You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 27. kapitola

7. července 2017 v 22:06 | Lotte |  The Dreamcatcher
Na dveře Mercyiny ložnice se ozvalo slabé, nesmělé zaťukání. Zuzanka, která Mercy právě pomáhala s garderobou, odběhla do předpokoje a otevřela mladičké pokojské. Ta se k Zuzance naklonila a něco jí zašeptala. Zuzanka nepatrně ohrnula ret a vrátila se k Mercedes.
"Vaše Veličenstvo, hrabě Razumovskij se omlouvá, že vás vyrušuje bez domluvené audience, ale rád by si s vámi před dnešním setkáním s armádou ještě promluvil. A jestli smí být tak troufalý, chtěl by vás pozval na procházku po pobřeží."
Mercy si upravila rukáv šatů a překvapeně zvedla hlavu. "Zvláštní to muž," řekla zamyšleně. "To poslední, na co mám teď myšlenky, jsou procházky...ale asi bych si měla vyslechnout, co má na srdci. On není ten typ, co plýtvá slovy," povzdechla si. "Dobře, ať tedy počká na terase."
Když o deset minut později scházela po boku Razumovského na pláž, která byla součástí pozemků Rellevenova paláce, zvědavě na něj ze strany pohlédla.
"Tak jak se dnes vyspala armáda vyspala, hrabě?" otázala se žertovně, ačkoliv to byla spíše jen nervózní křeč.
Usmál se. "Znamenitě. Má mi Její Císařská Výsost celou tu záležitost stále ještě za zlé?"
Mercy sklopila pohled. "Myslím, že jsem už pochopila, že je nezbytné, abych tu byla. Ale pořád nevím, co jim mám vlastně říct. Mám nějaké návrhy od barona Ludwiga, ale přece na ně nemohu spustit suchopádné politické řeči, tak se k vojsku nemluví. Tedy, alespoň myslím, že ne."
Razumovskij na ni pohlédl těma svýma mírnýma očima a Mercy nechápala, jak někdo tak energický, jako její matka, mohl milovat takového člověka, představujícího její pravý opak. Snad právě proto.
"Jsou to prostí lidé, Vaše Výsosti. Chtějí slyšet jen pravdu a mít za koho bojovat."
Mercy si odfrkla. "Celý život mě vychovávali k tomu, nikdy se nikoho o nic neprosit."
"Tak se neproste," řekl Razumovskij prostě.

Mercy ze sebe vydala nepřesvědčené zakašlání.
"Chtěl jsem vás pouze co nejponíženěji poprosit, abyste mírnila svůj hněv na Titairy. V armádě
spolu bez rozdílů žijí jak Titaiřané, tak Twighburčané. Proč by to tedy neměli dokázat i ostatní lidé?"
"Jste tak neobyčejně smířlivý člověk, nebo prostě jen tak naivní? Nemohu se rozhodnout. Nevšiml jste si, co se v našich zemích rozpoutalo?"
"Ale to bylo oboustranné provinění, Madame. A z kusých informací, které jsem obdržel, jsem pochopil, že to stejně celé uměle rozdmýchal Ferdinand."
"Uměle rozdmýchal, uměle rozdmýchal...na tom, co se teď děje v Tvayburgu a Valentě už není nic umělého. Předsudky jednoho národu vůči druhému v nás musely být zakořeněné už předtím, jinak by neměl co rozdmýchávat."
Razumovskij chtěl něco říct, ale Mercy mu skočila do řeči: "Ano, já vím, že jsem byla na včerejší poradě příkrá, ale na tom, že do Valenty vyšlu vojska, a nechám zatknout jak Ferdinanda, tak sněm lordů, nic měnit nehodlám."
"Ale co zbytek Titairy? Ti prostí lidé?"
Mercy si protřela oči. "Celou noc jsem kvůli podobným úvahám nespala, hrabě. Budu panovnice, za jejíž vlády Twighburg přijde o nejbohatší provincii? Vejdu do historie jako ta, která se vůči Titairy zachovala nespravedlivě, nebo jako hlupačka, kterou manipulovaly její provincie? Nebo mě ty rozpory budou stát trůn úplně? Možná, že jsme k Titairy nebyli tak úplně spravedliví a nadešel čas pro kompromisy a reformy, které jsme jim odpírali. Jak se rozhodnout v tak bezprecedentním případu, kdy jsou dvě země sloučeny v jednu zcela dobrovolně? Do jaké míry dluží oni nám a my jim? Já vím, že mé poučení z této krize nesmí spočívat jen v usvědčen Ferdinanda, ale také ve vyvození důsledků v politice našich zemí. Já vím, že k Titairy nesmím být krutá. Ale po jejich zradě se mi to připouští velmi, velmi těžce. Zvlášť když vím, že otec by se takových úvah zhrozil. Ale já cítím, že je to správné a nutné. Dělá to ze mě slabocha?"
Razumovskij se na okamžik zastavil. "Ne. Dělá to z vás panovnici, Madame. Omlouvám se vám, myslím, že jsem vás svojí dnešní návštěvou vyrušoval zbytečně. Dokonale chápete vše, co jsem vám chtěl vyjevit."
Mercy se nepatrně usmála. "Snažila jsem se vás nenávidět, ale děláte mi to velmi těžké, hrabě."
Razumovskij její úsměv upřímně opětoval. "Rád bych si dovolil něco vám před dnešním velkým okamžikem předat. Myslím, že byste to měla mít."
Razumovskij Mercy s úklonou předal malou dřevěnou krabičku. Mercy ji s překvapeným výrazem přijala a otevřela víko. S rozšířenýma očima na něj pohlédla. "Váš svatoalexandrovský řád?"
"I vy jste přece jeho nositelkou, Výsosti," připomněl jí jemně. "Domyslel jsem si, že vzhledem k okolnostem, jej nebudete mít u sebe."
"Vskutku ne, ale," Mercy si odkašlala, "víte přece, že já ho dostala jen tak? Už při narození mi ho spolu s jinými tituly a řády dali do kolébky. Vy jste si ho oproti tomu vybojoval v pruských válkách. Necítím se oprávněna ho od vás přijmout."
"A já se cítím poctěn vám ho předat. Jste naše budoucí panovnice a všechny hodnoty tohoto nejvyššího ocenění představujete."
Mercy polkla a víčko zase zaklapla. "Upřímně vám děkuji."

***

Později toho dne, oblečená do svých jediných společenských šatů, které měla k dispozici, bílé róby vyšívané perlami, s hvězdou svatoalexandrovského řádu připnutou na hrudi, Mercy stála před hlavní branou nádvoří Markovy pevnosti a zhluboka dýchala, aby uklidnila divoce tlukoucí srdce. Nádech nosem, výdech ústy, nádech nosem…
Po jejím boku stanul Razumovskij ve svátečním vojenském kabátci se zlatou výšivkou.
"Kdykoli bude Její Veličenstvo připraveno," řekl tiše.
Mercy na něj překvapeně pohlédla, protože to bylo poprvé, co ji oslovil jako Veličenstvo, ale s jeho očima se nesetkala, protože se v tu chvíli sklonil a políbil její ruku.
Mercy si nervózním posunkem upravila těžkou tiáru na hlavě, a se zmučenou myšlenkou, jak šťastně rychle si je odvykla nosit, přikývla.
Razumovskij otevřel bránu, vešel dovnitř a zůstal stát na straně jako čestná stráž. Když ho Mercy míjela, sklonil hlavu v úkloně.
Mercy vešla na nádvoří pevnosti, kde stáli srocení vyšší i nižší důstojníci twighurgského císařství a titarijského království, ve svých zelených uniformách se zlatým lemováním. Přirozeně nepředstupovala před armádou v celém jejím počtu, protože takový proslov by zkrátka nebylo možné uskutečnit, ale to její hrůzu z celé události nijak nezmenšovalo. Kráčela před muže, se kterými se v žádném ohledu nemohla měřit, ale musela je žádat, aby pro ni nasadili vlastní život.
Procházela uličkou, kterou jí sami vytvořili a která se zdála být mučivě nekonečná. Všichni skláněli hlavy, když kolem nich procházela, ale nebyla schopná říct, jestli je to gesto úcty, nebo jen nezbytné zdvořilosti a jestli jí vůbec budou ochotni brát vážně.
Dospěla na konec své cesty a na jednu, možná dvě vteřiny, stanula ke všem zády. Byl to zvláštní okamžik, ve kterém se jí na malou chvíli zdálo, že její duše opustila její tělo, zhlédla celou tu absurdní scenérii pod sebou, a pak se znovu velmi neochotně vrátila dolů, když se Mercy poté, co nabrala poslední hluboký nádech, otočila ke všem čelem.
"Je mi radostí a ctí stanout před vojskem, které hrdinně sloužilo své zemi za vlády mého otce, císaře Alberta, v dobách, které sice nebyly nezbytně snazší, ale bezpochyby jednotnější," začala Mercy rozechvěle a zoufale se nutila ke klidu. Nebo ho alespoň předstírat a neprojektovat svůj strach do hlasu. "Ti, kteří ztratili pocit jednoty, byli občané naší země, její poslanci a i má vlastní rodina." V davu to po jejích slovech zašumělo. "Kdo však nehledě na krizi zůstal věrný svým zásadám jste byli vy - stáhli jste se z hlavního města po útěku mé rodiny a já vašemu gestu porozuměla. Byl to vzdor vůči lidem, kteří ve chvíli nejtěžší nesloužili své zemi, ale zároveň to bylo jasné znamení vaší neutuchající věrnosti své vlasti," Mercy ztěžka přinutila prsty, které úzkostlivě žmoulaly lem její šerpy ke klidu.
"Naše země," navázala, "existovaly déle samostatně, než-li spojeně. Naše historie je tak různá, jak jen dějiny dvou zemí s výrazně odlišnou rozlohou a mocenským postavením mohou být. Z toho vyplývá i nestejná kultura a smýšlení lidí. Spojuje nás podobný jazyk, osvícení lidé a donedávna i dobrá vůle spolu navzájem vyjít. Přesto je teď, po třiceti letech společného soužití a vypuknutí nepokojů, jaké nemají obdob, čas na nevyhnutelnou sebereflexi obou národů. Jsou to právě naše nevyjasněné poměry, které Ferdinandovi umožnili, aby mezi nás zasel nesvár," trochu sebevědoměji se rozhlédla kolem a dokonce se odvážila setkat se s pohledy několika mužů. "Předsudky které nás rozdělují, šíří lži o tom, že se naše národy na tom druhém navzájem přiživují jako pijavice. Titairy že využívá ochrany a moci Twighburgu a naopak že Twighburg Titairy okrádá o její nesmírné nerostné bohatství. Jak to ale bylo před třiceti lety, když se naše národy spojili? Co to všechno začalo?"
Mercy zvedla bradu. "Jeden špatný panovník, který rozvrátil vlastní zemi, obral ji o její blahobyt a způsobil rozvrat. Tak se naše země ze solidarity spojily v jednu. Bylo to spojení dobrovolné, i když pravda, nerovnocenné. Jenže teď, o tři desetiletí později se věci zdají méně jasnými. Už není žádných dlužníků a věřitelů, je jen jedna země, která doposud vzkvétala a získala si pověst nejmodernějšího národa Evropy. A to se nám podařilo díky společné práci a tak různými, ale přece nepostradatelnými, povahami našich lidí. Twighburg je proslulý svými vědci coby národ učenců, Titaiřané se se svojí pohnutou historií plnou uzurpování ze stran cizích států, museli obrnit nepřízním osudu a stali se tak silnými a svými kvalitami a prostředky urychlili vývoj našich zemí o celé desítky let. Navenek se zdá, že by Titairy bez Twighburgu nedokázalo suverénně existovat a má povinnost splácet svůj starý dluh. Z druhého úhlu pohledu to ale vypadá, že Twighburg žije z peněz Titairy a nepřipisuje jim za to, co by právem zasloužili. Pravda, jak všichni víme, leží kdesi uprostřed. Totiž, že nemůžeme žít jeden bez druhého na základě společné práce, kdy oba přispívají stejným dílem. Až bude Ferdinand poražen, mohu to napravit. Nechci se stát z milosti Boží pouze twighburskou císařovnou, ale také titairijskou královnou. Je načase našim zemím jasně stanovit své postavení - dva rovnocenné státy a parlamenty pod jednou vlajkou a jednou panovnicí. Navrhuji vám dualismus za který jsem ochotna bojovat tělem i duším, dualismus který takovým podvodníkům, jako je Ferdinand, tomu nestydatému lháři, který se opovažuje vydávat za titairijského krále, jednou provždy ukáže, že naše národy jsou nerozdělitelné. Jste za to samé ochotni bojovat i vy?"
Mercy s jistotou věděla dvě věci. Zaprvé: musí lidem nabídnout ideu, za kterou budou ochotni bojovat a musí to být něco víc, než jen touha porazit Ferdinanda, protože ta hnala ji, ale nepůsobila zdaleka tak mocně na vojáky před ní, kteří nechápali plný rozsah jeho zla.
Dualismus bylo slovo, které už za vlády jejího otce dlouho viselo ve vzduchu, ale on jej vždy odmítal. Nechtěl ustoupit z nadřazeného postavení Twighburgu a nikdy Titairy nepřestal vidět jako svého dlužníka. Jenže teď se časy změnily a to by musel uznat i císař Albert. Jako svrchovaná panovnice měla plné právo zavést ve svých zemích dualismus, ale věděla, že se její poradci s baronem Ludwigem v čele rozzuří, že se s nimi o tomto svém kroku neporadila. Stejně měla pocit, že si je až příliš pustila k tělu. To by ji otec určitě vyčítal. Tohle jim vezme vítr z plachet a přestanou se s ní neustále pokoušet manipulovat.
Zadruhé: předem se připravovala na ticho, které po její otázce nastane, ten okamžik který rozhodne všechno. Byla pevně odhodlaná neuronit jedinou slzu, kvůli které by vypadala slabá a taky že neplakala. Přesto sebelepší příprava nemohla zmírnit nával děsu v tom hrozném tichu, ve kterém byl slyšet pouze prudký mořský vítr, narážející do stěn a šustící se státní vlajkou na vysokém praporu.
Možná se udržím a nerozpláču se, ale projít tou uličkou hanby, jestli mě odmítnou, to nedokážu, pomyslela si předtím, než z davu vystoupil Razumovskij a s obřadnou úctou před ní poklekl na jedno koleno. Byl následován dalšími, nejprve váhavě po jednotlivcích, posléze však hromadně a s jistotou, dokonce i jakýmsi nadšením. Twighburská císařská armáda před Mercy poklekla jako jeden muž, s rukou přitisknutou na srdci a se zvoláním: "Ať žije císařovna, ať žije královna!"
Mercy na okamžik zvrátila oči k nebi a s téměř láskyplnou něhou si rovněž složila obě dlaně na srdce.

***

První, kdo ji přiběhl uvítat "doma" byla Zuzanka. Vběhla jí do náručí a popadla za ruce. "Jak to dopadlo, Madame, proboha řekněte mi, jak to dopadlo?" zajíkala se.
Mercy stiskla její ruce a nejraději by se s ní zatočila jako malá holka. "Dobře, dopadlo to dobře! Uznali mě za svoji císařovnu a budou za mě bojovat! S jejich pomocí Ferdinanda porazíme, Zuzanko, musíme tomu věřit."
"O tom přece nikdy nebylo pochyb!" pronesla Zuzanka vážně.
"A kdo se tu ještě před chvílí třásl jako osika?" pousmála se Mercy.
"Mám vám jít pomoci odstrojit se?"
"Až za chvíli, chci teď být chvíli sama," zamumlala Mercy a kvapně si sundávala rukavičky.
"Jistě. Sama," zopakovala Zuzanka významně a Mercy káravě zdvihla obočí a strčila jí rukavičky do rukou.
Mercy vyšla schody do prvního poschodí, kde měla pokoj, důkladně se rozhlédla a potom si s širokým úsměvem vyhrnula sukně a vyběhla o další patro výš. Tam po posledním ohlédnutí přes rameno, zaklepala na druhé dveře vlevo a po vyzvání vklouzla dovnitř.
Daniel si četl na posteli a po jejím příchodu ji sjel pohledem od hlavy až k patě, což ji poněkud znejistělo. "Podívejme se na tebe," řekl konečně, "Vaše Veličenstvo," vyskočil aby mohl vyseknout teatrální poklonu s rozmáchlým snímáním imaginárního klobouku.
Mercy po něm na oplátku hodila polštář, který s tichým smíchem chytil. "Nenapínej mě, podpoří tě, co řekli? Ale bez politických detailů, těm nerozumím."
Mercy se uchechtla. "V tom případě ti bude stačit, když ti řeknu, že to dopadlo tak, jak mělo."
"To mi skutečně stačí!" přisvědčil a znenadání ji popadl kolem pasu a zatočil se s ní po místnosti. "Jako bych si na vteřinu myslel cokoli jiného!"
Mercy předtím, než ji zase pustil na zem, vzala jeho tvář do dlaní. "Jaký jsi dnes veselý. Ani jsem si neuvědomila, že to je poprvé, co tě takového vidím. Tak takhle vypadaly tvoje oči, když jsi byl ještě šťastný?"
Daniel ji pustil a s rozmrzelým výrazem sebou znovu okázale praštil na postel. "O čem to mluvíš?"
Přešla k němu a opřela se o sloupek postele. "Vždyť já na tobě vidím, jaký tebou zmítá neklid od chvíle, kdy jsme se vrátili z ďáblova plesu. Jak tě ubíjí skrývat se a nečinně čekat na….kdoví na co vlastně. Až se budeš moct vrátit na jeviště? Utečeš ode mě do divadla, jako jsi kdysi utekl z domova?"
"Mercy!" vybuchl Daniel. "Nejsi ke mně spravedlivá!"
"Co to čteš?" pokračovala, jako by ho nevnímala a posadila se vedle něj z druhé strany postele. "Ach, to není kniha, to je partitura. Jako bych to neříkala. Tak, ke které roli utíkáš z reality? Cosi fan tutte…. Takové jsou všechny, ach, chápu."
"Nechápeš nic!" opáčil Daniel a vyškubl jí noty z ruky.
Překvapeně na něj pohlédla a vzala ho za ruku, ale on se okamžitě odtáhl. Přisunula se k němu blíž a zezadu ho objala kolem ramen. "Promiň, omlouvám se. Ale já přece vidím, jak se trápíš. Ale všechno se to už vyřeší, slibuji. Bude to zase jako dřív, porazím Ferdinanda, všechno se uklidní a ty se vrátíš na jeviště. Slibuji, že budeš šťastný, budeš zase šťastný," šeptala.
Daniel překryl její ruce svými, ale pak je sundal ze svých ramen, aby se k ní mohl otočit čelem. "Mercy, já ti vážně nerozumím," přiznal.
Natáhla se a políbila ho na rty a konečky prstů mu přejela po kůži na hrudi, kterou odhalovala jeho košile s rozepnutými knoflíčky u krku. "Copak právě nestuduješ árii o tom, jak jsou ženy nepochopitelná a hrozná stvoření? Tak už se přece nezlob a nech mě trochu žárlit na tvé divadlo." zamumlala s úsměškem.
Daniel polkl. "A opravdu v tom není nic víc?"
Mercy si vymotala z vlasů tiáru a rychle šátrala po sponkách, které ji držely na místě. "Možná ano. Ale tím se dnes nesmíme zabývat. Ne vážně," řekla rychle, když viděla, že se nadechuje k odpovědi, "tím se dnes výslovně nesmíme zabývat. Pojďme se tvářit, že neexistuje nic, kromě dneška a této chvíle. Pojďme být šťastní, protože zbytek světa a času pro nás dva ztratil význam. Pojďme…," Mercy nedokončila myšlenku, protože její další slova umlčely Danielovy rty. Mercy poslepu odhodila překážející tiáru na zem.

***

Domněnka, že nejhorší ze všeho bude ona řeč k vojsku, byla mylná. Po krásné, ale křehké bublině chvil strávených s Danielem, nastalo mučivé čekání na první zprávy. A ty nepřicházely celé dny, dokonce týdny. Mercy bezútěšně bloumala domem a Erik se ji snažil rozptýlit hodinami klavíru, na který od ztráty svého zraku nehrála, přesto však neměla úplně nejhorší prstoklad, jak velkodušně naznal.
Právě přičinlivě, i když bez plynulosti, vyťukávala Twinkle twinkle little star, když se ohlásil ministr války, hrabě Drawlight. Ruce jí sjely po klávesách a klavír ze sebe vydal naříkavý zvuk. Erik jí věnoval velmi ošklivý pohled a ona smířlivě zvedla ruce v omluvném gestu a vyřítila se do přijímacího salonu. Doprovázel ji zvuk klavíru, ke kterému usedl Erik, který začal hrát tu samou melodii ve variaci od Mozarta. Možná ji tím chtěl motivovat, ale hrál tak nedosažitelně dokonale, až ji to spíš frustrovalo.
"Vaše Císařské Veličenstvo," uklonil se Drawlight svým typickým rezervovaným způsobem.
"Hrabě," oplatila mu Mercy a natáhla k němu ruku, kterou důstojně políbil.
Pokynula mu, aby se posadil a vážně se na prošedivělého, avšak stále pohledného padesátníka před sebou zahleděla. "Nesete mi zprávy, hrabě?"
"Vskutku," přisvědčil. "Je jich vícero, ale domyslel jsem si, že nejvíce vás zajímá Ferdinand. Začnu tedy bohužel tím, že nebyl dopaden."
"Jakže?" Mercy se musela ovládat, aby nevyskočila z křesla a pouze zaťala ruce v pěst.
"Ferdinand se nějakým způsobem dozvěděl o vaší přítomnosti v Markově údolí a vašemu spojení s vojskem. Vydal se do Tvayburgu, aby se přidal ke svým lidem a obhájil sídelní město. Jak si správně domyslel, vítězství či prohra vězí v tom, kdo dobije Tvayburg. Armáda ve Valentě se s ním jednoduše řečeno minula," vysvětloval Drawlight stoicky.
"Víme kde je teď?"
"Obávám se, že se mu jeho záměr podařil a přidal se ke svým spojencům v sídelním městě. Bohužel je jich více, než jsme předpokládali a osvobozování města se nedaří tak rychle. Je těžké bojovat proti vlastním lidem, zvlášť když víme, že nejednají z vlastní vůle, ale pod vlivem té podivné látky."
Mercy si vjela rukama do vlasů a vstala. Drawlight si zachovával svůj neutrální výraz, ale Mercy si dobře pamatovala, že to byl právě on, kdo nejhlučněji protestoval proti vyslání vojska do Valenty. Jestli cítil nějaké zadostiučinění nad tím, že měl pravdu, nedal to znát, což mu sloužilo ke cti.
"V podstatě jsem zbytečně oslabila vojenskou sílu, je to tak? Vojáci, kteří byli zcela zbytečně vysláni do Valenty, teď chybí v rozhodující bitvě v Tvayburgu."
"Tak docela zbytečně tam nebyli. Sněm lordů byl dle příkazů zatčen," odtušil Drawlight.
"Sněm lordů!" zajíkla se Mercy. "Na tom nám teď vůbec nezáleží a vy to víte!"
Drawlight rovněž povstal a jakási přirozená autorita, která z něj vyzařovala, ji přiměla se uklidnit. "Madame, stalo se. Jednotka vyslaná do Valenty je už na cestě do Tvayburgu a do té doby je situace přinejmenším stabilizovaná."
Mercy se chytila za čelo a chvíli mlčela. "Klidně to řekněte, hrabě. Jak jsem se mýlila a vy jste měl pravdu. Neměla jsem část armády posílat do Valenty. Roztříštila jsem naše síly a postavila nás vůči Titairy do pozice agresora. Poprvé v historii našich zemí, jak jste mimo jiné zmínil."
Drawlight povytáhl obočí. "A čemu to ve vší úctě pomůže, Veličenstvo?"
"Třeba abych dostala lekci," odvětila hořce a přešla k oknu, aby utěšila bolavou mysl pohledem na moře. "Obávám se, že jsem si byla příliš jistá sama sebou a teď se všechno hroutí jako domeček z karet."
Drawlight přešel vedle ní. "Získala jste z mého reportu mylný dojem, Veličenstvo. Situace není zdaleka tak špatná. Ale mohu si dovolit přece jen něco poznamenat?"
"A je to tady," Mercy nakrabatila čelo a vyčkávavě na něj pohlédla.
Drawlight se její reakci k jejímu překvapení usmál. "Vaše Veličenstvo, chtěl jsem vás pouze ujistit, že ani já, ani baron Ludwig a zrovna tak zbytek naší malé prozatímní rady, není váš nepřítel."
Mercyino obočí vyletělo ještě výš. "Ach?"
"Uvědomuji si, že jsme na vás při našem prvním setkání nezapůsobili nejlepším dojmem, jelikož jsme vás tak nestydatě zkoušeli a nechovali se jako kavalíři."
"Kavalíři do politiky přece nepatří," odsekla Mercy.
Drawlight sklonil hlavu a nepatrně se usmál. "Zkuste se na věc podívat z našeho úhlu pohledu, Madame. Neznali jsme vás, nikdy jste se na přání vašeho otce neangažovala ve veřejném životě a o vašich politických názorech jsme rovněž neměli žádné ponětí neboť...inu,"
"Neboť jsem žena," dokončila za něj Mercy jízlivě.
Drawlight s téměř omluvným výrazem pokrčil rameny. "Ale zmýlili jsme se ve vás. Pokud to není příliš troufalé, rád bych vyjádřil přesvědčení, že budete znamenitá panovnice."
"Zrovna od vás bych se planých lichotek nenadála, hrabě," řekla překvapeně.
Drawlightovy oči zasvítily. "Pak to asi nebude planá lichotka, Madame."
"Nechce se mi věřit, že byste takto smýšlel, ačkoliv jsem jednala proti všem vašim doporučením."
Drawlight si složil ruce za zády a rovněž pohlédl na moře. "To se jistě stane ještě mnohokrát," řekl lhostejně. "Pointa je v tom, jestli jste alespoň ochotná vyslechnout si argumenty druhé strany."
I Mercy se zahleděla na moře. "A zde větřím nepochybnou narážku na dualismus."
Drawlight se jí přemýšlivě zahleděl do očí. "Majestát Jejího Veličenstva," začal opatrně, "má naprosté právo vyhlásit dualismus. Ale vůbec nás o tomto kroku nespravit, nevyslechnout nás - zkrátka nechat nás dozvědět se to jako poslední, bylo projevení velké nedůvěry."
"Můj otec také nikdy nikomu nevěřil," opáčila Mercy.
"Jako jeho dlouholetý věrný služebník si s Jejím Veličenstvem dovoluji nesouhlasit. Důvěřoval - nikdy slepě, nikdy neuváženě, ale důvěřoval. Když mi dopřál té pocty a svěřil mi úřad ministra války, zcela přirozeně mi tím do rukou vložil i svoji důvěru. Musel jsem být neustále na pozoru a každý den si tu důvěru udržovat a zasluhovat se o ni, ale byla to důvěra. Zešílela by ta korunovaná hlava, která by se rozhodla nést své břímě sama. Já nepochybuji o vaší síle, Madame, ale tak silný není nikdo. Ani váš otec nebyl," vypravoval jí Drawlight tichým, jemným hlasem.
Mercy mu naslouchala se sklopenou hlavou.
"Neříkám, že je to nezpochybnitelná záruka, ale přesto bych Veličenstvo rád požádal, aby zvážilo fakt, že my všichni, kteří jsme se vám rozhodli projevit otevřenou podporu, tím riskujeme životy. Zvláště našich několik setkání v domě doktora Colliera v Tvayburgu, centru všeho nebezpečí, několik z nás tuto nejvyšší cenu skutečně stálo. Doteď není známo, kdo nás zradil. Ti, kteří Ferdinandovi padli za oběť, i my, kteří jsme přežili, si zasloužíme...když ne důvěru tak snad trochu respektu, který tak oddaně pociťujeme k vám," pokračoval Drawlight.
"V mé pozici je strašlivě těžké někomu věřit," řekla nakonec Mercy slabě.
Drawlight přikývl. "Nedovedu si to ani představit, Madame."
"Nicméně máte pravdu," pronesla už jistěji a uhladila si sukni. "nezachovala jsem se k vám spravedlivě."
"Málokdo by to uznal."
Mercy dělalo potíže podívat se mu po tom přiznání do očí, přesto tak váhavě učinila. "Je to vše, hrabě?" zeptala se a snažila se neznít úpěnlivě, ale nepopsatelně toužila utéct ven k moři a být chvíli sama. Možná si i ve vší tajnosti poplakat.
"Rád bych před odchodem Jejímu Veličenstvu předložil ještě jednu věc na uvážení."
"Ano?"
"Je skutečně s podivem, jak dobré informace o nás Ferdinand má. Do té míry, že to už nemůže být náhoda. Je nezbytné pojmout podezření," vysvětloval důrazně.
"A je ono podezření směřováno konkrétním směrem?" otázala se Mercy unaveně.
"Obávám se že ano, Veličenstvo. Podrobnost vojenských informací jaksi nevyhnutelně poukazuje na někoho z armády."
Mercy vytřeštila oči. "Nemyslíte snad…?"
"Bohužel ano. Hraběte Razumovského."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 15. července 2017 v 11:38 | Reagovat

Tak to jsme měli politicky zaměřenou kapitolu, za kterou si zasloužíš potlesk... a Mercyin proslov k armádě jsi zvládla skvěle, fakt že jo. :-) S jakou pečlivostí a poctivostí ses do toho pustila, za to smekám. :D
Přála bych si, aby se Daniel brzy vrátil na jeviště. :-)
Hehe, neodolala jsem a ke zbytku povídku jsem pustila Twinkle, twinkle little star. :D
Cože?! Ne, ne, ne, ne, ne!!!! Já jsem si Razumovského oblíbila! Nedělej mi z něj padoucha, prosím, pěkně prosím. :D :D

2 Lotte Lotte | Web | 17. července 2017 v 17:38 | Reagovat

Aaaah, děkuji. Mě to politikaření chvílemi strašně nebavilo, až jsem si říkala, co jsem si na sebe ušila. To mě těší, že to říkáš...píšeš. :D
Taky jsem si to pustila. :D Kouzelná melodie. :D

3 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 9. srpna 2017 v 0:25 | Reagovat

Ten proslov byl úúžasný! Dualismus atd. Vzhledem k tomu jak moc nemáš ráda politické kapitoly nemohu než tleskat! Bravo! Opravdu precizní, pečlivé, uvěřitelné!
Ach! Mně se hrozně moc líbil Erikův káravý pohled, když jí ruka sjela po tom klavíru! :D
Ale ne! Razumovského ne! Stejně je to jenom klička na zmatení čtenářů, že jo? Že jo...? :o

4 Lotte Lotte | Web | 9. srpna 2017 v 19:46 | Reagovat

To jsem moc ráda, děkuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama