You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 28. kapitola

1. srpna 2017 v 16:23 | Lotte |  The Dreamcatcher
Ulice Tvayburgu byly zpustošené, paláce šlechty ve většině případů vyrabované, v restaurantech se bezzubě usmívala kameny vymlácená okna a ulice byly zamořené odpadky, střepy a krví.
Hrabě Razumovskij projížděl spolu se svými muži podvečerním městem a přejížděl melancholickýma hnědýma očima po raněných a sténajících mužích a ženách na ulicích, krvácejících, plačících, nebo naopak strašidelně pasivních, upírajících skelné oči k nebi s horečnatě se pohybujícími ústy. Co to jen potřebovali tak rychle sdělit před svou smrtí? Promlouvali k Bohu, sesílali kletby na své nepřátele, šeptali poslední slova blízkým, pro které položili život? Byli obestřeni zvláštní pavučinou lidí na pomezí dvou světů, která děsila a fascinovala zároveň a on z nich proti své vůli nemohl spustit oči.
Bitva o Tvayburg byla delší a krvavější a protivníci agresivnější a zásobenější, než kdokoliv z nich předpokládal. Ale Razumovského to zase tolik nepřekvapovalo. Považovat bitvu za předem vyhranou je první krok k zatracení za lidskou domýšlivost.
Nejhorší na tom ale stejně bylo bojovat proti vlastním lidem, zvlášť s hlasem v hlavě, který naléhavě připomínal, že ti nebožáci nejednají z vlastní vůle, ale pod vlivem Ferdinandova jedu. Komu se při boji ani jednou nezatřásla zbraň v ruce, s tím si neměl Razumovskij co říct.
"Zelenokabátníci!" ozval se výkřik s titairijským přízvukem a Razumovskij sebou trhnul. Ztracen v myšlenkách povolil v ostražitosti a nevšiml si mužů, jejichž tváře splývaly v pouhé obrysy v kontrastu zapadajícího slunce za jejich zády.
Co probíhalo potom, bylo peklo, jehož hrůzyplnosti nic neubíral ani důvěrný pocit pravidelného hosta válečných běsů, kterým Razumovskij bohužel byl.
Celý svět ztratil barvu a zvuk a jediné co vnímal, byl pud sebezáchovy a hučící krev, která se mu nahrnula do spánků. Tasil šavli a dobře mířenou ranou přeťal krční tepnu muže, který se náhle zjevil v jeho periferním vidění, s lesklým kovovým předmětem namířeným na jeho hlavu.
Rychle druhou rukou vytáhl pistoli, ale výstřel, který následně padl, nebyl jeho.

Jeho kůň přestal ovládat přední nohy a z boku se mu valila krev, když se náhle prudce vzepjal na zadní. Razumovského to vystřelilo ze sedla a prudce dopadl na zem. Ucítil dutý náraz do hlavy a kámen pod jeho vlasy se zbarvil do ruda. Nad jeho očima se zaleskla nemilosrdná čepel a na okamžik odrazila krvavou barvu zapadajícího slunce. Omámený Razumovskij zamžoural do toho světla smrti a věčnosti, ale útočník zbraň náhle upustil a rozkašlal se s krvavými bublinkami praskajícími kolem jeho úst a zhroutil se ze svého koně. Než ztratil vědomí, Razumovskij z posledních sil vzhlédl ke svému zachránci s napřaženou zakrvácenou šavlí.
Když se probudil, ležel pořád na tom samém místě, ale někdo ho zvedal na nohy. Chytil se za pulzující místo na zátylku a ucítil, že krvácení se už zastavilo. Naštěstí to nebyla tak hluboká rána, jak si v prvotním šoku myslel.
"To je v pořádku. Sežeňte mi koně, postarám se o sebe."
"Jste si jistý, Hraběcí Milosti?" zeptali se dva mladíci, kteří mu pomáhali, a Razumovskij si zachmuřeně uvědomil, že musí být nejméně jednou tak starší než oni. Možná už je prostě moc starý a jeho doba pominula.
Vrávoravě došel ke svému běloušovi svíjejícímu se v křečích a smutně se na zvíře podíval. "Je mi to líto. Ty za nic nemůžeš," řekl velice tiše, než výstřelem, který se ostře rozlehl po ztichlé ulici, ukončil jeho trápení.
Vedle něj prošel snědý mladík, poručík Solomon, a Razumovskij ho gestem ruky zarazil.
"Hraběcí Milosti?" zeptal se Solomon zdvořile.
"Vím moc dobře, že jste mi zachránil život, poručíku, nač ta skromnost? Budu si to pamatovat." "Zítra třeba pomůžete vy mě. A kdo ví, pozítří už tu nemusí stát ani jeden z nás," pronesl Solomon nevzrušeně.
"O to víc si musíme vážit dnešku," pronesl Razumovskij s jemným úsměvem. Ten ho ale rychle přešel, když se mu zamotala hlava a on prudce zamrkal, aby potlačil závrať, která se o něj pokoušela. Rozešel se vedle mladého plukovníka směrem ke zbytku mužstva, které prohledávalo mrtvá těla nepřátel a počítalo své mrtvé.
"Slyšel jsem o vás, Solomone. Vy jste operoval jako zvěd na druhé straně, je to tak?"
Solomon na něj ze strany bystře pohlédl, jako by ho odhadoval. "Ano. I já o vás slyšel. Bohužel právě od nepřátel."
Razumovskij se zastavil. "Prosím?"
"Císařovna má ve svém nejbližším okolí zrádce. Někoho, kdo předává informace o její poloze a rozkazech. Někdo Ferdinanda varoval, že vyslala jednotku do Valenty a on utekl ještě dřív, než tam naši stačili dorazit. A takových incidentů je bohužel víc," vykládal Solomon tlumeně.
"Chápu. A ten zrádce mám být já?" zeptal se Razumovskij klidně.
Solomon mu věnoval významný pohled.
"Tak proč jste mi zachraňoval život?"
Solomon se ušklíbl. "Právě proto, že se to všichni tak vehementně snaží nastrojit na vás, se mi to moc nezdá," odkašlal si. "Jestli se ale ptáte, zda bych za vás položil hlavu na špalek, tak ne."
Razumovskij ho poplácal po rameni. "Nikdo od vás takové oběti nečeká, chlapče. Bojujte za naše země a za císařovnu," zarazil se a povzdechl si. "Je císařovna s těmito zvěstmi obeznámena?"
Solomon povytáhl obočí. "To vy se s ní přátelíte. Neměl byste to vědět sám?"
"Přátelství je myslím silné slovo," upozornil ho Razumovskij.
"Ale popíjíte s ní čaj z čínského porcelánu v místnostech plných zlata, ne?" odsekl Solomon poněkud nevrle. "Tak se jí běžte zeptat sám."
"Přece neodjedu z Tvayburgu kvůli nějakým povídačkám, co o mě rozhlašuje nepřítel," odpověděl Razumovskij mírně.
Solomon naklonil hlavu na stranu a pronikavě se na něj zadíval. "Ale, ale. Tak si říkám, pane, že ty zvěsti nekolují jenom u nepřítele. Vrchní štáb vám utajuje informace. Císařovna je v Tvayburgu."
"Jakže?"
"Je tu i s těmi ostatními papaláši. Přijela, aby dokázala, že Ferdinand lhal, když rozhlásil, že ji zabil a vykuchal jako husu."
"A kdo se stará o její bezpečnost?" ptal se Razumovskij netrpělivě.
"Langovi chlapi."
Razumovskij nakrčil nos. "Není to trochu podezřelé? Svěřit Její Veličenstvo tak pochybné osobě?"
Solomon pokrčil rameny. "Já o tom nerozhodoval."
"A kde se císařovna zdržuje?"
Solomon si založil ruce na hrudi. "To si zjistěte od velících, pane. Jestli vám nevěří vám rovní, Vaše Milosti, proč přesně by měl prosťáček jako já?" zeptal se ho jízlivě a odkráčel pryč. Razumovskij frustrovaně zaklonil hlavu a zhluboka nabral dech, což ho zabolelo na potlučené hrudi.
Na přezíravé chování ostatních lidí byl zvyklý. To, že byl milenec císařovny Emmy, bylo veřejné tajemství, které každý znal. Lidé si šuškali, dávali mu směšné přezdívky, včetně takových nehorázností jako "císař v peřinách" a když to po všech těch letech konečně začínalo utichat, jeho pověst utrpěla další ránu. Ránu, která vojáka bolela víc, než rozbitá hlava.
Posadil se na trám zbořené kavárny a zašmátral pod knoflíky své uniformy a podržel si před očima prsten s velkým smaragdem, který nosil kolem krku na zlatém řetízku.
"I tak, Emmo, to je spravedlivý trest za to, že jsem chtěl pomoct vytvořit budoucnost pro tvoji dceru. Jsem teď zrádce. To je rozhodně novinka."
Kdysi Emmu každoročně doprovázel do Markova údolí, stejně jako nyní, o tolik let poději, její dceru. Ale tehdy to byly radostné, slunné dny a císařská rodina k moři nejezdila za úkrytem, ale na tradiční slavnost vinobraní.
Spolu s Emmou zvlášť rádi sedávali u kulatého zahradního stolku, s výhledem na onu pláž, kam vzal Mercedes na procházku, když jí předal svůj svatoalexandrovský řád. Možná ji měl říct, že to bylo oblíbené zákoutí její matky, ale nenašel odvahu. Pořád v něm viděla nepřítele, který špinil její vzpomínky na matku a on ji to sice neměl za zlé, ale….nu, ano, bolelo to.

"Pojďme se vzít, Nicki," pronesla jednou Emma, bylo to zrovna dvě léta před její smrtí, právě na tom samém místě v zahradách, s výhledem na přelévající se hladinu moře.
Razumovskij ze sebe vydal překvapený smích a natáhl se přes stůl, aby ji vzal za ruku. "Nejsem si jistý, co by na to řekl váš manžel."
"Ach," broukla s nezájmem a přejížděla mu bříšky prstů po dlani. "Nemyslím svatbu v kostele se svědky a biskupy a mladíky zpívající chorály. Jen ty, já a Bůh."
"Bůh vás už spojil s jiným mužem," upozornil ji Razumovskij jemně.
"Bůh se v den mé svatby musel dívat jinam," odsekla Emma.
"Křivdíte mu."
Zdvihla obočí. "Mému muži, nebo Bohovi?"
Razumovskij se usmál. "Oběma. Bůh i váš muž vás milují."
Emma se opřela ve své židli a odtáhla tak ruce na stole mimo jeho dosah. "Nebudu mluvit za toho prvního, ale máš pravdu, Nicki, císař mě miluje a tak se tváří, že je slepý a hluchý. Já nikdy neměla milence a možná ho to bolí. Jenže on už měl spoustu milenek a mě to nebolelo nikdy," pokrčila rameny. "Miluje mě tak, jak to někdo, kdo nemá žádné srdce, jenom dokáže."
"Neschopnost projevovat emoce nutně neznamená jejich absenci," poukázal Razumovskij svým obvyklým, mírným hlasem.
Emma povytáhla koutek a znovu se k němu naklonila. "Chceš se přimlouvat za svého rivala?"
"Jak bych mohl být jeho rivalem, když mu nejsem roven? Ostatně ani vám nejsem."
"Nicki," oslovila ho s úsměvem. "Tak to napravme a pojďme se tajně vzít jako malé děti žijící v líbezné nevědomosti světa. Nebo se bojíš, že tě Bůh potrestá za tak barbarský svazek bez kněze a kříže přibitého na dveřích?"
"Jak by mohlo cokoliv, co se týká vás, být barbarské?" zašeptal s pohledem upřeným na slunce v jejích očích.

***

Informace poručíka Solomona byly jen lehce nepřesné, neboť císařovna v Tvayburgu neprodlévala, ale teprve do sídelního města přijížděla. Dorazila na bezpečné místo jen několik málo hodin po znepokojivém rozhovoru obou mužů. Tím místem byl - opět - dům doktora Colliera, nacházející se na předměstí obsazeném císařskou armádou, relativně daleko od nejzuřivějšího boje, který se sváděl o její domov - císařský palác.
Od momentu, kdy Mercy vstoupila na půdu Tvayburgu, se všechno zdálo špatně. Uniformovaní muži, kteří se měli starat o její bezpečnost, měli ponuré tváře a v domě doktora Colliera se nesvítilo a nikdo je nečekal. Zúžila oči do úzkých škvírek a zachvěla se v nočním chladu. Spolu se Zuzankou, Danielem a Erikem vstoupili dovnitř a překvapeně se rozhlíželi po opuštěné vstupní hale.
"Kde je doktor Colliere?" zeptala se Mercy jednoho z vojáků, ale ten se jenom ušklíbl a a sjel ji pohrdavým pohledem.
Mercy se v krku udělal knedlík. Zase si připadala jako malá, slepá holčička.
"Obávám se, že doktor je tu s námi," ozval se Erik temně z opačného konce místnosti. Mercy se otočila od toho protivného muže a zamžourala na Erikovu vysokou siluetu, rýsující se ve tmě neosvícené haly. Erik škrtl sirkou a její mihotavý plamínek ozářil nehybný stín pod jeho nohama.
"On je mrtvý?" zeptal se Daniel cize znějícím, zhrozeným hlasem.
"Bohužel ano," potvrdil Erik, když se k němu sklonil. "Zastřelený. Přímo doprostřed čela."
"Co to….proboha…..musíme rychle pryč," zablekotala Mercy, ale čtyři muži, kteří měli dbát o její "bezpečnost", jí zastoupili cestu. "Ach, chápu….," pronesla trpce. Měla podivně lehkou hlavu, jako by se z ní vytratily veškeré myšlenky a nahradil je pouze mrazivý chlad, který se šířil po celém jejím těle.
"Mrtvý?" zopakovala Zuzanka nechápavě a poklekla vedle ztuhlého Colliera. "Mrtvý…," z ničeho nic zavřískla a vyskočila na nohy. Všichni vytřeštili oči, když se náhle rozeběhla k nejbližšímu vojákovi a začala do něj bušit pěstmi. "Tohle nebylo v plánu! Tohle nebylo v plánu! Tohle nebylo v plánu!"
"V plánu?" zeptal se Erik s nesmlouvavou autoritou v hlase, která ji zázračně přiměla ztichnout.
Zuzanka nechala vojáka, který se z neznámých důvodů vůbec nebránil a otočila se k nim čelem. Nebylo jí příliš vidět do obličeje, ale lesk jejích očí i přesto všechny ohromil svojí fanatickou intenzitou a….záští.
"On neměl zemřít, to jste měli jenom vy. Slíbil mi to," odpověděla mdle, jako by ji někdo náhle sfoukl jako svíčku.
Mercy poklesla ramena a pomalu zavřela oči a sklonila hlavu. Ucítila, jak jí někdo stiskl ruku. Daniel.
"Ferdinand vám slíbil," přikývl Erik chladnokrevně. "Nuže, tak tady vidíte, jak dopadají sliby od 'mistra' Ferdinanda," pronesl s odporem.
Mercy při vyslovení toho jména náhle ožila a se zuřivostí, kterou nikdo, a zejména Zuzanka, neočekával, popadla svoji dvorní dámu za ramena. "Copak je tajemství tvého útlého pasu, Zuzanko? Nebude to nějaký speciální KORZET?" zaječela a s adrenalinem pumpujícím v krvi jediným prudkým pohybem rozcupovala krajku lemující Zuzančin výstřih. Odhalil se lem nanejvýš nepohodlně vyhlížejícího korzetu, který rozdíral její bledou kůži do krve a drtil její drobné tělo jako ve svěráku. Mercy zavrtěla hlavou a znovu jí zaťala do ramen prsty jako dva pařáty. Kdyby měla sílu rozdrtit jí vlastníma rukama, snad by to v tu chvíli i udělala. "Proč," ptala se a z očí se jí vyhrnuly vzteklé, ublížené slzy, "proč jen proč, sis u Ferdinanda nechala udělat korzet? Jak dlouho máš tu věc na sobě?"
Zuzance se zatřásly rty a plnou silou se proti ní zapřela a odstrčila ji od sebe "Protože mě nebavilo být pořád ve stínu princezny, co nikdy nikam nechodí, protože ji tatínek jako nepotřebnou zamkl doma! Protože mě nebaví nosit druhé nejhezčí šaty, abych vás náhodou nezastínila, i když k tomu ani žádné róby nepotřebuju! Protože nevím, proč jste vlastně o tolik lepší než já! Proč přesně mám klečet u vašich nohou? Čím jste si to zasloužila, Veličenstvo?"
Mercy nevěřícně couvala před tím návalem nenávisti.
"Když jste byla ještě dítě, těsně po té nehodě, kdy jste ztratila zrak, pamatujete? Nikoho jste k sobě nechtěla pustit, přede všemi jste se schovávala a každá dvorní dáma od vás utíkala na míle daleko. Jenom já si získala vaši důvěru. Ach, to bylo úžasné, každý mě chválil, sám císař mi stisknul ruku a gratuloval mi. Dokonce mě vyzval k tanci na plese. Ale pak," Zuzanka se zachmuřila, "to už nikoho nezajímalo, všem jsem zevšedněla. Celá ta léta jsem musela stát ve stínu vaší slepoty, až se ze mě stala stejná zvadlá a unavená žena, jako z vás. Já, která kdysi otáčela hlavu ke slunci a slunce otáčelo svoji hlavu ke mně. Chtěla jsem to zpátky. Nechtěla jsem být druhá nejlepší. Ne, nevěřím, že jste lepší než já, Vaše nejmilostivější Veličenstvo."
Mercy ztuhla na místě jako socha. Pohnulo s ní teprve, když Zuzanka začala probírat její dětství a se zaťatou čelistí uhnula pohledem do strany. "Má to znamenat, že si myslíš, že Ferdinand je ten 'lepší'?"
"Mercy," ozval se Daniel a znovu ji vzal za ruku. "To z ní mluví Ferdinand a jeho jed, ty to přece víš," řekl měkce.
"Její příčiny proč si tu zrůdnost nechala nasadit znějí velmi reálně," odtušila Mercy.
"Ne," zavrtěl hlavou, "nechala se poblouznit představou kouzelného korzetu, který ji učiní neodolatelnou, jako tolik jiných nešťastnic. Já vím, jak moc ti to ublížilo, ale…."
"Ne!" rozčílila se Mercy a setřásla jeho ruku. "Právě že vůbec nic nevíš! Přicházím úplně o všechno! O otce a bratra! Zbytek rodiny mě opustil! Mám se stát císařovnou, ačkoliv jsem se o to nikoho neprosila! Paktuju se s ďáblem! A teď ještě Zuzanka! Ne! Ty vůbec nic nevíš, Danieli! Nevíš vůbec nic o tom, jak strašlivě….strašlivě se zlobím!" rozkřičela se a popadla vázu z nejbližšího stolku a mrštila jí po Zuzance. Ta s vyděšeným výkřikem na poslední chvíli uhnula a váza s ohlušujícím řinčením rozbila okno za jejími zády.
Ani to nepohnulo se statickými vojáky, kteří s nezájmem pozorovali její běsnění.
"Mercy," ozval se tiše Erik a chytil ji kostnatými prsty kolem paží. "Já ale vím, co to znamená, cítit přesně to samé, co právě prožíváš. A není to vztek, věř mi. Vztek jenom maskuje tu bolest uvnitř. Ale ty teď nesmíš ani jednomu dovolit, aby nad tebou převzalo kontrolu. Ty jsi chytřejší než já a nebudeš opakovat moje chyby."
Mercy s pootevřenými ústy oplácela pohled jeho hypnotických očí. "Eriku…," zašeptala téměř neslyšně.
"Já vím, já vím," odpověděl jemně na nevyslovené utrpení v její tváři.
Daniel stál za nimi se ztraceným výrazem v obličeji. Zuzanka je pozorovala s rukama zkříženýma na hrudi a čtyři muži za nimi zdánlivě ani nedýchali.
Daniel se k vojákům vztekle otočil. "A co je s vámi? Porouchali jste se?"
"Svým způsobem ano, pane Lascellesi, tihle dobří muži bez mých rozkazů neudělají vůbec nic," ozvalo se za nimi.
Ferdinand se vyžíval ve svém melodramatickém příchodu na scénu. Celou dobu stál nepozorován na temném schodišti nad nimi a čekal na vhodnou narážku na efektivní nástup. Se spokojeným úsměvem pomalu scházel dolů, zatímco jeho čtyři loutky náhle ožily a kvapně rozsvěcovaly svíčky po celé místnosti.
Mercy se vykroutila z Erikova sevření a vyšla mu vstříc. "Povězte, pane, jak dlouho máte pod kontrolou moji dvorní dámu?" zeptala se ledově.
"Jelikož vím, že si potrpíte na protokol, madame, rád bych vás upozornil, abyste mne oslovovala jako Královské Veličenstvo," opravil ji Ferdinand se zdviženým obočím.
"V tom případě jsem já pro vás Císařské Veličenstvo," odtušila Mercy nevzrušeně.
"Pokud jsou mé informace správné, jenom jeden z nás je tu korunovaným panovníkem."
Mercy si odfrkla. "Vaše korunovace neproběhla v souladu se zákonem a tudíž není platná. Titairy ztratilo právo korunovat svého panovníka před třiceti lety."
Ferdinand ve zdvořilém údivu rozhodil rukama. "Opravdu? Cožpak právě nemluvím s ženou, která Titairy velkoryse přislíbila dualismus? Nebo to byly jen plané sliby jak získat ty dezertéry na svou stranu?"
Mercy na něj chvíli zůstala hledět, ale pak se ironicky zasmála. "Ach, Zuzanka už vám stihla poreferovat i o tomhle? Opakuji svoji otázku, pane, jak dlouho máte pod kontrolou moji dvorní dámu?"
"Už od úplného začátku, jestli to opravdu tak nezbytně potřebujete vědět. Od chvíle, kdy jsem nasadil malou Julii na vašeho bratra, který následně zabil vašeho otce, posléze sebe a tak dále…."
Mercyin obličej potemněl. "To ale nedává smysl," odpověděla po chvíli zamyšlení. "Jestli je to pravda, tak jak to, že jste si pro mě nepřišel už dávno? V tomhle domě jsem nečinně a bez ochrany proseděla celé týdny, než jsem odcestovala za armádou do Markova údolí. Už dávno jste mě mohl zabít."
"Naše drahá přítelkyně se mi za celou tu dobu neozvala. Možná měla stavy, kdy se probouzela z mé moci, stejně jako Julie, když si vypěstovala něžné city pro ctihodného pana Erika. Láska se zdá být problematickým aspektem mého byznysu. To mi ale roztomilá Zuzanka nepřiznala. Z jejího hysterického záchvatu jsem si domyslel, že měla slabost pro pana doktora?" teatrálně zvedl oči k nebi, "Dej mu Pánbůh věčnou slávu."
"Vy pokrytče!" zavrčela Mercy.
"Tak či tak," pokračoval Ferdinand, jako by ji neslyšel, "mě to odůvodnila tak, že v tomto domě není žádné služebnictvo, nikdo sem nechodí a za takových izolovaných, až klaustrofobních podmínek, nemohla nepozorovaně poslat ven žádnou zprávu. Musela jen sedět na místě a poněkud iritovaně přihlížet vašim milostným románkům s panem Lascellesem. Pevně věřím, že jste ten hlasitý spor, který jste spolu vedli onehdy za letní noci na té rozkošné zahradě za domem, už vyřešili?" zeptal se dobrácky a měl ty nervy na ni dokonce zamrkat.
Mercy zrudla v obličeji a zhluboka se nadechovala k důrazné odpovědi.
"Pozor, pozor, slečinko. Jestli se na mě zase chystáte hystericky ječet a nazývat mě 'zatraceným idiotem', rád bych vás upozornil, že to už máme za sebou. Co kdybyste se pro změnu chovala jako dáma a samozvaná císařovna?"
"Samozvaná císařovna?" rozzuřil se Daniel a vtrhl do jejich rozhovoru, kterému zatím spolu s Erikem pouze němě přihlíželi, aniž by dostali šanci dostat se ke slovu.
Ferdinand na něj pohlédl se svraštěným obočím a patetickým výrazem. "Ach, Romeo, Romeo. Proč jen jsi Romeo?" zacvrlikal posměšně.
Erik a Daniel se po Ferdinandovi vrhli tak rychle, až se Mercy rozmazali před očima. Čtyři kamenné sochy chránící východ se náhle pohnuli k akci.
"Uteč, Mercy!" zakřičel Daniel.
Mercy se zaškobrtala, když se její nohy náhle chtěly rozběhnout všemi směry najednou. Ven z domu nemohla, ve dveřích stále byli vojáci. Rozeběhla se do útrob domu, ale v hrudi cítila odevzdanou prázdnotu. Neměla kam utéct, mohla jen prodlužovat svoje trápení. A co se stane s Erikem a Danielem v takové přesile?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 1. srpna 2017 v 22:26 | Reagovat

Páni, kromě politikaření jsi zabředla i do válečné vřavy. V jednu chvíli jsem měla o Razumovského obavy. :-) Jsem ráda, že bitvu přežil. Jeho brzký odchod by mě opravdu mrzel.
Mě se strašně líbí, jaké filozofické myšlenky se v povídce objevují. Nejenom v této kapitole, ale celkově. Líbí se mi rozdílné pohledy postav na život. :-)
"Zelenokabátníci", tak to mi připomnělo, jak přezdívali britským vojákům v červených uniformách "rudokabátníci". Jé, to je milý detail. :-)
Doufám, že se brzo odhalí pravý zrádce.
Nicki! Emma říkala Razumovskému Nicki! Byť byl flashback krátký, tak mi udělal radost. :D
Ježišmarjá! Colliere je mrtvý! PANEBOŽE! ZUZANKA?!?!? I didn't see it coming... Zuzanka byla tím posledním člověkem, kterého bych tipovala... ááá, tohle budu muset ještě rozdýchat... A kupodivu jsem na tuto postavu nezanevřela. Dokonce se mi i líbí to, že jsi z ní udělala bad girl. Do téhle chvíle jsem ji v příběhu brala jako nej kámošku, charakterově čistou jak lilie. Ale teď už není jen "to", je... víc komplexnější. I like it! Jsem z tohoto zvratu v šoku a nemůžu říct, že by mi to nebylo líto, ale když se to vezme z povahové stránky, tak jsem jako čtenář velmi spokojená. (Hm, asi to ze mě dělá špatného člověka, když mám radost z toho, že některá z postav přešla na temnou stranu.) :D
No, Ferdinanda v lásce nemám, ale musím mu přiznat, že jeho načasování na efektní nástup na scénu je skvělé. :-)
Neee! Tak napínavý konec kapitoly! Jak se z toho dostanou? Už aby tu bylo pokračování. :D
Jako vždy skvělá práce! :D :D

2 Lotte Lotte | Web | 2. srpna 2017 v 12:10 | Reagovat

Jojo, usoudila jsem, že když už tam Razumovského mám, můžu jeho očima ukázat trochu z bitvy o Tvayburg. :)
Ach, none, děkuji. :)
To je absolutně vypůjčené od rudokabátníků, dobrý postřeh, má slabost pro všechno britské občas okázale vyplouvá napovrch. :) :) :)
Tak jsem ráda, že flashback potěšil. :)
No právě, Zuzanka byla doposud taková moc plochá postava, jsem moc ráda, že to vnímáš takhle. :)
Děkuji za komentář, moc mě potěšil! :)

3 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 4. srpna 2017 v 17:33 | Reagovat

Víš, co se mi líbí nejvíc? Že tematizuješ ty dramatické nástupy na scénu, které jsou v literatuře i ve filmech tak strašně časté, a přitom nedávají smysl. Co jako ta postava do chvíle nástupu dělala? Čekala, až bude moct na něco navázat s elegancí sobě vlastní? No, očividně jo. :D

4 Lotte Lotte | Web | 4. srpna 2017 v 22:11 | Reagovat

Hell yeah, to je přesně co dělal. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama