You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Poslední symfonie - 1. kapitola: Vídeň

5. března 2018 v 16:44 | Lotte |  Poslední symfonie
Ehmmmm. Tahle fanfikce vznikla spontánně na základě vysokého fangirl podnětu a je to taková moje guilty pleasure, takže vás mám skoro chuť poprosit, abyste to nikdo nečetl. A jestli je tu někdo historik: UTÍKEJTE. :D Je to fanfikce na Mozart L'Opera Rock což je samo o sobě trochu znásilňování dějin, ale to co tu tvořím já ještě zase další level. Takže - byli jste varováni. Je to psaní na motivy muzikálových postav a ne skutečných historických osob, ok? :D
Děj začíná v podstatě druhým dějstvím muzikálu: Wolfgang přijíždí do Vídně, protože věří, že tam nalezne úspěch. Twist je v tom, že spolu s ním cestuje jeho sestra Maria Anna, přezdívaná Nannerl, protože jejich otec Leopold zemřel (čímž jsem mu oproti realitě dost zkrátila život, ehm). Wolfgang teď má tedy za Nannerl jako hlava rodiny zodpovědnost. Stejně jako v muzikálu se vrací k Weberovým, u kterých si pronajímá pokoj...
Tak tedy do toho. :D

Nannerl Mozartová byla ve Vídni naposledy jako malá, doprovod "zázračného dítěte" Wolfganga v dobách, kdy spolu objížděli královské dvory po celé Evropě. Když teď po boku svého bratra vystupovala z kočáru a společně se rozhlíželi po šedivé ulici ve spíše omšelé čtvrti, znovu si připadala jako ta holčička s růžovými stuhami. Ale Nannerl ani Wolfgang už děti nebyli, jakkoliv to bylo v případě Wolfiho diskutabilní tvrzení. Oba jejich rodiče byli mrtví, museli prchnout ze Salzburgu před tyranií Coloreda a nebyl nikdo, kdo by je ochraňoval. Stísněně pohlédla na jejich zavazadla a pak na Wolfiho, který na ni vrhl svůj zářivý úsměv.
"Tak pojďme, Nannerl, budou mít strašlivou radost, až nás uvidí!" řekl bez známek pochybností nebo nervozity.
"Tím si nejsem tak jistá," zamumlala si polohlasně a obezřetně se vydala v jeho stopách do jednoho z lépe vypadajících domů na této smutné ulici.
Vystoupali po schodech a studenou neosvětlenou chodbou došli ke dveřím jednoho z bytů. Wolfgang bez rozpaků rozrazil dveře dřív, než ho Nannerl stihla zarazit.
"Jsem zpátky!" ohlásil Wolfgang nadšeně.
Nannerl se zarazila ve dveřích, když si všimla překvapených pohledů hned čtyř cizích žen.

"Wolfgangu!" vypískly dvě z nich nadšeně a vrhly se k němu jako hejno štěbetavých ptáčků. Zaplnily svými hlasy a rázným vystupováním celou místnost. Braly mu kufr z rukou, sundávaly kabát a klobouk, zkoumaly krajku jeho košile a neustále mluvily.
"Slyšely jsme, jak jsi Coloredovi práskl dveřmi před nosem!"
"A vracíš se do Vídně!"
"A ještě pořád ses neoženil!"
Nannerl to bylo nepříjemné a rozhlédla se po pokoji. Byl zařízený prostě, ale čistě a útulně. Na stole zahlédla štos účtů a hned za ním byla dívka, která stála jako přimrazená na místě a bez mrkání zírala na Wolfganga. Snad to není ta Aloisie, ono zapovězené jméno v domácnosti Mozartových.
"Tak tady tě máme. Pana uprchlíka. Pana nespolehlivého. Přelétavého ptáčka. Copak bys potřeboval, Wolfgangu? Aloisie tu není, slyšel jsi přece, že se vdala?"
Wolfgang polkl a sklonil hlavu. "Ano."
"A že čeká dítě?"
"Dítě?" zopakoval Wolfgang a oči mu pohasly tak, jako to u něj Nannerl ještě nikdy předtím neviděla. Instinktivně vystoupila vpřed a chytila Wolfiho za ruku.
"A kdopak jste vy?" zeptala se ta žena a podezřívavě se zahleděla na jejich spojené ruce.
"Maria Anna Mozartová, k vašim službám, madam," Nannerl vysekla neupřímné pukrle.
"Ach, tak vy jste ta Wolfgangova sestra! Tolik mě těší, že vás poznávám, Wolfgang o vás tak krásně mluvil!" promluvila dívka za stolem, která doposud jako jediná neřekla ani slovo. Energicky k nim přešla a podala Nannerl ruce. "Constanze Weberová," představila se. "Tohle je moje mamá Cecilia a sestry Josefína a Sofie."
Nannerl si se všemi ženami podala ruce. Josefína a Sofie vypadaly mile, když člověk odhlédl od jejich hlučnosti. Ohledně paní Weberové si nebyla tak jistá.
"A copak byste tak potřebovali?" zeptala se Cecílie bez náznaku taktu k jejich smutečním oděvům.
"Rádi bychom si pronajali apartmán v nejvyšším patře. Ten se dvěmi ložnicemi," odpověděl Wolfgang a na rty se mu zase vloudil ten chlapecký úsměv. Paní Weberová pod ním znatelně roztála.
"A máte na něj peníze?"
Wolfi mávl rukou. "Do začátku ano a potom…,"
"Ano?" ušklíbla se paní Weberová.
"Potom se ze mě stane slavný hudebník a peníze budou ten nejmenší problém, přirozeně," řekl Wolfgang s neochvějnou samozřejmostí.
Paní Weberová střelila po Nannerl krátkým pohledem a Nannerl se zatvářila tak bezvýrazně, jak jen mohla.
"Hned vám ten apartmán ukážu!" prolomila nepříjemné ticho Constanze a s úsměvem jednou rukou vzala Nannerl z rukou kufr a druhou vzala za ruku Wolfiho.
Nannerl je tiše následovala do bytu o poschodí výš a sotva vnímala jejich přerývavý rozhovor. S díky od Constanze přebrala své příruční zavazadlo a vytratila se do své ložnice, protože vytušila, že je těm dvěma momentálně na obtíž. Ani si jejího odchodu nevšimli. Tichounce za sebou zavřela dveře a rozhlédla se. Oproti její ložnici v Salzburgu to byl spíš malý pokojík. Bílá postel s oprýskanými zlacenými ozdobami, toaletní stolek a divan. Na zemi prošlapaný koberec. Pomalu odložila kufr na postel a chvíli se v něm přehrabovala, než vytáhla rámečky s obrázky svých rodičů a pečlivě je vystavila na noční stolek. V krku se jí udělal knedlík a vzhlédla ke stropu s odbytým štukováním. Připadalo jí, jako by se na ni měl každou chvíli zřítit. Natáhla se na studenou postel a sevřela v pěst prošívanou přikrývku, když se tiše rozplakala za ozvěn Wolfgangova pronikavého smíchu, který k ní doléhal přes zavřené dveře.
"Nannerl! Nannerl! Sestřičko!" Wolfgang vytrvale bušil na dveře její ložnice.
Nannerl sebou trhla a rozhédla se po setmělé místnosti. Usnula tak jak byla, v nepohodlné pozici v cestovním oblečení a kloboukem na hlavě. Rychle se snažila dát trochu do pořádku, ale Wolfi jí to právě neusnadňoval. Otevřela dveře, aby konečně zastavila jeho neúnavné klepání on se na ni překvapeně zadíval.
"Nannerl, jsi v pořádku? Ty jsi plakala?"
Slabě se usmála a pohladila ho po zlatých vlasech. "Ovšemže jsem, nic se neděje. Jen jsem byla unavená a usnula jsem."
"Určitě?" Wolfgang ji zkoumal svýma dětskýma hnědýma očima.
"Samozřejmě. Co jsi mi chtěl říct tak naléhavého?" změnila téma.
Wolfgang se znovu rozzářil. "Chtěl jsem ti vzkázat, ať se hodíš do gala, dostal jsem pozvání na roztomilý večírek v salonu hraběnky Steinmannové!"
"Wolfi!" zděsila se Nannerl.
"Co se děje?" nechápal.
"Jsme ve smutku, nesmíme...to je impertinentní. Ale především neuctivé!" zakoktala se Nannerl.
Wolfgang jí pohlédl přes rameno a všiml si obrázků na jejím nočním stolku. Vzal jí za ruce a obě je zlíbal. "Jsme ve Vídni, abych se konečně prosadil, Nannerl. Všichni musí vědět, že se Wolfgang Amadeus Mozart vrátil do města a hodlá ho obrátit vzhůru nohama. A jestli chceme zaplatit nájem za příští měsíc, musíme začít hned!"
Nannerl naklonila hlavu na stranu. "Nájem? Ty jsi ten poslední, koho trápí nájem, Wolfi. Snažíš se mnou manipulovat."
"Funguje to?"
"Tvé argumenty jsou...bohužel překvapivě rozumné. Ale nevidím důvod, proč bych tam měla chodit i já."
Wolfi rozhodil rukama. "Ale samozřejmě, že musíš jít. Uvést se do vídeňské společnosti!" zaculil se, ale pak zvážněl a znovu ji vzal za ruku. "A jestli si myslíš, že tě tu nechám celou noc samotnou plakat do polštáře, tak se pleteš! Zahodíš smutek, půjdeš se mnou a budeš se bavit!" zatočil se s ní po místnosti a Nannerl se proti své vůli zasmála. "Vidíš? O tom mluvím! A budeš nejkrásnější žena v místnosti, samozřejmě že budeš! Vezmi si ty modré šaty, vypadáš v nich jako víla! Za dvě hodiny nás přijede vyzvednout kočár, zvládneš to? Vím, že jsi zvyklá mít komornou, ale víš, než se stanu slavný, musíme vydržet..."
"V pořádku," přerušila ho Nannerl. "Zvládnu to."
Wolfgang se na ni zářivě usmál. "Jako vždycky. Moje velká sestřička si poradí úplně se vším."
"Kéž by," zamumlala si Nannerl, když znovu osaměla ve svém pokoji.

Wolfgang jí sice slíbil, že bude celou dobu s ní, ale nebyla tak naivní, aby mu věřila. Přesto ji zklamalo, že jí zmizel z dohledu prakticky v tu samou chvíli, kdy vstoupili do přepychového salonu hraběnky Steinmannové. Byl ve svém živlu a jako jeden taky řádil. Občas ho zahlédla na opačném konci místnosti, příležitostně zaslechla jeho nezaměnitelný smích, nebo hru na piano forte. Pokaždé, když k němu chtěla jít, ztratil se jí mezi tlačenicí těl, ve kterém se proplétal s podstatně větším umem než ona. Nešťastně přešla do kouta a s pocitem trapnosti se zahleděla na nějaký obraz jen proto, aby měla záminku tam být. Wolfi jí nikomu nepředstavil a lidé po ní vrhali zmatené, často nepokrytě nepřátelské pohledy. Neměla by mu to mít za zlé. Byl prostě takový a tyhle věci si neuvědomoval. Ale když na svou adresu zaslechla špitání jedné z dam, začala být frustrovaná.
"Jak rád vás vidím, slečno," oslovil ji familiérně cizí hlas. Překvapeně se otočila a zahleděla se na úplně cizího člověka. Byl to vysoký, štíhlý muž a do hnědých očí mu padaly černé vlasy, ale zřejmě mu to nijak nevadilo. Ačkoliv to byly oči stejné barvy, nemohly být odlišnější od těch Wolfgangových. Byly chladné, rezervované a odtažité. Bylo zvláštní, že ji majitel takových očí vůbec oslovil.
"To musí být omyl, pane," řekla zdvořile.
Podrážděně trhl hlavou. "Hrajte se mnou, jestli nechcete, aby vás sežrali zaživa. Nikdo to neumí lépe než Vídeňáci, vím o čem mluvím," zašeptal a uklonil se.
Nannerl vytřeštila oči, ale opětovala mu úklonu. "Jaké milé setkání," rozhodla se přistoupit na jeho podmínky a nuceně se usmála, což vypovídalo o jejím zoufalství.
"Maestro Salieri," napovídal jí polohlasně muž.
Nannerl se zatvářila ještě překvapeněji. "Vy jste….?" odkašlala si. "Chci říct, jaké milé setkání, maestro Salieri," řekla plným hlasem a cítila na sobě upřené pohledy žen, které na ní ještě před chvílí kritizovaly všechno od bot až k vlasům.
Salieri se také usmál, ale vypadalo to na něm jaksi nepatřičně. Zřejmě to moc často nedělal. "Doufám, že se vy i vaše rodina těší dobrému zdraví, slečno…,"
"Mozartová," zašpitala.
Salieri se na okamžik zarazil a zúžil oči do úzkých škvírek. Na kratičkou chvíli na něm neomylně poznala, že svého záchvatu galantnosti při vyslovení jejího jména zalitoval. Mátlo ji to i přes to, že se rychle vzpamatoval a znovu nasadil svoji neprůhlednou masku. "Slečno Mozartová," dořekl a na rtech se mu zavlnil úsměšek.
"Ano, děkuji," odvětila a snažila se potlačit ironii ve svém hlase. Všichni jsou zdraví a šťastní, ano, jen když pomineme fakt, že jsou mrtví. "Znáte mého bratra, maestro?" odtušila Nannerl z jeho reakce, aby zabránila trapné konverzaci.
Iritovaně si narovnal sako, které narovnávat vůbec nepotřebovalo. Velice nákladný výstřelek poslední módy. "Ne, neměl jsem to potěšení. Ale před necelými dvěma hodinami jsem o něm hovořil s císařem," pronesl ledabyle.
Nannerl málem zaskočilo víno. "S císařem?"
Salieri se znovu ušklíbl a Nannerl ten muž začínal být rychle protivný. "Císař byl informován, že pan Mozart je na cestě do Vídně samotným salzburským arcibiskupem. Pochopil jsem, že jste neodjeli tak úplně s jeho požehnáním, že ano? Tak či tak, jeho rozezlený dopis měl na císaře zcela opačný efekt, než doufal. Oficiálně bych o tom neměl hovořit, ale zítra ráno si vašeho bratra nalezne posel s císařskou pečetí. Byl vybrán ke zkomponování nové opery. A to v němčině," pronesl nelibě a založil si ruce za zády.
Nannerl si dlaní přikryla ústa. "To je…to je veliké štěstí. A čest."
"Především je to nečekané štěstí a čest. Ale císař o sobě rád věří, že je mecenáš nadějných umělců," když si Salieri uvědomil co řekl, kvapně se znovu uklonil. "Slyšel jsem o vašem bratrovi samé komplimenty a dostalo se ke mně i pár jeho kompozic. Nepochybuji, že je velice talentovaný, jak jsem ostatně sám řekl i císaři, který je velkým znalcem umění," pronesl rychle, aby napravil své faux pas. Ale Nannerl z jeho útrpného tónu poznala, že císaře za "znalce umění" nejspíš vůbec nepokládá. Jestli si o Wolfgangovi skutečně myslí, že je talentovaný, už z jeho výrazu ale rozšifrovat nedokázala.
Salieri se znaleckým pohledem rozhlédl po místnosti. "Hraběnko," oslovil kohosi v davu před nimi nezvykle měkkým hlasem. Zástupy lidí, které Nannerl obkličovali s odsuzujícími nebo přinejlepším zkoumavými pohledy, se před dvorním skladatelem rozestoupily ve směšném unissonu.
"Vaše křestní jméno?" usykl Salieri koutkem úst.
"Maria Anna," zamumlala Nannerl zmateně.
"Pojďme," řekl Salieri a krátce jí přiložil dlaň na záda a dovedl jí k jakési obstarožní matroně.
"Nejdražší hraběnko, dovolte abych vám představil svoji okouzlující přítelkyni. Fräulein Maria Anna Mozartová," zašveholil Salieri falešně bodrým tónem. Nannerl byla jeho přetvářka odporná, ačkoliv to od něj bylo vlastně velmi galantní gesto. Byl to nanejvýš matoucí muž.
"Rozkošná," pronesla hraběnka Steinmanová a nasadila si na nos brýle, které se jí pohupovaly na dlouhém řetízku kolem krku. "Vskutku rozkošná. Ale proč jste mi ji nepředstavil už dřív, vy zlobivý! Skutečně své přátele zanedbáváte, maestro!"
"Jsem beznadějně nevychovaný, že jsem ji tu nechal tak dlouho stát," pronesl Salieri prkenně s pohledem upřeným na Nannerl. Správně pochopila, že svá slova ve skutečnosti mířil na Wolfganga a nepatrně se zamračila.
"Chápu to dobře, že jste sestřička pana Mozarta, drahoušku?" pokračovala hraběnka poté, co se hihňavě zasmála Salieriho poznámce.
"Ano, jsem," odvětila Nannerl.
"Nadějný mladý muž, skutečně! Poněkud svérázný, ale velmi šarmantní!" rozhlédla se po místnosti. "Ale kam se ztratil?"
"To bychom také rádi věděli," odvětil Salieri s neměnným výrazem. Nannerl celý večer začínal být výsostně nepříjemný. Kéž by si jednou v životě prosadila svou a zůstala doma.
"Ale propáníčka, je to La Cavalieri? Nečekala jsem že přijde, omluvte mě. Ráda jsem vás poznala, má milá," hraběnka je kolébavým krokem opustila.
"Tak," poznamenal Salieri, "znáte hraběnku Steinmannovou a mohu soudit, že jste se jí zalíbila. Dveře do společenských salonků celé Vídně se vám otevřely. S klidným srdcem vás mohu opustit. Bylo mi potěšením vás poznat," Salieri se mírně uklonil a Nannerl mu zdvořilost oplatila.
Po jeho odchodu pocítila, jak zásadně se změnila atmosféra v místnosti. Stačilo jedno vlídné slůvko dvorního skladatele Salieriho a všichni na Nannerl s vlídnými úsměvy kývali a dávali se s ní do řeči. Bylo to zázračné, ale zároveň strašidelné a neuvěřitelně pokrytecké. Takový byl první den v jejím novém domově, Vídni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 5. března 2018 v 17:41 | Reagovat

Tak a je to tu. Lotte ty sama nejlépe víš, jak jsem se na tuto zběsilou jízdu napříč časem a prostorem neobyčejně tvé umění psát mi opravdu bere dech a tohle??? Tohle je jedním slovem DOKONALOST.
Miluju tvé vyobrazení obou sourozenců. Jsou spolu tak úžasní. Už od příjezdu do města, jsem je spolu viděla. On jako neřízená střela a ona, která se ho marně snaží ukočírovat, přesto se jí to svým způsobem daří. Jemná ruka zmůže mnohdy více než tvrdé rány. :D
Jen Wolfíka může napadnout se vrhnout okamžitě do společnosti v době smutku. :D Ovšem kde jinde by měl náš děj začít než na večírku. A tam je on, Princ na bílém koni :D. Ne je tam zahořklý Salieri a to je o TOLIK LEPŠÍ! :D (pardon trošku jsem se neovládla)
Jejich setkání je tak kouzelné. Přesně jak jsem očekávala. Ona okouzlující a on její půvab a šarm přehlížející, obzvláště ve chvíli kdy zjistí s kým má tu čest. Ovšem není tomu tak docela tak že ne? Že ne? :D
Jsem z toho pořád tak unešená, že nevím co víc dodat než že je to boží a neskutečně se těším na druhou část. :D

2 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 5. března 2018 v 17:47 | Reagovat

Drahá Lotte - ani nevíš jakou mi dáváš neskutečnou energii psát - stačí jen nahlédnout a vidět co všechno tvoříš a jakým tempem a hlodá ve mně svrbění - to svrbění psát a číst. Ale přede mnou leží učebnice latiny a syčí na mě. Proč mě tak trýzníš?!! Nemůžu se dočkat az se do tvé fanfikce začtu!!!

3 Bára Bára | E-mail | Web | 10. března 2018 v 21:20 | Reagovat

Achjo, Lotte. Já jsem to nechtěla číst. Byla asi jedna ráno, říkala jsem si, že půjdu spát a že předtím mrknu, co u tebe nového. Já to fakt nechtěla číst. Ale přečetla jsem to. A jsem v tom zas. Teď mě tu budeš mít obden a furt budu hlídat, jestli není nový díl. :D

4 Lotte Lotte | Web | 11. března 2018 v 10:23 | Reagovat

Vy jste všichni tak hodnííí a to jsem před tu povídku napsala úvod, ve kterém jsem lidi prakticky varovala, ať to nečtou. :D :D Muzikálový Bůh vám žehnej. :D
Děkuji, děkuji. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama