You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 29. kapitola

20. srpna 2017 v 17:00 | Lotte |  The Dreamcatcher
Ve chvíli, kdy se Mercy zastavila, aby ve svém bezhlavém útěku nabrala dech a rozhlédla se, ji čísi ruka surově chytila za vlasy. Vykřikla bolestí a zašmátrala po člověku, který ji přepadl. Ten ji však prudkým pohybem zaklonil hlavu dozadu a Mercy vhrkly slzy do očí. Útočník ji nevybíravě přiměl zacouvat o pár kroků dozadu a z jejího hrdla se vydral tichý vzlyk.
Prudce zamrkala, když před sebou uviděla samu sebe, vyděšenou a zmatenou. Trvalo několik dlouhých vteřin, než jí došlo, že stojí před zrcadlem a muž tyčící se za ní není přízrak, ale Ferdinand. Zašklebil se na ni a smýknul s ní jako s hadrovou panenkou.
Mercy bolestně vykřikla za doprovodu řinčivého vodopádu. Neměla nejmenší ponětí, co se to s ní děje.
Její výhled byl zamlžený slzami a mysl se otupila bolestí, která ocelově svírala její lebku. Ucítila řezavou bolest na čele a nabídly se jí chladivé, temné vlny bezvědomí, kterým s vypětím všech sil odolala a vystrčila hlavu nad hladinu.
Spadla na zem a po tvářích jí stékalo něco teplého. Otupěle si uvědomila, že jí Ferdinand rozbil hlavu o zrcadlo.
"Něco se vám nezdá? Plamenně jste řečnila o nezbytnosti války a tady ji máte," ucedil Ferdinand s hrůzyplně rozšklebeným obličejem. Jeho obvykle posměvačná tvář se stáhla do primitivního, násilnického výrazu.
Mercy nebyla ve stavu, aby mu odpověděla a on se náhle něžně usmál a sklonil se nad ní. Zaplavila ji vlna odporu a zběsile šmátrala za sebe, ale jediné, co její roztřesené, zakrvavené prsty nalezly, byl lem těžkého závěsu z mírně zatuchlé látky. Zoufale za závěs škubla a ten se na oba dva zhroutil i s tyčí, za kterou byl upevněný. Praštila ji přes prsty a ona zaskučela a jako raněné zvíře.

Ferdinanda, ale bohužel i ji samotnou, oslepila látka, která se na ně ztěžka zřítila a uvěznila je pod svými zaprášenými záhyby. Cítila vedle sebe teplo Ferdinandova těla, což jí způsobovalo fyzickou nevolnost. Tyč ho podle všeho praštila do hlavy, takže si byli kvit.
Měla štěstí a dokázala se vymotat ze zajetí brokátu rychleji než Ferdinand a roztřeseně se postavila na nohy. Rozběhla se pryč od něj, ale nedokázala jít rovně, srážela ozdobné vázy ze stolů, narážela do stěn a v uších jí začalo povážlivě hučet.
Spatřila nenápadné dveře vedoucí do zapovězené, neznámé části domu. Rychle stiskla kliku a vklouzla do části domu pro služebnictvo, o jejíž existenci vždy jen matně tušila. Seběhla schody vedoucí kamsi do temnot, ale než se v novém prostoru zvládla zorientovat, zamotala se jí hlava a upadla.
Uslyšela, jak se nad ní rozrazily dveře a s ustrašeným zakňouráním se rychle postavila a schovala do první místnosti, na kterou narazila. Byl to administrativně zařízený pokoj - snad pro majordoma? Kvapně místností proběhla a držela se za krvácející čelo. Protější dveře nevedly do žádné místnosti, ale do další dlouhé a chladné chodby. Se staženým hrdlem prošla až na její konec, ale ocitla se ve slepé uličce. Uslyšela za sebou Ferdinandovy kroky a s drkotajícími zuby si uvědomila, že jí nezbývá nic jiného, než se schovat do jednoho z pokojů. Byl to malý kamrlík a za jiných okolností by ji překvapilo, že někdo může obývat tak stísněné a vlhké prostory.
Skrčila se za rozklíženou šatní skříň, když se domem rozlehl vzdálený, ale přesto ostrý zvuk výstřelu.
Ferdinandovy kroky se přibližovaly.
"Zdá se, že o pána Lascellese, případně monsieur Le Fantôme už bylo postaráno. O jednoho chrabrého ochránce méně. Co kdybyste to vzdala a vylezla, má drahá?" zakřičel Ferdinand a jeho hlas se v prázdném prostoru rozléhal se zdrcující ozvěnou. Byl všude.
Ozval se druhý výstřel a Mercy si zacpala ústa chvějící se rukou, aby nevykřikla.
"A už je veta po obou," konstatoval Ferdinand a jeho slizký hlas už byl velmi blízko, pokud to mohla posoudit. Pevně zavřela oči a stiskla drahou látku svých šatů do zaťatých pěstí. Dva po sobě jdoucí výstřely ji probudily z napůl omráčeného stavu a pocitu snové neskutečnosti a útroby ji zaplavil strach. Neměla Daniela a Erika opouštět, neměla od nich tak zbaběle utíkat. K čemu to bylo dobré? Teď už byli nejspíš oba mrtví. Srdce jí ztěžklo a na hrudi se jí usadil svíravý tlak.
Ne, nemohli být mrtví, ani ve světě, kde existuje Woland, nemůže být takové zlo. Pokud mezi lidmi kráčí ďábel, pak musí lidské snažení pozorovat i Bůh a jestli existuje Bůh, pak musí lidský rod podléhat nějakému vyššímu řádu a smyslu.
Jaký by byl smysl ve ztrátě všeho a všech, které měla na světě drahé? Co je to za řád, ve kterém nesmrtelná duše jejího bratra trpí ve věčné agonii, zatímco Ferdinand se nechává korunovat králem a pustoší odkaz její rodiny, jejího bytí? Daniel a Erik nemůžou být mrtví, tak příšernou věc si nelze představit, připustit, ani vysvětlit.
Ferdinand se zastavil na konci chodby a už musel stejně jako ona zjistit, že nikam nevede.
"Neberte si to tragicky. Vy a váš zpěváček byste nikdy nemohli být spolu a já vašemu příběhu napsal fenomenální závěr. Jedno oko nezůstane suché," zvolal a v sousední místnosti se rozrazily dveře tak prudce, až Mercy nadskočila. Slyšela jeho pomalé, metodické kroky.
Už se nenamáhal spěchat, byl si jistý svojí kořistí, se kterou si hrál jako kočka s myší.
Mercy pevně sevřela v rukou střep zrcadla, který mimoděk sebrala, než na oba strhla závěs. Malátně se postavila na nohy a přitiskla se ke zdi s pevně semknutými rty. Strach pohlcoval každičkou částečku jejího těla, ale náhle se v ní zvedla i vlna vzteku a obě ruce se jí silně roztřásly.
Ferdinand hlasitě rozkopl dveře jejího pokoje a otevřená dvířka skříně, za kterou se skrývala, se rozvibrovala. Do Mercyina výhledu se dostala Ferdinandova odporně seschlá ruka, která je rázně zavřela a ocitli tváří v tvář.
"Ale, ale," usmál se Ferdinand. "Tady máme císařovničku. Doufám, že vás ta rána moc nebolí, jste celá zakrvácená. Naštěstí znám recept, která vás od bolesti rychle vysvobodí," pronesl a naklonil se k ní tak blízko, že mohla cítit jeho dech na své tváři. Popadl ji za ramena a přitiskl ke zdi a její obličej se zkřivil nechutí. Napřáhla ruku a chtěla mu zabodnout střep do krku, ale byla příliš neobratná, Ferdinand se vysmekl a její rána ho neškodně zasáhla do ramene.
Snažila se mu vytrhnout, ale chytil ji za zápěstí a Mercy mu volnou rukou vší silou vrazila loket do žeber. Ferdinand vydal nelidský zvuk - nebyla to bolest, ale zvířecí ryk.
Popadl ji kolem pasu a odhodil ji ke zdi tak prudce, až jí vyrazil dech. Mercy se chytila za břicho a zacouvala k nočnímu stolku, na kterém stála staromódní petrolejová lampa. Bezhlavě jí po něm mrštila, ale on si obratně zakryl tvář lokty a úder ho možná trochu zabolel, ale nezranil.
Ferdinand přimhouřil oči, ve kterých se objevil predátorský výraz, a rozmáchl se proti ní pěstí. Nějakým zázrakem se jí podařilo včas uhnout a jeho ruka vrazila plnou rychlostí do skříně, kterou prorazil skrz a v jeho obličeji se poprvé objevila bolest. Než si stačil ruku osvobodit, Mercy koncentrovala veškerý svůj vztek do nakopnutí jeho kolene a pod Ferdinandem se podlomily nohy.
Mercy utekla ven z místnosti, ale stihla doběhnout jen do kuchyně, než ji znovu dostihl. Zoufale hledala cokoliv, čím by se mohla bránit, ale její ruka nahmatala jen měkkou papírovou krabičku. Stísněně v ruce sevřela krabičku zápalek.

***

Ferdinand byl jako had. Ačkoliv se na něj Erik a Daniel vrhli v nečekané, nedomluvené shodě, vyklouzl jim zpoza rukou a než stihli svůj útok zopakovat, postavili se jim do cesty Ferdinandovi vojáci a zahnali je do kouta.
Daniel se s vytřeštěnýma očima otřásl chladem, protože oknem, které Mercy v záchvatu vzteku rozbila těžkou vázou z matného kovu, dovnitř pronikal studený noční vítr. Pohlédl do očí čtyřem apatickým mužům a srdce mu bolestně ztěžklo beznadějí. Jsou vyřízení. Doteď si odmítal připustit, že by se mu po všem, čím si prošel, mohlo stát ještě něco horšího, ale teď mu došlo, že zásobárny smůly jsou nevyčerpatelné. Jako operní pěvec by měl vědět svoje.
Pohled mu skouzl k Zuzance, která se choulila u mrtvého těla doktora Colliera, a rychle se nervózně odvrátil.
Erik se náhle vyřítil dopředu a téměř kočičími pohyby - nelidsky mrštnými, ale podivně elegantními - se dostal za záda jednomu z vojáků. Kvapně muži sáhl za opasek a přiložil mu jeho vlastní revolver ke spánku. Daniel jen užasle zamrkal.
Zbylí tři vojáci byli překvapení stejně jako on, protože na okamžik ztuhli a znovu vypadali jako sochy. Daniel se v návalu adrenalinu rozhodl využít toho, že mu momentálně nikdo nevěnuje pozornost. Popadl svícen z japonské komody vedle okna a praštil jím nejblíž stojícího vojáka po hlavě. Ten se bez hlesu zhroutil k zemi, ale radost z dobře odvedené práce mu rychle zkazil pohled do hlavně tmavovlasého vojáka, který útok na svého kolegu zřejmě neocenil.
Erik na Daniela úkosem pohlédl a zakoulel očima. "Nechte nás oba být a možná nezabiju vašeho přítele," pronesl pevně.
Tmavovlasý voják, který mířil na Daniela se ušklíbl a v očích mu blýskla divokost. "Vypadám, že mě to zajímá?" zeptal se ochraptělým hlasem a pak, jako by zcela mimochodem, zmáčkl spoušť, aby demonstroval svá slova.
Daniel ze sebe vyrazil šokovaný povzdech, když mu hrudí projela pronikavá bolest. Zalapal po dechu, ale panika mu bránila nabrat vzduch do plic a on se se zachroptěním zhroutil na podlahu.
Připadalo mu, jako by se na Erika, kterému potemněly oči, díval z opačného konce tunelu, kam nedoléhaly žádné zvuky. Erik muži, kterého ohrožoval zbraní, prudce škubl hlavou a voják se mrtvý zhroutil v jeho sevření. Danielovy oči se vyvrátily v sloup, když bojoval s mrákotami. Něco, co vyčetl na Erikově tváři ho vyděsilo a dovednost, s jakou tomu muži snadno zlomil vaz naznačovala, že fámy, které slyšel o minulosti váženého pana ředitele, možná nebyly pouhé drby.
Přiložil si ruku na krvácející ránu a ospale přemýšlel, jestli kulka zasáhla srdce. Ne….to už by byl mrtvý. A co když je mrtvý? Jak se to pozná?
Otočil hlavu zpět k Erikovi, snad proto, aby se jeho existencí ujistil, že je pořád naživu. Zoufale zasténal, protože výjev, který spatřil, byl příliš fantastický, aby byl skutečný.
Ačkoliv zbyli pouze dva nepřátelští vojáci, jeden z nich se rozdvojil a najednou byli tři. Tmavovlasý démon, který po něm vystřelil, teď svoji zbraň zamířil na Erika, ale ten použil mrtvé tělo muže, kterému přerazil vaz, jako živý mrtvý štít, kterému se kulka zavrtala přímo doprostřed zad v zelené uniformě a Erikovo jediné štěstí bylo, že neprošla skrz.
Potom se vojáci začali docela nesmyslně bít mezi sebou a Danielovy oči znovu padly na štukovaný strop. Tohle bude poslední věc, kterou na světě uvidí? Jak patetické.
Stiskl svoji krvácející ránu a tělem mu projela další vlna bolesti. Zdálo se, že mu to zbystřilo smysly a proto se znovu pokusil podívat na ten absurdní výjev před jeho očima.
Proti Erikovi pořád stál tmavovlasý démon, s radostně vytřeštěnýma fanatickýma očima. Užíval si to. Erik se držel za ruku, která silně krvácela a už v ní nesvíral pistoli, kterou ukradl své oběti. Ve stejný okamžik se do sebe oba se supěním zaklesli a tmavovlasý démon Erikovi strhl masku.
Daniel se znovu odvrátil. Ne, to ne, jistě blouzní, protože ta tvář, kterou spatřil, nemohla být skutečná. Nic tak ošklivého, pokrouceného a rozpitého nemohlo pocházet z tohoto světa. Taková tvář patřila nanejvýš na ďáblův ples. A Erik svoji masku nosil z extravagantnosti, ne proto, aby za ní skrýval takovou ošklivost. Nebo ne? Nikdy nad tím nepřemýšlel, v Tvayburgu bylo hodně divnějších věcí a lidí, než jedna bílá maska.
Do jeho zorného pole se dostali dva zelenokabátníci, ale jeden z nich byl důstojník. Daniel to poznal podle takových těch třásní na ramenou, o kterých neměl ponětí, jak se jim říká, ale párkrát je nosil na jevišti. Utvrdilo ho to o pomatenosti vlastní mysli a letargicky se na oba zahleděl. Žádný důstojník tu předtím nebyl.
Imaginární důstojník svého nepřítele rozsekal šavlí a na Danielovu tvář dopadly kapky jeho krve. S odporem sebou cukl a překvapeně zjistil, že se může posadit. Možná, že na tom nakonec není tak zle? Musel si sám sobě přiznat, že občas míval jisté tendence mírně, velice mírně, přehánět. Ale to by znamenalo, že všechno co viděl, se skutečně odehrálo?
Vřava náhle utichla a tmavovlasý démon ležel mrtvý na zemi s modřinami kolem krku, ale Daniel neviděl, jak se to stalo. Křečovitě sevřel roh masivní komody, ze které prve sebral svícen, a vytáhl se na nohy. Celý svět se s ním zhoupl.
"Nechci být nezdvořilý, protože jsem ve skutečnosti velice vděčný, ale kde jste se tu sakra vzal?" zeptal se Erik, který si už stačil nasadit masku zpět na své místo.
Dragounský důstojník zasunul svoji šavli zpět do pochvy a aniž by plýtval slovy, němě ukázal na rozbité okno za jejich zády.
Danielovi se tolik ulevilo, že se vojáci nerozdvojovali před jeho očima, ale docela obyčejně lezli okny, že to oslavil vyzvrácením svého posledního jídla, neboť rozhoupaná podlaha pod jeho nohama se ne a ne uklidnit.
Udělalo se mu ještě hůř a znovu by upadl, kdyby ho oba muži nezachytili. Zdálo se, že názorná ukázka jeho ranního čaje s dortem, jim připomněla, že je s nimi v místnosti i někdo další.
"Kulka nezasáhla srdce," pronesl znalecky důstojník.
"Vždyť vy jste hrabě Razumovskij!" poznal ho Daniel a připadal si zvláštně. Téměř opile.
"Ztrácí moc krve," zkonstatoval Erik.
"Nechte mě tady, běžte za Mercy," Daniel zašmátral rukama, jako by je chtěl odehnat, ale jeho prostorové vnímání ho klamalo a on se oháněl po zrcadlových iluzích.
"Kde je Její Veličenstvo?" zeptal se Razumovskij netrpělivě, aniž by Danielovi věnoval druhý pohled. To ho poněkud rozčílilo, i přes to, že se právě nabídl, aby ho nechali za sebou.
"Utekla někam do domu s Ferdinandem v patách. Lascelles má pravdu, musíme rychle za nimi, dokud není pozdě."

***

"Tady, jdeme správně, tamhle je pár kapek krve na podlaze."
"To není dobré."
Mercy a Ferdinand zaslechli vzdálené hlasy. Jeden patřil Erikovi, ale ten druhý si nedokázala narychlo zařadit, nicméně zněl povědomně.
Ferdinand Mercy s nonšalantním výrazem chytil pod krkem a pak se k ní otočil zády, aby uvítal příchozí. "Monsieur Le Fantôme a hrabě Razumovskij. Vskutku večer plný překvapení," oslovil je klidně.
Razumovskij a Erik pohlédli na Mercy a oba se zatvářili vyděšeně a Erik s tichým zavrčením zaťal ruce v pěst.
"Jsem v pořádku," pokusila se chabě uklidnit oba muže, s oběma rukama pevně zaťatýma do Ferdinandovy, ale nezdálo se, že by si jejího odporu vůbec všiml.
"Ne na dlouho, má drahá," ujistil ji Ferdinand, který se zdál být dokonale jistý sám sebou. Mercy zavrtala vzteklý pohled do jeho zad a živě si představovala, jak do nich zabodává nůž.
"Mohu to chápat tak, že jste nějakým zázrakem přemohli mé muže?" zeptal se Ferdinand vesele.
"Zase takový zázrak to nebyl. Sotva jsme si vašich loutek všimli," odtušil Razumovskij s přimhouřenýma očima. Hlas ale prozradil jeho rozrušení, protože se mu do něj vkradl přízvuk, který obvykle skrýval.
"Takže zpěváček tu s vámi není proto, že při navazování přátelských kontaktů s mými muži, samou nudou usnul?" zeptal se Ferdinand tvrdě.
Mercy zalapala po dechu, ale Ferdinand varovně zpevnil stisk na jejím hrdle, aniž by se k ní otočil. Jeho přezíravé chování jejím představám o noži v zádech dodalo ještě živější, toužebnější barvy.
"Lascelles je v pořádku. Bude v pořádku. Není to nic vážného," ucedil Erik skrz zaťaté zuby.
"Co myslíte, má drahá, milosrdná lež?" bavil se Ferdinand, ale potom překvapeně zamžoural za Erikovo rameno a ten se se svraštěným obočím ohlédl. Ve dveřích stál voják, kterého Daniel prve omráčil.
"Sotva jste si jich všimli, říkáte? Nečekal jsem, že jste to myslel tak doslovně, Hraběcí milosti," zasmál se Ferdinand.
Razumovskij poraženecky zavřel oči a Mercy těkala pohledem z jednoho muže na druhého. Byli zahnaní do kouta. Vzpurně se zahleděla na ruku, kterou Ferdinand svíral kolem jejího krku. Vzhlédla a její oči se setkaly s modří těch Erikových, které ji sledovaly úpěnlivým pohledem, jako by se jí omlouval. Razumovskij propaloval Ferdinanda nenávistným pohledem a v obou rukách mu cukalo. Je to voják duší i tělem, pomyslela si Mercy zoufale, a na Ferdinandovy intriky nestačí. Je příliš čestný a to je lidem jako Ferdinand k smíchu.
"Neopovažujte se ke mně otáčet zády," vyštěkla náhle na Ferdinanda, se zuřivostí vibrující v každé slabice.
Ferdinand se k ní pomalu otočil. "Pořád si hrajeme na císařovnu, hm? Za to bych vás mohl nechat veřejně popravit. Je to vlastizrada proti korunovanému panovníkovi," dodal s mírným úsměvem.
"Já ani moje rodina jsme vlast nikdy nezradili. O podobných praktikách byste mě musel poučit vy," odsekla Mercy zpupně.
Ferdinandovi z tváře konečně zmizel samolibý výraz a prudkým výpadem Mercy uhodil do obličeje. "Už mám dost vašich her! Jak chcete vládnout, když se nad všechny povyšujete? Nerozumíte svým lidem a nikdy neporozumíte!"
Razumovskij a Erik se chystali holýma rukama vrhnout na Ferdinanda a z očí jim létaly blesky, ale uslyšeli za sebou cvaknutí pistole vojáka a neochotně se zastavili. Mercy se v předklonu držela za tvář, kterou měla v jednom ohni. Ale aspoň ji konečně pustil krk a ona se sípavě rozkašlala.
"A kdy jste lidem rozuměl vy?" zeptala se Mercy zhrublým hlasem. "Předtím, nebo potom, co jste je zdrogoval?"
"Nestojíte mi za odpověď, vy ubožačko. Snad ďábel sám vám vrátil zrak a proto považujete za dostatečné uplatňovat právo na trůn?" ucedil a okázale pomalu se k ní znovu otočil zády.
Mercy spolkla urážky, kterými se ho chystala zahrnout, a znovu se sveřepě zahleděla na jeho ruku. Když ji před chvílí pozorovala, zatímco bojovala o kyslík, cosi v koutku její mysli volalo po pozornosti. Urputně se snažila vybavit si, co to bylo za podsunutou myšlenku. Vzpomínka na starou petrolejovou lampu, kterou po něm mrštila v opuštěné ložnici pro služebnictvo. Ale co ta s tím měla společného?
Učinila dva malé krůčky směrem k Ferdinandovi a znovu navázala oční kontakt s Erikem. Důrazně zakoulela očima směrem k Ferdinandovi a Erik nad jejími zuřivými grimasami mírně povytáhl obočí, ale jinak si zachovával stejný kamenný výraz. Konečně pochopil a s odkašláním upoutal Ferdinandovu pozornost.
"Jsme rozumní lidé, Vaše Veličenstvo," oslovil Ferdinanda a pozoruhodně věrně napodobil jeho úlisný tón. Razumovskij k Erikovi prudce otočil hlavu a čelist mu ztuhla hněvem. "Věřím, že se dokážeme domluvit," pokračoval Erik a předstíral, že si Razumovského, ze kterého přímo sálal hněv, nevšiml.
Voják stojící za nimi Razumovského upřeně pozoroval a namířil hlaveň pistole přímo na jeho hlavu.
"Jste hanba uniformy, kterou máte na sobě," zavrčel Razumovskij. "Nezasloužíte si její barvy, nezasloužíte si žádné barvy."
Mercy opět nikdo nevěnoval pozornost, kromě Erika, který po ní kradmě vrhal varovné pohledy. Nechápal, o co se snaží, ale rychle mluvil dál, když si všiml, že Mercy udělala další opatrné krůčky blíž k tomu bídákovi.
"Není přece nutné, abyste vyvraždil všechny staré přátele císařské rodiny. Loajalita těch nejvěrnějších z nich by vám v očích veřejnosti velice pomohla," pokračoval zvolna.
Razumovskij se vedle něj se zděšeným odporem v očích pohnul, ale voják ho syčivě upozornil, ať nedělá žádné hlouposti.
"Jednou krysa žijící v kanálech, navždy krysa?" zeptal se Ferdinand a do hlasu se mu vrátila pobavená arogance.
Mercy teď stále přímo za Ferdinandem a upřeně zírala na jeho rukáv. Těžký zápach petroleje, kterým byl nasáknutý jako následek jejich střetu, byl onen spouštěč, který vzbudil její podvědomí, a konečně vyplul na povrch.
Znovu zvedla oči a naposledy se podívala do těch Erikových. Potom zkontrolovala, jestli se ozbrojený voják stále potýká s rozčileným Razumovským. Erik situaci rozehrál ještě lépe, než doufala.
Rychle škrtla sirkou o krabičku, kterou celou dobu svírala v ruce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 20. srpna 2017 v 18:58 | Reagovat

Fíha! Ta část popsaná z pohledu Daniela byla super! A líbí se mi, že do toho dokážeš tak nenásilně zaplést i nitku humoru. Četla jsem jedním dechem (a chci víc!). :)

2 Lotte Lotte | Web | 21. srpna 2017 v 6:17 | Reagovat

Děkuji. :) Jen kdybych tam neměla tolik chyb a špatně daných čárek, hlavně že jsem si to po sobě četla tisíckrát. :D

3 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 21. srpna 2017 v 9:37 | Reagovat

Tak tohle je tak úžasně napsaná věc! Nemohla jsem ji přestat číst! Ty boje s Ferdinandem jsou popsané tak živě že mám pocit, jako bych tam stála s Mercy! A popis z Danielova pohledu - tak akorát zmatený, tak akorát "mimo sebe", tak akorát schopen vnímat - myslím že přesně takhle by to vypadalo, kdyby byl někdo postřelen uprostřed bitevní vřavy!
A Erik bez masky!!!
A moc se mi líbil Erikuv uskocny manévr a Ferdinandova reakce na něj - "jednou krysa - vždycky krysa?" A ty sirky! Luxusní vybruslení z bezvýchodné situace, jen co je pravda!!! jen doufám že si to hrabě Razumovskij nevyloží špatně a nepůjde po krku Erikovi!!!

Co více říct? Snad jen - JEŠTĚ PROSÍM!!!

4 Lotte Lotte | Web | 21. srpna 2017 v 16:36 | Reagovat

Moc děkuju. :)
Na tu krysovou pasáž jsem pyšná, děkuji, že jsi ji vyzdvihla. :D

5 Adele Adele | Web | 2. září 2017 v 18:05 | Reagovat

WOW! Když srovnám Dreamcathcera s tvojí dřívější fanfiction tvorbou, tak jsi k postavám začala být hodně krutá. :D (To už jsem tu myslím k nějaké kapitole psala.) Nejsem si jistá, která z postav trpí nejvíc, ale největším kandidátem bude Mercy. Tohle je podruhé, co dostala od Ferdinanda na budku. Chudina. Kéž se Fedinand bude brzo smažit v pekle. Alespoň v příští kapitole se bude grilovat. :D Ok, jsem zlá, ale ten zmetek si to zaslouží! A nechť mají Ferdinandovi obětí (Matthew!!!) svatý pokoj. :-)
FUJ! Už jsem se lekla, že ses rozhodla poslat Daniela na věčnost. Ufff... tohle mi nedělej. :D
Unmasked! :D Ještě že byl Daniel v deliriu, třeba Erikovu tvář pod maskou líp rozdýchá. :-) Anebo to svede na halucinace.
U repliky s "krysou" se mi vybavil Argentův film. Brrrr!!!!! :D :D Už jsi ho viděla?

Neskutečně napínavá kapitola. Skvělé! :D

6 Lotte Lotte | Web | 2. září 2017 v 18:43 | Reagovat

Jo, našla jsem ve svém srdci led. :D :D :D Mercy si to chudinka schytává fakt hodně. :D
Unmasking scene musím ještě rozebrat, pravda. :D
Ten film jsem neviděla. Já asi totiž ani nechci, ty recenze mi stačí. :D
Děkuji za komentář! :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama