You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 31. kapitola

18. října 2017 v 16:26 | Lotte |  The Dreamcatcher
Byla půlnoc, ale dům doktora Colliera od té doby, co v něm Ferdinand málem zabil už třetího panovníka v řadě, nikdy nespal. Domem se bez přestání ozývaly tiché hlasy, rázné vojenské kroky, klapání dveří a útočiště samotářského doktora pod náhlým náporem desítek lidí skřípalo a naříkavě úpělo.
Mercy byla nekonečně unavená, ale nemohla spát. Seděla na posteli v místnosti zalité mrtvolným měsíčným svitem a prázdnýma očima zírala z okna. Tak tady to bylo, ten okamžik polapení Ferdinanda. Přemýšlela, jak se cítí, hledala v sobě pocit úlevy, radosti, čehokoliv, ale vlastně necítila nic. Postavil ji před morální dilema, bavil se na její účet, tak neochvějně jistý vítězstvím. Vůbec se jí nebál, nepociťoval ani setinu teroru, kterou do jejího života vnesl on.
Čas kolem ní se zastavil stejně, jako když byla rusalka. Tehdy to bylo proto, že ve svém nitru objevila veliký, barevný, vzrušující svět, ve kterém byl čas irelevantní. Teď, na druhou stranu, to bylo proto, že byla rezignovaná, apatická, její duše byla pustá.
"Ale já vás varoval," pronesl jemně hlas, který okamžitě poznala, "říkal jsem vám, že je veliká škoda opustit své rusalčí sestry. Jak osudové se zdálo vaše setkání, jejich vzácná přízeň - bylo to, jako by vám bylo souzeno, stát se jednou z nich. Já vás varoval, že až se stanete unavená životem, zestárlá jeho starostmi, nebudou vás chtít."
Mercy Wolanda pozorovala s kamenným výrazem v obličeji, ve kterém se navzdory faktu, že se jí v ložnici zjevil ďábel, nepohnul ani sval.
"Bylo by to tak krásné. Tak snadné a osvobozující. Ale taky zbabělé a sobecké," hlesla po chvíli ticha, během kterého upřeně sledovala tvrdé, ale zvláštně pohledné rysy ďáblova obličeje.

"Měříte se moc vznešeným a přísným metrem. Jste královské krve, ano, ale pořád jste jen člověk. Lidé už se mnoha rozličným způsoby přesvědčili o docela obyčejné lidskosti panovníků. Už jim sťali hlavy, poslali do exilu, nahradili někým vhodnějším, zavřeli do příhodné věže…..chápete co myslím? Já modrou krev soudím úplně stejně, jako všechny ostatní. Ve výsledku všichni krvácíte červeně," uchechtl se ďábel a ona se otřásla pod pohledem jeho studených očí. "Kdybyste utekla s rusalkami, nezastavitelný proud času by po vás vzniklé prázdné místo nahradil. Dobře, nebo špatně, co na tom. Další generace už si na to ani nevzpomene."
"Lidstvo ale postrádá váš nadhled, Maestro. Žijeme ve velice malé bublině a nevidíme souvislosti, protože jsou pro nás jen historií. Historií, kterou si každý vykládá jinak, podle toho, jak se mu to právě hodí," odvážila se poznamenat Mercy a nervózním pohybem uhladila neexistující záhyb květované přikrývky.
"Velmi pozorná myšlenka," pochválil ji Woland s nepatrným úsměškem.
"Jsem poctěna vaší návštěvou, Maestro, ale čemu za ni vděčím?" Mercy sklonila hlavu a unaveně si třela kořen nosu.
"A vy se ještě ptáte? Snažíte se předstírat, že jste se mnou neuzavřela dohodu?"
"To bych se nikdy neodvážila, Maestro."
Woland přešel blíž a Mercy mohla rozeznat výraz v jeho tváři. Vypadal rozezleně a mlha únavy, která ji zkreslovala uvažování, okamžitě opadla. Kvapně vstala z lůžka a chytila se za čelo.
"Maestro," oslovila ho uvážlivě, "Ferdinand je vážně zraněný a zatčený. Stačí jeden můj podpis a..."
"A proč s tím podpisem váháte? Myslíte, že jsem hlupák? Varuji vás, Margot, čím déle budete odkládat a snažit se naši dohodu napasovat na lidský morální kompas, tím se bude prodlužovat můj twighburský pobyt. A kde pobývá ďábel se znuděnou svitou a zároveň zuří občanská válka, tam to nekončí dobře. Měla byste vědět, že moje fyzická přítomnost každý lidský spor přirozeně prohlubuje a eskaluje, tak už zkrátka působím. Je jedno, kolika ztracenými životy vám Ferdinand vyhrožuje, lidi budou umírat, ať už zvolíte jakkoliv."
Dveře Mercyiny ložnice se náhle prudce rozrazily a ona překvapeně zamrkala. Ďábel zmizel ještě dřív, než drzý narušitel stihl vstoupit dovnitř.
Se zkřiveným obličejem pohlédla na Daniela a užasle zvolala jeho jméno. Daniel by po svém zranění ještě neměl vstávat z postele a zpoza županu, který přes sebe přehodil zřejmě ve spěchu, zahlédla obvazy.
Rozpaky, které zcela postrádala v přítomnosti ďábla, ji nyní zasáhly dvojnásob palčivě a ona se rychle schovávala do záhybů svého negližé. Nevěděla kam s vytřeštěnýma očima a tak je zavrtala do podlahy a zrudla.
"Kde je?" vyhrkl Daniel.
"Kdo?" zeptala se a údiv nad podivnou situací ji přiměl znovu na něj pohlédnout.
"Slyšel jsem hlasy. Slyšel jsem z tvé ložnice hlasy! Šel jsem si pro knihu, protože jsem nemohl spát a...hlasy! Jeden mužský a jeden tvůj….," Daniel přejížděl pátravým pohledem ztemnělou místnost.
"Nikdo tu není," opáčila Mercy a úplně se zapomněla stydět. "Chceš se mi podívat do skříně?"
Daniel se podíval na její šatník, jako by to opravdu zvažoval.
"Danieli!" napomenula ho Mercy důrazně.
Daniel se k ní znovu otočil. "Nic se mi nezdálo, vím, co jsem slyšel."
Mercy na něj upřeně pohlédla. Nevěděla, jestli se má zlobit, smát, nebo nebo mu říct pravdu. Jenže ta by mohla vyznít špatně. Noční dostaveníčko s ďáblem zní….Mercy nenapadal žádný vyhovující příměr pro takovou situaci. Našpulila rty a teatrálním gestem otevřela skříň. "Jak vidíš, nikdo se mezi mými spodničkami neskrývá. Můžeš se mi ještě podívat pod postel, ale potom už ti dojdou možnosti, a budeš muset přiznat, že se ti to opravdu jen zdálo. Oknem odsud nikdo neutekl, leda by si ze strachu před tvým hněvem zlámal vaz. Budeš se už chovat rozumně?"
Daniel zmateně těkal očima, mezi kterýma se mu usilovným přemýšlením udělala kolmá vráska. "Ale já opravdu slyšel…"
Mercy povytáhla obočí.
"Nikdo tu není," pokračoval Daniel. "Nejspíš jsem….jsem unavený."
Mercy stiskla rty, aby se neprozradila. "To nejspíš budeš."
"Má chyba," zamumlal Daniel zahanbeně.
Mercy se usmála a přešla k němu blíž a pohladila ho po tváři. "Běž zase spát. Ještě nesmíš vstávat z postele," domlouvala mu tiše.
"Prosím, nezlob se," řekl téměř neslyšně.
"Nezlobím. Ale teď jdi spát."
"A smím tě políbit?"
Mercy zacukaly koutky. "Smíš."
Navzdory úsměvnému zakončení bezesné noci, se její nálada zdaleka nezlepšila. Probudila se po necelých čtyřech hodinách spánku s temnýma kruhama pod očima a hořkou úzkostí stahující hrdlo a hrudník. Byla to celé její vina, protože byla tak pošetilá a uzavřela dohodu s ďáblem? Co když jí vůbec nešlo o Mattovu duši, ale docela obyčejně toužila po koruně, nebo zraku? Ale jak mohla tušit, že ji Ferdinand postaví před tak hrozivou volbu?
Kvapně zazvonila na komornou, která jí přinesla snídani a pomohla s oblékáním, ale ani ve společnosti ženy s poněkud tvrdými rysy a sveřepým výrazem, splašeně plynoucím myšlenkám neunikla. Když opustila své pokoje, malátná a rozbolavělá, marně hledala klid ve smutné a opuštěné pracovně doktora Colliera. Našel si ji tam livrejovaný lokaj s vizitkou na naleštěném stříbrném podnose. Vzala papír z tuhého, kvalitního papíru a překvapeně zamrkala na jméno nadepsané elegantním, rozmáchlým rukopisem.
"Ach, on už je tady?" namáhavě zaostřila na těžké kyvadlové hodiny v rohu místnosti a povzdechla si. Možná, že nakonec přece jen spala o něco déle, než se domnívala. Nebo za tu neplechu s časem mohl ďábel?
"Uveďte ministra Drawlighta sem," rozhodla se po chvíli přemýšlení a přejela si prsty po spánku, ve kterém ji začínala bodat tupá bolest.
Vysoký a prošedivělý ministr války vstoupil dovnitř a jak bylo jeho zvykem, poklonil se jí zvlášť hluboce. Nikdy nevěděla, jestli tak činil na důkaz úcty, nebo své gesto mínil ironicky.
"Vaše Císařské Veličenstvo," oslovil ji chraplavým hlasem.
Povstala, obešla doktorův strohý, obyčejný stůl, který kontrastoval se zdobnými židlemi, a napřáhla k němu ruku. Dalším obřadným gestem poklekl na jedno koleno a políbil ji na hřbet ruky.
Za vlády císaře Alberta byl ministr Drawlight nejloajálnější služebník koruny, jenže ona nebyla její otec. Časy se změnily a gesta oddanosti mohou být jen prázdné lži. Už nemůže věřit vůbec nikomu.
Znovu se posadila a Drawlight ji napodobil.
Rozhodla se, že ho nechá záměrně uvést do pracovny. Za doktorovým psacím stolem se rameno vah převážilo na její stranu a jasně ukazovalo, kdo je tu ve vůdčím postavení.
Složila si ruce do klína a pohlédla do jeho šedých očí. Je možné, aby měl někdo šedé oči? Nejspíš si s ní jen hrálo světlo. Nikdy dřív se zvlášť nezajímala o oči svého ministra války, kterého ani nejmenovala do funkce.
"Toto je první oficiální vládní audience od zajetí Ferdinanda," začala nakonec.
"Ano, Madame, jsem nanejvýš poctěn, ačkoliv nezastírám, že já, i ostatní členové vlády, jsme byli překvapeni, že jste se rozhodla hovořit právě se mnou. Přirozeně se dalo očekávat, že spíše baron Ludwig..."
"Baron Ludwig se přirozeně postavil do čela mé vlády, ale to neznamená, že ho do něj jmenuji já. A to že jsem si dnes pozvala vás, neznamená ani to, že předsedou jmenuji vás," přerušila ho Mercy.
Drawlight na ni zamyšleně pohlédl a mírně se pousmál. "A proč jste se tedy rozhodla se mnou hovořit, Madame?"
"Chci znát váš názor na jednu záležitost. Jde o to, že odhalení mé dvorní dámy jako zrádkyně, nestačí na zodpovězení všech otázek. Kdo nastrčil takzvané Langovy muže do naší armády, kdo zařídil, že právě tato nanejvýš pochybná jednotka dostala na starost moji bezpečnost, kdo vyklidil okolí domu doktora Colliera, aby si nikdo nevšiml, že se tu děje něco podivného? Nic z toho se mojí dvorní dámou vysvětlit nedá. Aniž bych jí chtěla křivdit, mohla nanejvýš vynášet moji soukromou korespondenci a útržky informací, které jsem jí důvěrně sdělovala," vyjmenovávala Mercy mechanicky. Přemýšlela, kam se z jejího hlasu poděly veškeré emoce. Snad je vystřílela jako nábojnice nekonečným rozvažováním a dohady s Erikem, který stále zůstával jediným, komu se svými obavami o dalším zrádci ve vlastních řadách svěřila. "Dostal se tento podnět na program vašich vládních porad, pane ministře?"
Drawlightův ostrý pohled změkl a krátce se zahleděl na desku doktorova stolu, kterou stále pokrývaly archy papíru, popsané Collierovým drobným, neúpravným písmem. "Ne, Madame, tento bod se náš program nedostal."
"Bod?" vyprskla Mercy s jízlivým pobavením. "A proč? Nechte mě hádat, Vaše Milosti. Buď vás tyto otázky nenapadly, nebo," významně se odmlčela, dokud se na ni zase nepodíval, "se je mezi sebou bojíte probírat. Je tu další zrádce a vy to víte. Sedí mezi vámi a není to hrabě Razumovskij, který byl neprávem nařčený z hraní dvojité hry," Mercy se zahleděla na Drawlightův obvykle nehybný obličej, ve kterém mu nyní zacukalo. "Nařčený vámi," pokračovala nelítostně, "a já vám bez zaváhání uvěřila," dodala trpce a znovu se chytila za spánek, aby zahnala jehlu, která se do něj v pravidelných intervalech zabodávala. "Dopustila jsem, aby byl odstřižený od veškerých informací a tajně sledovaný a přitom je to on, díky komu tu s vámi dnes mluvím," Mercy sevřela rty do úzké linky a podmračeně na něj pohlédla.
Drawlight polkl, ale jinak její výtky snášel se zvláštní směsicí pokory a hrdosti ve tváři. Jen oči mu potemněly melancholií.
"Madame," začal tiše, "poctila jste mě svým pozváním, protože si myslíte, že ten zrádce jsem já," pochopil a smutně se usmál.
"Vaše nařčení hraběte Razumovského bylo unáhlené a neměl jste žádný pádný důkaz," poznamenala Mercy chladně.
"To je pravda," souhlasil. "Vyslovil jsem se před svojí panovnicí neuváženě. Domníval jsem se, že unikající informace převážně vojenského a strategického charakteru nepochybně ukazují k hraběti. Zle jsem se mýlil."
"Dále," pokračovala Mercy nevšímavě k jeho námitkám, "jste jako ministr války zodpovědný za vojsko. Všechna inteligence, se kterou operuje hrabě Razumovskij, v první řadě přichází od vás. Včasné rozpoznání Langových mužů, kteří byli ve skutečnosti Ferdinandovi muži, měla být vaše práce. Rozkaz o přidělení těch pochybných lidí na zajištění mojí bezpečnosti musel přijít od vás," dokončila a zavrtala do něj neúprosný pohled.
Drawlight mírně zavrtěl hlavou. "Nevydal jsem takové příkazy, Madame. Byl jsem si vědom pochybné pověsti Langova oddílu, ale v každé armádě se někdo takový najde a my nad tím přivíráme oči, protože….protože jsou to právě ony zuřivé typy, které se v krvavých bitvách prokazují nejužitečněji. Ale nikdy bych je nepřidělil k vaší osobní ochraně. Rozkazy opatřené mým podpisem diktují zcela odlišné instrukce. Ale mohu vám poskytnout jen své slovo, Madame, slovo muže, který většinu života zasvětil twighburské koruně. Nevím, kdo vyměnil mé dekrety, nevím, kam se poděly a neexistují žádné kopie."
Mercy se nežensky zvrátila do opěradla židle a sevřela v rukou polstrované opěrky. Chvíli si nepřítomně pohrávala s prstenem s velkým rubínem a poklepávala prsty.
"Stačily vám nepřímé důkazy, abyste ukázal na hraběte Razumovského a kdybych byla jako vy, mělo by mi stačit zrovna tak málo, abych odvrhla i vás," poznamenala nenuceně.
"Veličenstvo je lepší než já," zachraptěl Drawlight.
"Ne, Veličenstvo není Bůh. Historie už pamatuje panovníky, kteří za víru ve své božsky neochvějné postavení zaplatili hlavou. Jen stěží bych si přála následovat takového příkladu," odsekla Mercy sarkasticky.
Drawlight se napřímil a uvážlivě na ni pohlédl. "Mrzí mne, že jste se po dlouhém mlčení rozhodla povolat k audienci právě mě. Nemůžete se mnou hovořit s důvěrou, což je pochopitelné. Ale v těchto časech, kdy stojíte před rozhodnutím, jaké twighburský panovník nemusel vykonat už třicet let, bych si přál, abyste se mohla poradit s někým, kdo neučinil tak pošetilé chyby jako já, a směl by si dovolit poskytnout vám své rady."
Mercyin pohled při jeho slovech automaticky spočinul na jediném předmětu na stole doktora Colliera, který nenáležel jeho původnímu majiteli. Byly to nákladné kožené desky se zlatě vyraženým erbem laně, orámovaném slovy v dávno ztraceném jazyce. V těchto deskách se nacházel doposud nepodepsaný rozsudek Ferdinandovy smrti.
Ano, rozsudek smrti v Twighburgu nepadl už třicet let. Naposledy jej vydal její otec, když byla ještě maličká. Stalo se tak při sloučení Twighburgu a Titairy, vůči provinilci, který se sjednocení snažil sabotovat. Jednalo se o vysoce postaveného titairijského lorda a kolem popravy tak přirozeně vznikl ohromný skandál. Je ironické, že další významný milník obou zemí, dualismus, bude stát na základě další smrti. Byl i její otec, železně neochvějný císař Albert, rozerván nad tím proklatým kusem papíru, ze kterého dýchala smrt?
Jenže on nebyl postaven před tak hrozivou volbu. Nikdo ho nenutil rozhodovat, jestli mají větší hodnotu věčné duše mrtvých, nebo pomíjivá těla živých. Takové dilema nemá náležet smrtelníkům, korunovaným, nebo ne. Má zachránit pošetilce, kteří se nechali poblouznit Ferdinandovými korzety, nebo věčné duše jeho obětí, úpějících v agonii ve Wolandově říši? Duše, mezi které patří i její bratr…
A pak, co když Ferdinand lhal? Co když žádný protijed neexistuje? Naivitu si nemůže dovolit. Ta se lidem jejího postavení a pohlaví neodpouští.
Mercy po Drawlightově odchodu útrpně zavřela oči. Nebyla si po jeho návštěvě o nic jistější jeho zradou, než byla před ní. Byl jako vždy korektnost sama, neplýtval úctou ke koruně, ale jinak šetřil zbytečnými slovy. Nerada si to přiznávala, ale nechtěla, aby ten zrádce byl on. Docela se jí zamlouval, protože byl jediný kromě Erika, kdo se jí nebál vyčinit. Kázání, které jí Drawlight udělal, když se bez porady s kýmkoliv z vlády rozhodla nabídnout oběma svým zemím dualismus, ji v danou chvíli iritoval, ale zpětně musela uznat, že měl pravdu. Lidé, co se s ní nebáli nesouhlasit, v jejích očích instinktivně stoupali. Ale co na tom, jestli si přála, aby to nebyl on. Copak si přála, aby ji zrazovala Zuzanka? Přála si, aby Matt zabil otce? Nikoho nezajímalo, co si Mercy přála a nepřála.
Vztahovala se Drawlightova loajalita i k ní, nebo zemřela spolu s jejím otcem? Občas si říkala, že se mu podobá, jenže ve dny jako ty dnešní, o tom pochybovala. Byl by rozhodnější, klidnější, zkrátka skutečný panovník. Ale co když jen nasazoval masku, stejně jako ona? Možná, že i on v soukromých okamžicích, těsně před zlomovými rozhodnutími, trpěl nespavostí, bolestí hlavy a mučivou úzkostí. Kdyby to byla pravda, bylo by logické, že se jí s tím nikdy nesvěřil. Matt měl zdědit korunu, ne ona, to jeho na tu roli připravoval.
Mercy od sebe těžce rozlepila víčka, když se na dveře doktorovy pracovny ozvalo zvučné zaklepání. Znělo téměř melodicky.
"Eriku?" zkusila a narovnala se v nepohodlné židli.
Dveře se otevřely a dovnitř se spíš vplížil, než vstoupil, Erik. Mercy si už jako slepá představovala, že chodí elegantně a neslyšně jako kočka. "Jak jsi věděla, že jsem to já?"
"Jen jsem hádala," pokrčila Mercy rameny.
"Mohu s tebou na chvíli mluvit?" zeptal se Erik a snížil hlas, jako by vytušil, jaké potíže její bolavé hlavě způsobuje jeho jasný tenor, jindy tak příjemný pro ucho.
"Ovšem, prosím, posaď se," přikývla Mercy, ačkoliv ze všeho nejvíc toužila po tichu a tmě. Ukázala na židli, kterou nejvýš před deseti minutami opustil Drawlight a zuřivě pomrkávala, aby trochu ulevila pálícím, unaveným očím.
"Chtěl bych tě o něco požádat," začal Erik a soustrastně se na ni usmál, "bude to rychlé."
"Požádat?" zopakovala Mercy nepřítomně.
"Prosím, zvaž ještě ten rozsudek nad Ferdinandem," pronesl Erik pevně.
Mercy se probrala, jako by ji polil studenou vodou. "Už dvakrát jsi kvůli tomu člověku málem zemřel - stejně jako já. A Julie Drawleyová kvůli němu zemřela. Můj otec a bratr kvůli němu zemřeli. Eriku…," Mercy zavrtěla hlavou a vstala, aby si nalila sklenici vody. Nejraději by si jí polila hlavu.
"Tady nejde o Ferdinanda, ale o tebe," namítl Erik a nadále si z ohleduplnosti udržoval šeptavý hlas. Zněl skoro jako klokotající potůček, uklidňující a mírný. Nechápala, jak tyhle věci dělal. Pořád vzpomínala na Rekviem, které složil pro jejího otce. Bylo to poprvé, co slyšela jeho autorskou hudbu a zlomila jí srdce, ale zároveň ho i zahojila a už navěky v ní zůstala a zmírňovala všechny bolavé vzpomínky. Bylo to nemožné vysvětlit, ale věděla, že si v sobě tu hudbu bude nosit už navěky. A co teprve, kdyby ho někdy slyšela zpívat, instinktivně věděla, že musí mít nádherný hlas. Snad krásněji, než Daniel, ale tuhle myšlenku se rozhodla nikdy nevyslovit nahlas. Z dobrých příčin.
Musela chvíli přemýšlet, než si vzpomněla, co jí vlastně říkal. I to občas býval vedlejší účinek jeho hlasu. Když ještě neviděla, pociťovala to o to intenzivněji.
"O mě?" zopakovala s přimhouřenýma očima a naráz vypila polovinu sklenice chladivé vody. "Proč se bojíš o mě?"
"Vzít život tě poznamená. Nenávratně ti pošpiní duši. Měli bychom se o své duše bát o to víc, když víme, že existuje ďábel," zašpital Erik a v obličeji se mu kmitla celá škála emocí. Snad strach, možná trochu bolesti…
Mercy pomalu odložila skleničku, hlava ztratila kontrolu nad rukama, které se pohybovaly vláčně, zatímco mozek jel na plné obrátky a odmítal zpracovat Erikovy narážky.
"A jak to ty můžeš vědět?" zeptala se a najednou už šeptala i ona. Nechtěla se slyšet vyslovovat ta slova a nejraději by si zacpala uši před jeho odpovědí.
"Protože já zabil," odvětil Erik prostě.
Mercy zkřivila tvář, jako by se měla rozplakat. Neutuchající bolest ve spánku v ní probouzela přerostlé dítě. A já jenom chtělo ticho a tmu. A nikdo mi nedopřejete klid. Papá, také jste se tak cítil?
"Chránil jsi sebe, nebo své drahé?" zeptala se slabě.
"Ne. Nemohu svůj čin ospravedlnit šlechetnými důvody," pochopil Erik smysl její otázky.
Mercy se znovu posadila a prohlížela si jeho tvář zakrytou bělostnou maskou, ztrápené rysy jeho obličeje a připadalo jí, jako by ho viděla poprvé v životě. Nedokázala se na něj dívat stejnýma očima.
Opřela si lokty o stůl a na okamžik si skryla tvář v dlaních a připadala si, jako by se v ní přetrhlo poslední tenké vlákno, které ji ještě spojovalo s jejím rusalčím dobrodružstvím. Definitivně se z něj stala historie z jiného světa. Byla jen vyčerpaný člověk.
"Kdy?" zeptala se stručně.
"Před….před jedenácti lety, než jsem přišel do Twighburgu," Nejen, že se z Erik stal úplně cizí člověk, ale už ani jeho hlas nepoznávala. Zněl jako duch, jako přízrak. Naskočila ji husí kůže a hlava ji rozbolela s novou intenzitou. Jestli si ji teď pustí, nejspíš se rozletí na dva kusy.
"A odkud jsi sem přišel, Eriku?"
"Z Francie, o tom jsem nikdy nelhal," Mercy se konečně odvážila spustit ruce z tváře a pohlédnout na něj.
"Matt to věděl? Nebo můj otec, kdokoliv?" Mercy se přestala ovládat a své otázky na něj vztekla vyštěkla.
"Nikdo. Chtěl jsem tady začít nový život a tvářit se, že nemám žádnou minulost. Nechtěl jsem nikomu lhát. Snad jen sám sobě," Erik uhnul pohledem a jeho překrásný hlas se zlomil. Mercy se z toho sevřelo srdce. "Ty si nedovedeš představit jaké to je, žít jako vyvrhel a co to s tebou udělá. A potom dostat šanci žít slušný život, která přijde jako blesk z čistého nebe. Cítit slunce na své tváři, stýkat se s lidmi, dokonce patřit do vysoké společnosti…," Erik se uchechtl. Znělo to, jako když houslistovi ujede ruka a jeho nástroj ho za to vytrestá naříkavou, skřípavou výtkou.
"Zdaleka ne v takové míře, ale částečně si dovedu představit, co to znamená vyjít ze stínů, když s tebou náhle přestanou jednat jako s malomocným," pronesla a znovu se zahleděla na jeho tvář.
"Žádná druhá šance není, mýlil jsem se," pronesl Erik dutě. "Ďábel existuje a ty jsi viděla, jak zachází s vrahy."
Nevěděla co mu odpovědět, ale Erik se náhle vzchopil a pokračoval: "Ale za moji duši nenese odpovědnost nikdo, jen já a on. Netrap se mrtvými dušemi svých poddaných, ale jejich životy. Jsou vzácnější, než si myslíme. Musíš si teď hned určit hranici, nebo zůstane po celou tvoji vládu nejasná a dovede tě k šílenství. Kde končí tvoje odpovědnost, kde nakreslíš čáru? Jsi za svůj lid odpovědná po dobu jejich života, nebo se odteď budeš starat i o jejich nesmrtelné duše?"
Mercy se znovu zahleděla na desky uprostřed stolu. "Tys tam přece byl, Eriku. Viděl jsi ten ples, záblesk posmrtného života. Slyšel jsi moji dohodu s ďáblem. Tváříme se, že mám volbu, ale nemám. Podepíšu, protože nemohu jinak. Přebírám odpovědnost za životy všech lidí, které Ferdinand možná mohl zachránit. Snad mi to jejich věčné duše odpustí, až věc uvidí ve větším obrazu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 19. října 2017 v 23:21 | Reagovat

Už dopoledne jsem sem chtěla napsat nějaký inteligentní komentář, ale nechala jsem to na teď, že mě snad něco napadne, abych se neopakovala. Ale nic, takže se budu opakovat: jsi pořád lepší a lepší, Lotte, a tohle je vážně bájo díl!

2 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 20. října 2017 v 6:02 | Reagovat

Úžasný díl, dostaveníčko s ďáblem a všechno to kolem - super! A závěr kapitole dodal zlatý hřeb! Moc se mi líbila vzpomínka na to Requiem... Ten popis - hudba která zraňuje ale zároveň hojí... Tají se mi dech!
"Protože já zabil..." A ty jsi mi těmito slovy proklála srdce! Příměr k houslistovi - BRILANTNÍ KOUZELNÉ! Scéna s Erikem mi vzala dech! Dokonalost, křehkost, ach panebože, Lotte!!! Jak tohle děláš? Běhal mi z toho mráz po zádech a zároveň... jediné co mohu je smeknout!

3 Lotte Lotte | Web | 22. října 2017 v 14:48 | Reagovat

[1]: Jééé, děkuju. :)

[2]: Velmi si cením ocenění příměru s houslistou. Byla jsem za to na sebe docela pyšná. :D :D Moc děkuju! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama