You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Květen 2018

Poslední symfonie - 12. kapitola: Takové jsou všechny

29. května 2018 v 21:51 | Lotte |  Poslední symfonie
Nannerl se snažila pohroužit do práce a pokud možno nevnímat okolí. Vyhýbala se Wolfgangovi, všem příležitostem, kde by mohla potkat Salieriho a nasadila ne právě statečnou strategii hlavy v písku. Nedokázala své problémy řešit, nedokázala jim ani čelit, a tak raději předstírala, že neexistují. Tím hůř se jí potlačované emoce mstily ve snech, nebo v okamžicích, kdy neměla co na práci a byla vydána na pospas svým myšlenkám.
Wolfgang se s ní pokoušel mluvit, ale postarala se, aby nedostal příležitost a postupně to vzdal, respektive na ni zapomněl kvůli své práci, jako už tolikrát předtím. Nejen, že se do dvorního divadla vrátila Figarova svatba, ale dokonce s da Pontem dostali zakázku na novou operu, Così fan tutte - Takové jsou všechny. Ponořený do komponování a večerního dirigování, už neměl čas přemýšlet o jejích citech k Salierimu.
O Salierim toho věděla málo, jelikož ale trávila většinu svého času s mladými dívkami z vysoké společnosti, které byly vedeny ke klevetění coby hlavní zájmové aktivitě, přece často slýchala jeho jméno.
Premiéra Danaidek vzbudila velký rozruch, v jistých kruzích i pohoršení, ale tato špatná reklama se z jakýchsi záhadných příčin ukázala být velmi profitující a titul se prý rychle vyprodával.
Se Salieriho společenským postavením to už podle všeho vypadalo znatelně hůř a dvorní kapelník přestal dostávat pozvání na mnohé společenské akce. Císař, stále nemocný a v ústraní, se k záležitosti nevyjadřoval, a tak byli Vídeňané rozpačití z toho, jak situaci uchopit. Nechtěli Salieriho vyškrtnout úplně, pro případ, že by byl stále v nejvyšší přízni, zároveň se s ním ale nechtěli stýkat a riskovat, že si mezi sebe zvou mrtvolu vídeňské společnosti. Sice neztratil žádnou ze svých vysokých funkcí, ale nesměl dirigovat vlastní opery, což byla neblahá předzvěst a Nannerl si jen domýšlela, jak těžko to musel snášet.
Rozuzlení zapeklité situace přišlo velmi náhle a osudově. V Allgemeine Musikalische Zeitung se objevil článek přímo od rytíře Glucka, který se rozlíceným Vídeňanům pokoušel vysvětlit situaci o nešťastném autorství Danaidek. Navrch na Salieriho adresu pronesl několik zvlášť vřelých slov, vyzdvihujících jeho talent a progresivitu, ale zdálo se, že starcova slova nikoho zvlášť nedojala. Když ale Glucka o několik týdnů později stihl třetí záchvat mrtvice, kterému podlehl, nastala prudká změna ve vzduchu.

Poslední symfonie - 11. kapitola: Danaidky

18. května 2018 v 16:22 | Lotte |  Poslední symfonie
Nannerl se zcela nežensky, avšak nanejvýš pohodlně, rozvalovala na pohovce a četla Beaumarchaisovu Figarovu svatbu, protože to byla momentálně jediná kniha v domácnosti Mozartových, která nebyla operní libreto. Nad nejednou pasáží pobaveně zdvihala obočí a už se vůbec nedivila, že s uvedením Figarky byly takové problémy.
Za jejími zády seděl Wolfi a roztržitě na klavíru vyťukával jakousi rozvleklou melodii.
Všechna okna v místnosti byla otevřená dokořán a dovnitř občas zavanul lehký vánek, který roztančil záclonky.
Nedělní lenošení přerušilo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila zrůžovělá Sofie. "Přišel dvorní kapelník Salieri. Omlouvá se, že vyrušuje a prosí o přijetí," vyslovovala pomalu.
Wolfi přestal hrát a překvapeně se ohlédl po Nannerl. "To je...nečekané," pronesl nakonec.
"To je nezdvořilé," odtušila Nannerl a narovnala se. "Kdyby ses u něj bez ohlášení a navrch v neděli objevil ty, zaručeně by tě nepřijal," pronesla hořce.
Vyslovení jeho jméno v ní znovu oživilo vzpomínky na onen večer před několika týdny, kdy na všechny křičel, že je nenávidí, a v krku se jí udělal knedlík.
Wolfgang vstal a nasoukal se do kabátu, přehozeného přes opěrku křesla. "To je dost možné, ale návštěvy dvorního kapelníka se zkrátka neodmítají," poznamenal s pokrčením ramen.
"Jak myslíš. Já odcházím," pronesla Nannerl odhodlaně a rozešla se ke dveřím, které se v tu chvíli otevřely. Nannerl se zarazila, když nečekaně stanula tváří v tvář Salierimu.
Sofie nepočkala na Wolfgangovu odpověď a rovnou běžela Salieriho uvést dovnitř, holka ztřeštěná.
Nannerl sklonila pohled a vysekla pukrle. "Maestro Salieri."
"Slečno Mozartová," Salieri se poklonil.

Poslední symfonie - kapitola 10,5: Prima il dovere e poi il piacere

14. května 2018 v 12:53 | Lotte |  Poslední symfonie
Milí a drazí, s jedenáctou kapitolou to zatím vypadá bledě, ale nezoufejte! Přišla Bára se postmoderní kapitolou 10,5! :D Obě jsme diskutovaly o tom, nakolik lidé, co nejsou obeznámeni s našimi inside vtipy (a že jich je požehnaně) pochopí nespočet narážek v tomto mistrovském díle. Bára nakonec kapitolu opatřila poznámkami pod čarou, nutno ale říct, že hodně z nich je jen záplava dalších narážek, co chápeme jen my dvě. :D

Už obrázek k této kapitole je ostatně takový inside joke: s Bárou ho už používáme jako meme pro situace, kdy chceme beze slov vyjádřit úderné: "WTF?".
Jo. Florent Mothe je naše meme. Já vím.

Srdečné díky slečně Báře za tuto kapitolu a určitě zavítejte na její web. Nutno ale podotknout, že ona ode mě žádné propagování zdaleka nepotřebuje, hehe. Ale i tak se mrkněte. :D
A bez dalšího prodlužování: hurá do toho, aneb nejdivnější den v životě Antonia Salieriho právě začíná!


Nannerl seděla za klavírem v salonu Wolfiho a Stanzi a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.1 Tu skladbu dohrála už před dobrou čtvrthodinou, a přesto jí pořád zněla v uších: tak byla živá, neobvyklá a emotivní. Ne, za tak nádhernou melodií nemohla být přetvářka a faleš. Byla upřímná, krásná a zároveň inovativní - jako by vůbec nebyla z tohoto století.
Totéž se dalo říct o samotné partituře. Zuřivě roztančené noty psal autor zřejmě ve spěchu nebo tvůrčím zápalu, přesto mu neukápla jediná kaňka a každá jednotlivá čárečka byla stejně silná jako ostatní. A ten inkoust! Nannerl přemýšlela, jestli se už dočista nepomátla. Je možné, že jí připadá výjimečná i partitura psaná jeho rukou? Zatracený chlap a jeho zatracené noty!2

Poslední symfonie - 10. kapitola: Prima la musica e poi le parole

5. května 2018 v 13:58 | Lotte |  Poslední symfonie
Salieri a Wolfi se po svém posledním vyhroceném rozhovoru přestali scházet tak frekventovaně jako doposud, a společnou komunikaci omezili na nezbytné minimum. Vytvořili si nepsané pravidlo absolutní mlčenlivosti ohledně hudby toho druhého, ke které se zásadně nevyjadřovali, pouze podle potřeby uzpůsobovali počet výstupů, jejich délku a podobné technické záležitosti.
Nannerl z jejich tvorby zachycovala jen drobné útržky. Často se se Salierim míjela, protože měla plné ruce práce se svými žačkami a trávila hodně času mimo dům. Potkali se jen párkrát a padl mezi nimi jen rozpačitý pozdrav a bojácné políbení ruky.
Nannerl váhala, zda se bude podle zavedeného zvyku účastnit zkoušek v divadle, nebo se od celé situace raději distancuje. Nakonec se rozhodla, že se zařídí podle svých žaček. Bude-li mít zrovna volný den, půjde se na jejich práci podívat, ale rozhodně kvůli nim nebude rušit své hodiny.
Zmeškala tak všechny první zkoušky, které se odehrávali ještě na půdě dvorního divadla a dostala se až na generálku přímo v Schönbrunnu. Oranžerie působila díky exotickým květinám romanticky, zároveň se tam ale rychle vydýchával vzduch, protože se kvůli nim muselo každý den vytápět.
Ten den se opera, která nenesla společný název, protože se ti dva se překvapivě nedokázali domluvit, poprvé hrála jako celek. I to podávalo jistý obrázek o tom, jak úzkostně se do poslední chvíle snažili vyhnout přímé konfrontaci své hudby. U Salieriho ji takový postoj nepřekvapoval, u soutěživého Wolfiho to ale bylo poněkud zvláštní gesto. Snad ho tak rozhodilo Salieriho přiznání a především zjištění, že je celá soutěž jen naoko.
Bylo patrné, že se ve své tvorbě snažili trumfovat jeden druhého, ale Nannerl připadalo, že se to na konečném výkonu podepsalo převážně pozitivně. Nevyhnutelnou řevnivostí jim pod rukama vzniklo velmi živé, rozmanité dílo plné překvapivých instrumentací. Jednotlivé dílky jejich kompozice do sebe nikdy tak úplně nezapadaly, o to pestřejší mozaiku však vytvářely. Jejich hudba bouřila, hřímala, ale zároveň si ze sebe dělala legraci.
Pěvci se nezvyklého úkolu zhostili se ctí a Nannerl musela složit hold Aloisii. Salieri i Wolfi její postavu načrtli zkarikovaně, neúprosně si utahovali ze stereotypních manýrů primadon a snad v tom nacházeli i jakési škodolibé zadostiučinění. Aloisie prokázala, že si ze sebe umí udělat legraci, napodobovala melodramatická gesta svých známějších kolegyň a všichni se bavili hádáním, na koho její narážky odkazují.