You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Poslední symfonie - 2. kapitola: Únos ze Serailu

11. března 2018 v 14:20 | Lotte |  Poslední symfonie
Práce na Wolfgangově opeře začaly. Wolfgang proseděl celé dny i noci u piana a s fanatickým leskem v očích škrábal do notových partitur. Bytem sourozenců Mozartových se neustále rozléhalo piano, případně i hlučné klení. Nannerl věděla své a nesnažila se s Wolfim zapřádat hovor, pouze do něj s pomocí Constanze tu a tam nacpala nějaké jídlo, případně ho s vynaložením největšího úsilí dostaly do postele.
Wolfgangova absence jí umožnila důvěrnější seznámení se sestrami Weberovými. Sofie a Josefína nebyly špatné dívky, ale Nannerl jejich přítomnost nepovažovala za zvlášť...stimulující. Byly to zlomyslné myšlenky, protože ty dvě jí nikdy neudělaly nic zlého, ale přesto výrazně preferovala Constanze. Byla překvapivě podobná Wolfimu - nezralá a přesto velmi inteligentní, pohlížela na svět nadšenýma očima a dokázala si svou milou povahou získat téměř každého. O její lásce k Wolfgangovi nemohlo být pochyb a Nannerl by byla šťastná, kdyby se z ní jednou stala její sestra (ačkoliv jí bylo jasné, že otec by s jejich známostí ani v nejmenším nesouhlasil), ale nedovedla si představit, jak by soužití takových osobností vypadalo.
Vzrušující část roku přišla ve chvíli, kdy se práce na nové opeře přesunuly do divadelních zkušeben. Wolfgang s sebou často brával i Constanze s Nannerl, za což mu byla neskonale vděčná. Většinou na ně sice neměl čas, ale to Nannerl vůbec nevadilo, stejně byla nejraději, když se po zákulisí mohla toulat sama a na pár blažených hodin úplně zapomenout na svět tam venku.
Když toho dne vešla do zkušebny, hned ve dveřích poznala, že něco není, jak má být. Ve vzduchu panovalo ještě horší napětí, než onehdy v salonu hraběnky Steinmannové. Orchestr i La Cavalieri stáli připravení na svých místech, ale nikdo nepracoval. S napjatými výrazy pozorovali výjev před sebou a nikdo se ani nepohnul. Nannerl přešla blíž, aby zjistila, co se děje. Jako první si všimla temné postavy dvorního skladatele Salieriho, který se díky své výšce tyčil nad všemi ostatními,
a zmateně se zarazila na místě. Po jeho boku stál nějaký drobný mužík s vycházkovou holí, oblečený do směšného množství krajek a naproti nim - Bože chraň - vzteky zrudlý Wolfi.

"Příliš mnoho not?" zařval z plna hrdla a Nannerl vytřeštila oči. "To je nesmysl! Předsudek! Váš omezený předsudek! Odstraňte jednu notu a celá kompozice se zbortí jako domeček z karet! Prý příliš mnoho not!"
Salieri ze sebe po Wolfgangově výbuchu vydal nevěřícné uchechtnutí, který doprovodil zlovolným úsměvem a zakroucením hlavy. Krajkový chlapík oproti tomu zrudl ještě víc než Wolfi. "Já se tu nenechám urážet! Kdo si myslíte, že jste?!" oplatil mu stejnou měrou křiku. "Takové buranství! Císař bude o všem informován! Odcházím!"
Prošel kolem Nannerl a po cestě na ni z neznámého důvodu zasyčel. Wolfi to zaregistroval a už se chystal rozběhnout mužovým směrem, ale Nannerl ho nacvičeným pohybem chytila za paži. Jako starší sestra už měla slušnou praxi. Wolfgang se po ní s planoucím pohledem ohlédl a ona zuřivě zavrtěla hlavou. Místností se ozval ironický potlesk. Ohlédli se po tom zvuku, ačkoliv bylo oběma jasné, odkud pochází. Salieri oba počastoval cynickým úšklebkem.
"Bravo. Předvedl jste vskutku impozantní představení, Mozarte. Doufám, že vaše hudba je stejně velká, jako vaše ego. Sbohem," Salieri se otočil na podpatku a odcházel.
"Zastav ho," sykla Nannerl naléhavě.
Wolfgang protočil oči. "Salieri!" zavolal a Salieri se skutečně zastavil. "Maestro Salieri!" opravil se Wolfgang, ale ironie v jeho hlase byla natolik zřetelná, že Nannerl Salierimu nedokázala zazlívat jeho vražený výraz.
"Vy jste přece údajný hudebník, ne?" začal Wolfgang a Nannerl zaúpěla.
"Údajný?" zopakoval Salieri, kterému tím dokonale vyrazil dech.
"Tady, partitura celé opery. Já," Wolfgang důležitě nafoukl hruď, "ji potřebovat nebudu," Wolfgang Salierimu vrazil do rukou objemný svazek a sebevědomým krokem přešel k orchestru. Když míjel Nannerl, spiklenecky se na ni usmál. Ona se na žádnou reakci nezmohla. Ohlédla se k Salierimu, který se zuřivým výrazem nalistoval první stránku overtury. Chytila se za bušící srdce a ohlédla se po Wolgangovi, ale ten už dával první pokyn orchestru. Sálem se rozlehl tklivý soprán La Cavalieri, vzdychající po svém milém. Nannerl tato árie obvykle hluboce dojímala, ale tentokrát se na ni nedokázala soustředit. Neustále těkala pohledem po Salierim a snažila se odhadnout, jak se mu hudba líbí. Jeho výraz ji ale přinutil na Wolfgangovu operu docela zapomenout. Salieri už před drahnou chvílí přestal netrpělivě listovat partiturou. Jeho obličej byl stažený do grimasy údivu a….bolesti? Měl zamlžené oči, křečovitě zaťatou čelist a oběma rukama si pevně tiskl Únos ze Serailu k hrudi. Vypadal, jako by ho mučili, ale on přitom pociťoval potěšení.
Hudba dohrála a ona uslyšela jeho přerývavý dech.
"Nuže, maestro? Příliš mnoho not?" ozval se Wolfgang, jako vždy šťastně ignorující cizí rozrušení.
Salieri promluvil jen s největšími obtížemi. "Poslouchejte, Mozarte..."
Wolfgang provokativně naklonil hlavu na stranu.
"Nezapomínejte, kde je vaše místo a nebudeme mít problémy," vysoukal ze sebe Salieri a odhodil partituru na zem. Nannerl postřehla, jak se mu třesou ruce. Salieri se otočil a bez dalšího slova kvapně opustil místnost. Vyprovázel ho zvuk Wolfgangova pronikavého smíchu, ke kterému se brzy přidal celý orchestr. Nannerl si dovedla představit, jak ponižující zvuk to musel být pro Salieriho uši. Nerozhodně se ohlédla po Wolfim, ale ten ji nevnímal, protože zrovna pronásledoval chichotající se Constanze po celé místnosti. Nannerl si skousla ret a po chvíli váhání vyběhla za Salierim.
Našla ho sedět na vyřezávané lavici ve foyer. Ztěžka oddechoval a v prstech drtil svoji vázanku, kterou si dle stavu svého límečku sundal ve značném spěchu.
"Maestro Salieri?" oslovila ho opatrně.
Vzhlédl k ní, ale hned se zase odvrátil.
"Odejdu, jestli chcete," řekla Nannerl tiše.
"Tak tohle je tedy váš bratr," konstatoval Salieri a ignoroval její nabídku.
"Ano," řekla nejistě.
"Představoval jsem si, jaký asi bude ten génius, který poprvé komponoval ve čtyřech letech a potom se proslavil po celé Evropě, ale…," Salieri větu nedokončil a ani nemusel. Nannerl se obezřetně posadila vedle něj.
"Nemyslel to zle, on je jen…," rozhodila rukama "přemýšlí o životě a pocitech druhých jinak než my ostatní, ale není škodolibý."
"Označil mě za údajného hudebníka," řekl Salieri temně.
Nannerl zrůžověly tváře. "Ano, to bylo…to bylo neomalené. Ale vy zastáváte vysoké postavení, z čehož usuzuji, že už jste slyšel i horší věci. Není to v tom, co Wolfgang řekl, ale v jeho hudbě, že ano?"
"Věříte v Boha, slečno Mozartová?" zeptal se Salieri znenadání.
Nannerl zamrkala. "Samozřejmě, že jsem byla vychována ve víře," odvětila zmateně.
"Na to jsem se neptal."
Nannerl podrážděně ucukla pohledem. Proč se pořád musel chovat tak arogantně? "Věřím ve vyšší moc, maestro. Ale hlavní modlou v naší rodině byla hudba….a Wofgang," dořekla po chvíli.
Salieri krátce přikývl. "Ano, znám váš příběh. Celá Vídeň ho zná. Vždycky jsem vám vašeho otce záviděl, víte?" Nannerl se zatvářila překvapeně a docela zapomněla na svůj vztek. Salieri vypadal, jako by si přestával uvědomovat její přítomnost, ale aspoň se konečně přestal celý třást. "Vyrůstat obklopován hudbou a lidmi, kteří ji milují stejně jako vy. Mít ji s kým sdílet, společně pro ni přinášet oběti. Já jsem to neměl tak snadné..."
"Ve vší úctě, ale nikdo to nemá snadné. Ani Wolfgang," odvážila se říct Nannerl.
Na Salieriho obličej se vrátil sveřepý výraz.
"A vy věříte v Boha, maestro?" oplatila mu dotaz, když si uvědomila, že se od něj nedočká žádné odpovědi.
"Ne," řekl ostře. "Bůh mě opustil," vyštěkl a vstal. "Sbohem, slečno Mozartová. Předpokládám, že se uvidíme na premiéře," bez dalšího slova nebo pohledu odešel.

*

Důvod, proč Únos ze Serailu vzbuzoval tak rozbouřené emoce nejen mezi diváky, ale i hudebníky a zpěváky, byla náročnost díla a vysoké požadavky, které byly do jisté míry kladeny i na posluchače. Ostatně už jen zasazení do harému dokázalo zaručeně pozvednout pár obočí. Ale potom tu byla ta nešťastná záležitost s "příliš mnoho notami". Nannerl nemusela být dvorním skladatelem, aby věděla, že takový výrok je faktický nesmysl. Co to vůbec znamená, příliš mnoho not a kde seškrtat, aby se celé dílo nezbortilo? Každý kdo ví, o čem mluví, by se podobnému výroku musel smát. Jenže potom tu hloupost přímo na premiéře zopakoval i císař a bylo po všem. Únos ze Serailu měl s císařskou oficialitou "příliš mnoho not", a dvorní skladatel proti nesmyslnému tvrzení nevznesl jedinou námitku, ačkoliv Nannerl z jeho reakce poznala, že si uvědomuje absurditu situace. Nannerl stejně neočekávala, že by tak učinil, on byl nejspíš ten poslední, kdo by veřejně nesouhlasil s císařem.
Atmosféra v zákulisí krátce po premiéře nebyla ani zdaleka tak radostná jak se očekávalo a Nannerl i sestry Weberovy se chystaly odejít domů brzy. Wolfgang někam zmizel, nad čímž už se nikdo zvlášť nevzrušoval.
"Prosím o prominutí, ale smím s vámi na chvíli hovořit?" zeptal se hlas, který okamžitě poznala. Weberovy na sebe vrhly významné pohledy.
"Ano, ovšem," odvětila Salierimu a ohlédla se ke Constanze. "Neodjíždějte beze mě, prosím. Hned se vrátím."
"Nemusíš s ním mluvit, jestli nechceš," vypálila Constanze bez váhání a v očích se jí zaleskla nelibost.
"V pořádku, opravdu," ujistila ji Nannerl jemně a otočila se k Salierimu, jehož výraz byl nyní o poznání chladnější.
"Uctivé díky za tu poctu," řekl ironicky a nabídl jí rámě. Nannerl ho raději rychle přijala, protože nechtěla, aby svým chováním vyprovokoval další reakci od Stanzi. Zřejmě bude lepší držet ty dva od sebe dál. Vlastně by možná bylo nejvhodnější držet se od Salieriho dál obecně.
"Nebudu vás zdržovat, nemusíte se bát," začal Salieri poněkud hořce. "Pouze jsem se vám chtěl omluvit. Mé chování posledně nebylo hodno mého postavení a cti. Nedokážu říci, co to do mě vjelo..."
"Já myslím, že víte," přerušila ho Nannerl tiše.
Salieri se viditelně zarazil.
"Domnívám se, že vás chápu lépe, než tušíte," pokračovala.
"Ne, opravdu nevíte, o čem mluvíte," Salieri polkl a slabě zavrtěl hlavou.
Nannerl se zastavila. "Vím, jaké to je, když vám Wolfgangova hudba způsobuje sladce trýznivou agonii. Tak nepatřičnou a přece," pokrčila rameny.
Salieriho maska na okamžik úplně spadla a Nannerl pocítila škodolibé zadostiučinění, za které se vzápětí zastyděla. Ale přece - ne každý o sobě může říci, že Antoniovi Salierimu vyrazil dech. Ne každý kromě Wolfganga.
"Jen nechápu," pokračovala, ačkoliv tichý hlásek v hlavě jí říkal, že k němu začíná být zbytečně krutá, "jaké byste zrovna vy, dvorní skladatel Salieri, mohl mít pohnutky."
Pomalu k ní zdvihl oči. "Ne, slečno, naopak. Proč ze všech lidí zrovna vy máte takové pocity z hudby vašeho milovaného bratra, to je ta pravá záhada."
Nannerl uhnula pohledem a neodpověděla. Její malá pomsta za Salieriho tichou spoluúčast na sabotáži Wolfganga se nevyplatila. Salieri byl příliš dobrý soupeř a ona na slovní ani jiné duely nebyla zvyklá.
"Mohu pokládat svoji omluvu za přijatou? I přese všechno," Salieri se přezíravě ušklíbl, "mi na ní záleží."
Nannerl na něj zkoumavě pohlédla, ale jako obvykle z jeho obličeje nevyčetla vůbec nic. "Ano, ovšem. Věřte nebo ne, ale přeji vám všechno nejlepší, maestro."
Salieri se mírně uklonil a bez dalšího slova odešel.
"Proč se kolem tebe pořád motá ten pavouk? Líbíš se mu?"
Nannerl se vyděsila, když se vedle ní nečekaně zjevil Wolfgang.
"Wolfi, vyděsil jsi mě! Myslela jsem, že jsi odešel," Nannerl přešla jeho nevhodnou otázku a doufala, že neslyšel nic z jejího rozhovoru se Salierim.
Wolfgang našpulil ústa. "Myslela sis, že jsem se šel opít?"
Nannerl takticky pokrčila rameny. "Byla to jedna z možností."
Wolfgang se zachichotal a pár lidí se po něm ohlédlo. "Ale ne! Seznámil jsem se s jedním slibným chlapíkem, s Lorenzem da Pontem."
"Se Salieriho libretistou?" podivila se Nannerl.
"Ale kdeže, to jsou staré informace, sestřičko! S Mozartovým libretistou!" Wolfgang rozpřáhl ruce jako na konci spektakulárního aktu.
"To je skvělé! Wolfi!" Nannerl bratra objala. "A Rosenberg si může jít vyškrábat oči! Všechno se teď spraví, uvidíš," švitořila nadšeně, ale nebyla si jistá, jestli utěšuje jeho, nebo sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 11. března 2018 v 16:04 | Reagovat

Božínku tohle bude asi dlouhý komentík :-)
Miluju tuhle scénu už v muzikálu a musím říct, že si ji opravdu s lehkostí a dokonalý kouzlem uchopila. Líbí se mi už ten lehký začátek kdy vidíme, že Wolfi na této opeře neobyčejně pilně pracuje a poznáváme melancholickou Nannerl, která se toulá po zákulisí opery. (Taky měl někdo z vás tu evokující vzpomínku na Fantoma opery? :D ). Nu ale zpět dál k povídce. nejlepší pasáží je když se Wolfi dozví tu nenormální větu, co nedává vůbec žádný smysl, aneb Příliš mnoho not. Tu pasáž miluju :D
A co je ještě lepší je pasáž kdy se Nannerl rozhodne jít za Salierim aby si s ním promluvila jako vlídná duše mu poskytla nějakou útěchu. Je to prostě hodná holka, která nenechává nikoho na holičkách.
Drama Queen Salieri je prostě nejvíc Salieri jaký jen může být.Co se mi ovšem líbilo na rozhovoru nejvíc byla pasáž kdy spolu hovořili o Bohu. "Mě už dávno opustil" to bylo tak smutné tak temné a chtělo by se říct až pravdivé a přesto až zbytečně ostré vůči ní.
Následný druhý rozhovor Nannerl a Salieriho se už pomalu vyostřoval, jeden by čekal že bude vleké dráma an akonec to Salieri utne. Jsem zvědavá zda mezi nimi tohle MAGICKÉ napětí bude i nadále pokračovat.

PROSÍM LOTTE NAPIŠ BRZY 3. KAPITOLU.

2 Bára Bára | E-mail | Web | 12. března 2018 v 22:46 | Reagovat

Bájo, máme tu druhý díl a já už jsem si stihla plně oblíbit Salieriho! :D
Jen pozor na práci s tímhle jménem, mělo by být "Salieriho libretistou". To nechci rozumovat, jinak je to naprosto prímovní a já se těším na další díl. :)

3 Lotte Lotte | Web | 16. března 2018 v 17:40 | Reagovat

[1]: Děkuji, děkuji. :D

[2]: A sakra, libretista jeden. Nebo spíš Salieri jeden. :D Děkuji, napravím, budu si dávat pozor. :D A jinak...kdo by nemiloval Salieriho, žejo. :D V jakékoliv verzi. :D

4 Adele Adele | Web | 18. března 2018 v 11:02 | Reagovat

Tvoje "odháněcí" předmluva u první kapitoly mě velmi zaujala. :-D Já s chutí čtu všechny tvoje povídky. :-)
Salieriho jsem si oblíbila už v první kapitole. A mám takovou radost, že jsi Nannerl dala velký prostor v obou kapitolách. Mám tuhle postavu taky ráda. :-)
Opět skvělé čtení a těším se na pokračování. :D

5 Lotte Lotte | Web | 18. března 2018 v 11:13 | Reagovat

Většina přemlouvá lidi, aby jim povídky četli a já...no, prostě...jsem trochu jiná. :D
Ono tohle vlastně bude celé z úhlu pohledu Nannerl, neplánovala jsem to, ale nějak to vyplynulo. :D
Děkuju! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama