You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Duben 2018

Poslední symfonie - 9. kapitola: Don Giovanni

30. dubna 2018 v 16:33 | Lotte |  Poslední symfonie
Salieri a Wolfgang byli těsně po udělení císařské zakázky příliš vytížení, než aby mohli bezodkladně začít pracovat na společném projektu, což bylo jedině dobře. Nannerl usoudila, že oba potřebovali trochu času, aby si na tu myšlenku vůbec zvykli. Sama na to potřebovala čas, ačkoliv se jí to přímo nedotýkalo.
Salieri odjel spolu s císařskou suitou do Laxenburgu a vzhledem k tomu, že se v následujících dnech do tisku dostala jeho nejnovější kantáta, dalo se čekat, že tam neodjel na dovolenou. Nannerl si o pár týdnů později mohla v novinách přečíst oznámení o premiéře opery Trofoniova sluj, která se setkala s velkým úspěchem u aristokracie i prostého lidu. Se smíšenými pocity zaznamenala, že dílo pojednává o dvou párech, které se k sobě nehodí pro povahové odlišnosti, přesto se však po mnoha nadpřirozených peripetií dočkají šťastného konce.
Wolfi v mezičase dokončil zkoušky a poslední úpravy vídeňského uvedení Dona Giovanniho. Pro snazší usmíření s vídeňským publikem se s da Pontem znovu sešli nad libretem a přidali do opery šťastný konec.
Salieri se z Laxenburgu stihl vrátit právě včas, aby se zúčastnil premiéry, ale Nannerl se s ním ten večer nesetkala a byla za to ráda. Nebo se o tom přesvědčovala.
Slibovaný smír s publikem nicméně nenastal - Don Giovanni byl přijat velmi chladně a dočkal se ještě méně repríz, než Figarova svatba - pouhých pěti. Nannerl se všech uvedeních vzdorovitě zúčastnila a se stístněným pocitem se vracela do čím dál prázdnějšího divadla. Spolu s ní navštívil každé představení Giovanniho ještě jeden člověk, dvorní kapelník Antonio Salieri.

Poslední symfonie - 8 kapitola: Aloisie

23. dubna 2018 v 15:44 | Lotte |  Poslední symfonie
"Mí Pražané mi rozumějí," psal Wolfgang a Nannerl se nad dramatičností toho obratu slabě pousmála. Rychle otočila hustě popsaný dopis na druhou stranu a jak těkala očima po řádcích, vyvstávala ji na mysli ponurá a tajuplná Praha, ve které z každé domácnosti zněla oslavovaná Figarova svatba a Wolfi byl uctíván jako bůh. Pobavila se nad historkou, kdy ho v restauraci při hře kulečníku pronásledovali obdivující studenti a nejdelší odstavce zabíraly podrobné popisy prací na jeho nové opeře komponované pro Prahu, Donu Giovannim.
Nannerl odložila Wolfgangův dopis a zádumčivě se zahleděla z okna. Ležela na pohovce v salonu Wolfiho a Stanzi a užívala si vzácné samoty, kterou jí poskytl jejich prázdný byt. Za okny právě odbíjelo poledne, ale Nannerl byla ještě pořád v županu a noční košili - neměla dnes žádné vyučování a tudíž ani motivaci něco se sebou v prázdném bytě dělat.
Od oné nešťastné zkoušky Figarovy svatby už uplynuly více než dva měsíce a opera samotná se dočkala pouhých devíti uvedení - plán Salieriho a Rosenberga vyšel na výbornou. Nannerl se z událostí, které premiéře předcházely, ještě pořád nevzpamatovala a odjezd Wolfiho a Stanzi se stal vítanou úlevou od nekonečného vyptávání. Dokonce i Wolfgang si totiž všiml, že se s ní něco děje.
Nannerl tlumeně vzdychla a objala si rukama kolena. Původně měla jet do Prahy s nimi, ale rozhodla se kvůli svým žačkám zůstat ve Vídni. Už jich měla šest, na což byla pyšná. Možná, že komtesu získala díky Salierimu, ale zbytek bylo dílem její práce, takže na člověku, který to popostrčil, přece nezáleželo. Už na něm nesmělo záležet.
Zaslechla vzdálené kroky a přitáhla si přikrývku, pod kterou se choulila, až k bradě. Očekávala paní Weberovou, nebo Josefínu se Sofií a příchod neznámé ženy s impozantním zjevem, oděné v elegantních černých šatech, jí vyrazil dech. Měla chladný, avšak půvabný obličej a pokojný výraz ve tváři, který narušovaly nebezpečné oči. Nannerl si vedle ní se svými rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima připadala poněkud nesvá.
"Ach," řekla žena vysokým hlasem, "promiňte, mamá říkala, že tu nejspíš budete, ale domnívala jsem se, že už budete vzhůru."
Mamá? Uvažovala Nannerl zmateně. Snad to není…
"Odpusťte mi moji nezdvořilost," pokračovala žena, jako by jí četla myšlenky. "Aloisie Lange, rozená Weberová. Předpokládám, že jste o mě slyšela," podotkla s úsměškem a uklonila se. "Přijeli jsme s chotěm dělat společnost mamá, když Wolfi a Stanzi odjeli."

Poslední symfonie - 7. kapitola: Figarova svatba

15. dubna 2018 v 17:02 | Lotte |  Poslední symfonie
Nannerl stála u okna s nákladnou záclonou a unaveně vyhlížela ven. Bolestně vraštila obočí pokaždé, když komtesa Steinmannová udělala tu samou chybu v té samé frázi, na kterou ji toho dne upozorňovala už třikrát. Zhluboka se nadechla a s pracně nasazeným úsměvem se obrátila zpět do místnosti. Občas ji už unavovalo být hodná, protože to od ní každý z nějakého důvodu očekával. Nannerl, vždycky tak trpělivá a laskavá, hotový anděl!
Události Salieriho premiéry před třemi dny ji o tomto obraze sebe samé přiměly pochybovat. Copak by "hotový anděl" křičel na krvácejícího člověka? Nejhorší bylo, že drobná část její mysli se na něj pořád ještě zlobila. Za co vlastně?
"Procvičte si prosím prstoklad na začátku druhé věty, tak jak jsme si říkaly," Nannerl se sklonila nad klaviaturu a počtvrté jí ukázala, jak se daná fráze hraje.
Možná, že umět hrát na piano nestačí k tomu, aby člověk mohl učit. Tohle už přece není možné, u jedné z nich musí být chyba. Představila si, jak žádá Wolfganga o radu a ten jí odpoví něco v tom smyslu, ať komtese vyřídí, že je slepice, a zacukaly jí koutky. Zároveň jí na mysl docela nečekaně vytanul obraz Salieriho. Jaký asi byl jako učitel?
Pohlédla na hodiny v koutě a s úlevou se poklonila. "Vypršela nám hodina, komteso. Zase ve čtvrtek?"
Komtesa se vymrštila ze svého místa a rozhýbávala si prsty, jako by právě odehrála vrcholný koncert. "Rozhodně, drahoušku!" přisvědčila.
Nannerl sbírala notové partitury, když si všimla, že komtesa otálí s odchodem z místnosti. Rozmařile si pohrávala s krajkovým rukávem a vrhla na Nannerl kradmý pohled.
"Vy jste se účastnila slavnostní recepce po premiéře Axura, že ano, má milá?" zeptala se ledabyle a Nannerl zpozorněla.
"Ano, můj bratr byl tak laskavý a vzal mě s sebou," odvětila opatrně.

Poslední symfonie - 6. kapitola: Axur, re d‘Ormus

7. dubna 2018 v 10:29 | Lotte |  Poslední symfonie
Nannerl přešlapovala ve svých nejlepších modrých šatech po salonu manželů Mozartových. Wolfi seděl rozvalený v křesle a cpal se čokoládovými bonbony, které si zcela jistě nemohli dovolit.
"Jsem z toho trochu nesvá," přiznala Nannerl a Wolfi k ní zvedl zrak.
"Všiml jsem si," odtušil, "ale vážně nechápu, proč by tě měla rozrušovat Salieriho premiéra. Bude-li to dobré, bude se to hrát, bude-li to špatné, stejně se to bude hrát, protože je to Salieri," Wolfi se zahihňal a nacpal si do úst další bonbón.
"Nejsem nervózní kvůli Salierimu," odpověděla Nannerl otráveně, "spíš kvůli Weberovým," ztišila hlas, "slyšela jsem, jak se spolu baví. Ony si připravují argumenty, proč se jim to nebude líbit - už teď, chápeš to? Pilují si fráze, které budou znít co nejvíc fundovaně. A ještě z toho neslyšely ani notu."
Wolfgang se znovu rozesmál. "O krabici bonbónů, že s nejlepšími urážkami přijde moje Stanzi!"
"Wolfi," vzdychla Nannerl.
Wolfgang vstal a vzal ji kolem ramen. "Odsoudit něčí operu ještě předtím, než z ní slyším jediný tón. Hm," řekl dramaticky a přemýšlivě se chytil za bradu, "jaký nevídaný koncept. Opravdu nepamatuji, že by někdo udělal něco tak hloupého a už vůbec se to nestalo mně osobně."
Nannerl zavrtěla hlavou. "Uznávám, tady máš...rozumný argument."
Wolfgang významně povytáhl obočí, zřejmě velmi spokojený sám se sebou. "Tak či tak to nebude jen tak nějaká premiéra. Mezi námi hudebníky se šušká, že císař Salieriho jmenuje dvorním kapelníkem. Takže i kdyby ta opera byla nudná, nějaké to vzrušení na konci přece jen bude," Wolfgang se natáhl po dalším bonbónu a nečekaně ho Nannerl strčil do úst.
"Dvorním kapelníkem?" zeptala se s karamelovou chutí na jazyku.