You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Lottin (ne)divadelní deníček: Žítkovské bohyně (krev je krev)

23. července 2017 v 18:38 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Oh dear, oh dear, nemáte ani ponětí s jakým zpožděním tohle píšu. Vlastně asi máte, protože je to už nějaký ten týden, co skončila divadelní sezona. Shame on me a tak a pak k podstatě článku. :D


Určujeme si svůj život sami, nebo pouze naplňujeme vyšší plán?

Vzhledem k tomu co studuji a kde studuji, bych ji měla mít více v malíčku, ale musím se přiznat, že tohle bylo moje první setkání se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou, kterou do literárních nebes vynesl právě úspěch Žítkovských bohyň. (První setkání když pominu fakt, že jsem ji tuhle potkala v divadle, hehehe. Na Donu Giovannim. Znamenitý vkus. :D).
Nutno ale říci, že i toto moje seznámení se s její tvůrčí osobností nebylo "čisté", protože, jak jsem se později dozvěděla, tato inscenace je spíše interpretací režiséra Dodo Gombára (jak už naznačuje i přidaný podtitul v závorce), než věrnou adaptací knihy. A jelikož jsem do tohoto dne Žítkovské bohyně stále nečetla, pořád vlastně nevím, do jaké míry je brněnská inscenace Městského divadla pozměněná. Určitě to ale napravím a knihu si přečtu, o tom po mém silném zážitku z divadelní inscenace nemůže být pochyb.


Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je Dora Idesová, poslední z rodu žítkovských bohyň, žen z obce Žítková na Moravských Kopanicích, kde je velmi tvrdý život a jím ztvrdlí i lidé. Vzpomínky na bohyně jsou tu stále velmi živé, vždyť poslední bohyně Surmena zemřela relativně nedávno, rozdrcena ve spárech komunistického režimu.
Bohyně byly ženy, které vládly zvláštním schopnostem, rozuměly bylinám, dokázaly pomocí zaříkadel uzdravovat, chránit před uřknutím, přivést dívce jejího milého a tak dále. A jak už to tak bývá, ne všechny byly dobré a některé své síly používaly ke zlu, v krajních případech dokonce uměly svým obětem na objednávku jejich nepřátel přivolat i smrt. Co ale měly všechny bohyně společné? Smrt, násilnou a krvavou, předčasnou smrt.
Zdrženlivá Ida na bohování ale nevěří, pouze se snaží odhalit tajemství své minulosti, tajemství, která jak se zdá, znají všichni kromě ní.

Doru hrála Svetlana Janotová, z čehož jsem měla radost, protože její výkon v Zamilovaném Shakespearovi je teď, s odstupem času, jednou z mých nejvýraznějších vzpomínek na onu inscenaci.
Seriózně jsem přemýšlela, jestli je po představení unavená. Ona totiž na jevišti svým postávám dává úplně všechno a jde to skutečně znát a jen doufám, že tu obrovskou energii, co předává divákům, od nás dostává zase zpět. Musím se přiznat, že se mi nedostává slov k popisu jejího výkonu. Byl velmi niterní - perfektně jsem jí rozuměla a snad právě proto jsem neschopná ho popsat, protože je to zvláštně osobní.

Ženská síla

Co má kniha i divadelní představení společné, je komplikovanost příběhu, co se týče množství postav a jejich vazeb a prostupování více rovin, časových i mentálních - snových.
Jako zcizující princip sloužily okamžiky, kde postavy získaly odstup od děje přejetím role vypravěče. Domnívám se, že při tom používali úryvky přímo z knihy, ale to z pochopitelných důvodů nemohu tvrdit s určitostí, nicméně jsem na internetu narazila na jeden úryvek, který přesně korespondoval s tím, co jedna postava přednášela na jevišti.

Co je na této inscenaci na první pohled nejvýraznější je obsazení, které je výhradně ženské, s výjimkou Vojtěcha Blahuty, jehož role Jakoubka podle slov režiséra stejně není tak úplně mužská, protože je mentálně postižený a tudíž je věčným dítětem.
Obsazení složené (téměř) výhradně z žen zaprvé strašně potěšilo moji feministickou dušinku, i když vím, že o feminismus tady vůbec nešlo, zadruhé skvěle posloužilo ději a to především velmi dramatickému závěru hry. V tomto ohledu jsem měla možná i výhodu, že jsem knihu neznala, protože mě závěrečná scéna zastihla zcela nepřipravenou a tudíž na mě zapůsobila troufám si říci ještě silněji, než na ty, co s tím počítali.
Jelikož bylo obsazení ženské, tak i mužské role hrály ženy - očividně. To znamená, že jsem postavu záhadného houslisty v klobouku a dlouhém kabátu, který se nečekaně objevoval a mizel v Dořině životě a vypadal jako stín, co jí nahání strach, skutečně považovala za muže. Když se na konci ukázalo, že to byla žena, Janigena, se kterou Dora udržovala lesbický vztah, měla jsem velký "wow moment".
Jelikož je příběh vyprávěn očima Dory, která svoji orientaci tají a není s ní úplně vyrovnaná, postava její milenky splývá do mužské siluety, která je sociálně akceptovatelná a zároveň vystupuje jako faktor, kterému Dora nerozumí a snad se ho i bojí až do okamžiku, než sebe samu přijme takovou, jaká je. To bylo dokonalé využití ženského obsazení jak pro velké odhalení (pro neznalce knihy), tak i pro skvělou metaforu, kterou jsem si takto interpretovala.
Tohle představení bych doporučila i těm, co mi pijí krev poznámkami, že ženy neumí hrát záporáky. Viděli jste Alenu Antalovou v Žítkovských bohyních? Ne? Tak vůbec nemáte nárok něco takového říkat! :D
Byla mrazivá, naskakovala mi z ní husí kůže, instinktivně jsem se choulila na sedačce, když pronášela své nejúlisnější repliky, slizká, ale taky nebezpečná a nevyzpytatelná, tak strašidelně nevyzpytatelná. Hrála dvojroli vychovatelky Hrtoňové a kněze Josefa Hofera, který terorizoval bohyně, a oběma rolím dokázala vdechnout vlastní osobitý ráz, že nebylo potřeba ani kněžského oděvu, abych od sebe její dva party bezpečně oddělila.

Příroda, víra, sevřenost

Pokud bych měla popsat nejen kulisy, ale možná i atmosféru celého představení ve třech slovech, tohle by byl můj výběr. Všudypřítomný motiv dřeva (použitý zvlášť geniálně ve scéně sebevraždy Dořina otce), dále dřevěné lavice evokující ty kostelní, ale taky klaustrofobnost - úzkost z tak barvitě vykreslené samoty Žítkové, z kletby visící nad bohyněmi, kdybych měla hodně filozofovat, tak možná i klaustrofobie života samého.
V prvním dějství jevišti vévodila železná klec, která pomohla trochu odlišovat vzpomínkové či snové rozměry představení a vzhledem k samozřejmým asociacím umocňovala uzavřenost prostoru.

Divadlo neodpovídá, divadlo se ptá....

...je motto režiséra Gombára, což opravdu určuje ráz inscenace.
Některé scény byly vystavěny na základě pocitu, zachycení atmosféry, předání záblesku vzpomínky, která má přinutit k sebereflekci nejen postavy na jevišti, ale i diváky. Byla to od něj velmi čistá, niterní práce, kdy se mu podařilo divákům předat a zároveň v nich i vyvolat velmi širokou škálu emocí.

Nutno říci, že mě to nechalo trochu překvapenou, protože zatím jsem v MdB navštěvovala velmi krásné tituly, avšak odlečeného rázu, které na jeden večer potěšily dušinku, ale jinak klouzaly spíše po povrchu. V tomhle případě jsem ovšem byla zasažená plnou silou a ještě týdny po tomto představení jsem nemohla pustit z hlavy jisté aspekty této inscenace.

Zdroj obrázku, více informací o představení, vstupenky:
http://www.mdb.cz/inscenace/397-zitkovske-bohyne
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 2. srpna 2017 v 9:16 | Reagovat

To už je poněkolokáté, co jsem narazila na zmínku o tomhle díle. Knize i divadelní hře. Narazila jsem na audioknihu, takže jsem si řekla, že se s příběhem seznámím touto cestou. Ale je to už delší doba a já se ke knize ne a ne dokopat. Měla bych to napravit, protože poznámky k inscenaci + shrnutí děje zní moc a moc dobře. :-) Možná by mě návštěva představení ke knize víc namotivovala. :-) O to postarala tvoje recenze, ale přece jen bych si raději dřív přečetla zbytek knih ze série Milénium nebo klasiky jako Vojna a mír nebo Evžen Oněgin. (Když budu optimistická, tak se k Žítkovským bohyním dostanu nejdříve v dalším roce.) :D Ale pokud budu mít možnost zajít ne hru do divadla, tak si ji tentokrát nenechám ujít. :-D

2 Lotte Lotte | Web | 2. srpna 2017 v 12:16 | Reagovat

Jojo, já taky pořád narážela na různé zmínky o téhle knize, případně se bavila s lidmi co ji četli atd. Takže když byla možnost jít do divadla, neváhala jsem. :)
Představení by tě určitě namotivovalo, docela tomu věřím. :)
Milénium, Vojna a mír, Evžen Oněgin....ach, Bohyně mají těžké konkurenty, chápu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama