokoušel, nechyběla mu arogance a krutost. Toužil ovládat a vlastnit a o to větší frustraci pociťoval nad silami, se kterými se nemohl měřit a nechápal je.
Závěr opery s mohutnou orchestrální sazbou mi způsobil husí kůži a s takto ohromeným dojmem jsem i celkově odcházela z divadla. Je pravda, že téma samotné mi nebylo příliš blízké, ale přesto mě donutilo zamyslet se nad některými věcmi, případně se na ně podívat z jiného úhlu. A i od toho máme divadlo.

Zdroj fotky, více informací o inscenaci, vstupenky:
http://www.ndbrno.cz/opera/hry-o-marii
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 2. května 2017 v 16:10 | Reagovat

Já jsem v ději taky vnímala rozpor, ale podle všeho jde především o to, že Mariken a Paskalina se stihly kát dřív, než nastal poslední soud. Ten v první scéně přišel, a tak na kání se a získání odpuštění nezbyl čas.
Příběh Mariken mě taky zaujal nejvíc. Působil úplně faustovsky. :)

2 Lotte Lotte | Web | 2. května 2017 v 16:59 | Reagovat

Jojo, o tom jsme se vlastně bavily už přímo v divadle. Jde o to, že co jsem vyčetla z programu, tak to tak není a ten rozpor tam skutečně je, diskutabilně dokonce i schválně od Martinů, který i sám napsal libreto k Paskalině (respektive ho dal dohromady z různých lidových písní a balad). Autor toho programu se taky snažil přijít s různými variantami vysvětlení toho rozporu, ale nakonec prostě uznal, že tam zkrátka je. :D

3 Adele Adele | Web | 3. května 2017 v 12:51 | Reagovat

Z příběhů mě nejvíc zaujal ten o Mariken. :-)
Od Bohuslava Martinů toho moc neznám, jen Otvírání studánek. :-) Nedávno jsem v knihovně narazila na libreto k Juliettě a dějově je to velmi zvláštní opera. :-)
Sama od sebe bych asi na tohle dílo nezašla, ale trailer mě docela zaujal, nemůžu říct, že ne. :-)

4 Lotte Lotte | 3. května 2017 v 13:49 | Reagovat

Mariken vede. :))
Inu, zkusit se má všechno, byl to netradiční zážitek. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama