You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Poslední symfonie - 11. kapitola: Danaidky

18. května 2018 v 16:22 | Lotte |  Poslední symfonie
Nannerl se zcela nežensky, avšak nanejvýš pohodlně, rozvalovala na pohovce a četla Beaumarchaisovu Figarovu svatbu, protože to byla momentálně jediná kniha v domácnosti Mozartových, která nebyla operní libreto. Nad nejednou pasáží pobaveně zdvihala obočí a už se vůbec nedivila, že s uvedením Figarky byly takové problémy.
Za jejími zády seděl Wolfi a roztržitě na klavíru vyťukával jakousi rozvleklou melodii.
Všechna okna v místnosti byla otevřená dokořán a dovnitř občas zavanul lehký vánek, který roztančil záclonky.
Nedělní lenošení přerušilo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila zrůžovělá Sofie. "Přišel dvorní kapelník Salieri. Omlouvá se, že vyrušuje a prosí o přijetí," vyslovovala pomalu.
Wolfi přestal hrát a překvapeně se ohlédl po Nannerl. "To je...nečekané," pronesl nakonec.
"To je nezdvořilé," odtušila Nannerl a narovnala se. "Kdyby ses u něj bez ohlášení a navrch v neděli objevil ty, zaručeně by tě nepřijal," pronesla hořce.
Vyslovení jeho jméno v ní znovu oživilo vzpomínky na onen večer před několika týdny, kdy na všechny křičel, že je nenávidí, a v krku se jí udělal knedlík.
Wolfgang vstal a nasoukal se do kabátu, přehozeného přes opěrku křesla. "To je dost možné, ale návštěvy dvorního kapelníka se zkrátka neodmítají," poznamenal s pokrčením ramen.
"Jak myslíš. Já odcházím," pronesla Nannerl odhodlaně a rozešla se ke dveřím, které se v tu chvíli otevřely. Nannerl se zarazila, když nečekaně stanula tváří v tvář Salierimu.
Sofie nepočkala na Wolfgangovu odpověď a rovnou běžela Salieriho uvést dovnitř, holka ztřeštěná.
Nannerl sklonila pohled a vysekla pukrle. "Maestro Salieri."
"Slečno Mozartová," Salieri se poklonil.

"Zdravím vás," ozval se Wolfgang a přešel k němu, aby si s ním mohl podat ruku.
"Nechám vás o samotě, pánové," poznamenala Nannerl.
"Ne, slečno Mozartová, chtěl bych vás požádat, abyste se na chvíli zdržela," odvětil Salieri nervózně.
Nannerl se zastavila na místě a vyměnila si pohled s Wolfim.
"Než se dostanu k důvodu mé dnešní návštěvy, je na místě, abych se omluvil. Je mi skutečně líto, jak jsem se posledně choval," Salieri se zahleděl na Nannerl a hnědé oči mu posmutněly. "Cítil jsem se zatlačený do kouta vaším odhalením. Ten den, kdy jsem se pokusil zabít," přeskočil mu hlas a odkašlal si, aby to zamaskoval, "mělo být tajemství, které jsem si zamýšlel vzít do hrobu. Snad mi nebudete mít za zlé, Mozarte, když řeknu, že vy jste ten poslední, kdo se to měl dozvědět," Salieri si povzdechl a nervózně se zatahal za vázanku, jako by ho škrtila. "Cítím velkou hanbu za to, co jsem udělal a když jste na mě začal tlačit, abych o tom mluvil...dostal jsem vztek. Ale spíš sám na sebe, než na vás. Mé chování bylo neomluvitelné," Salierimu poklesla ramena.
Wolfgang se na něj přemýšlivě zahleděl a Salieri nejistě sklonil pohled. Nannerl lítostivě svraštila obočí, ale potom sama nad sebou iritovaně zavrtěla hlavou a semkla rty.
Když ticho začínalo být neúnosně dlouhé, významně se zahleděla na Wolfiho. Nechtěla Salieriho zachraňovat, ale zrovna tak netoužila prodlužovat tuto trapnou situaci.
"Jsem překvapený vaší otevřeností, maestro," poznamenal Wolfgang a s klukovským úsměvem Salieriho vybídl aby se posadil.
Salieri se zhluboka nadechl. "Ano. Ale dnes s vámi potřebuji hovořit zcela upřímně."
"Probudil jste moji zvědavost. Jsem ochoten odhlédnout od našeho posledního rozhovoru," pronesl Wolfi blahosklonně a Nannerl ostře vydechla. "Ale mé sestře jste mohl donést květiny," dodal s drzým úšklebkem.
Salieri znovu vzhlédl k Nannerl. "Ano, slečno Mozartová, váš bratr má pravdu. Vy jste si mé chování ničím nezasloužila - zvlášť vy ne."
Nannerl zaškubalo v obličeji. "Byl to vypjatý den," pronesla bezvýrazně. Salieri a Wolfgang se odmlčeli, snad čekali, že ke svému výroku něco dodá, ale nebylo co.
"Tak tedy," odkašlal si Wolfgang, "s čím vám mohu pomoci, maestro?"
Salieri si protřel zarudlé oči a Nannerl si poprvé všimla, jak vyčerpaně vypadal. "Jde o dvorní divadlo. Chci vás požádat, abych směl na repertoár vrátit Figarovu svatbu."
Rozhostilo se šokované ticho. "Vy chcete znovu uvést Figarku," ujišťoval se Wolfgang, jako by se přeslechl.
Salieri netrpělivě přikývl. "Samozřejmě byste všechny reprízy dirigoval."
"Promiňte mi moji nedůvěru, ale proč byste to dělal?" zeptal se Wolfgang bez obalu.
Salierimu zaškubaly ruce. "Jak možná víte, zahraniční politika je v tuto chvíli poněkud vyhrocená, a císař navrch onemocněl, což se oficiálně samozřejmě tají. Divadelní rozpočet je žalostně seškrtaný - nejsou peníze na nové inscenace, ale ani na platy," Salieri se nešťastně usmál. "Polovina sboru nám práskla dveřmi, tenorové party se obsazují sopranistkami," hořce se uchechtl. "Od krachu nás vyvedl Axur, ale ten se přece nedá uvádět donekonečna a já jsem….," Salieri na okamžik zavřel oči, "tak unavený," dodal rezignovaně. "Nedovedete si to představit, jaké to je, když celá polovina repertoáru leží na jednom člověku," Salieri zavrtěl hlavou. "To vás nezajímá, já vím. Ale situace se začíná vymykat mezím únosnosti."
Wolfgang svraštil obočí. "Tohle je přece Rosenbergova odpovědnost, to on je ředitel divadla. Ve vší úctě - proč byste se tím měl trápit?"
"Pořád jsem ještě dvorní kapelník."
Wolfi mávl rukou. "Ano, ale co to reálně obnáší? Máte velmi slušný roční plat. K tomu ještě plat dvorního skladatele a nemáte náhodou ještě nějakou funkci pro císařskou kapli? To jsou už tři platy. Co vás má co trápit dvorní divadlo? A ještě k tomu natolik palčivě, abyste spolkl pýchu a přišel za mnou?" Wolfgang zavrtěl hlavou a vstal. "Nevěřím, vám maestro. Nevěřím muži, co mě nenávidí, ale přijde mi nabídnout práci."
Salieri rovněž povstal a Nannerl oba muže napodobila. Připadala si tu tak přebytečná - ostatně jako vždy, když byla svědkem jejich rozhovorů. Co byla v takové scéně její úloha? Způsobně sedět se složenýma rukama a nezasahovat do věcí, které jí nepřísluší.
"Poslouchejte, Mozarte," oslovil ho Salieri naléhavě a rezignovaně na něj pohlédl. "Já jsem...ano, máte pravdu, nebyl jsem upřímný. Nejde o moji funkci, ani pocit odpovědnosti. Jde o divadlo," vjel si rukama do vlasů a na chvíli se odmlčel. "Byl jsem o mnoho mladší než vy, když jsem přijel do Vídně. Vystřídal jsem tu mnoho adres - více či méně prominentních, ale nikde - ani v tom zbytečně velkém domě, který obývám teď, jsem se necítil doma. To jedno jediné místo, kam jsem se vždycky vracel, bylo divadlo," Salieri si nervózně promnul ruce. "Zvlášť potom, co můj jediný přítel a učitel zemřel tak mladý," dodal šeptem. "Záleží mi na divadle víc, než na vás, nebo na mě a na velmi...nešťastných poměrech, které mezi námi panují. Proto jsem tady. Jenom proto," zakončil a ztraceně rozhodil rukama.
Wolfgang se odmlčel, ale potom Salierimu znovu pokynul, aby se posadil.
"Ještě předtím, než začnete o mé nabídce uvažovat, je něco, co musíte vědět. Nemám pražádnou chuť o tom zrovna s vámi mluvit, ale považoval bych za nemorální to před vámi tajit," začal Salieri a do očí se mu vkradl smutek.
Nannerl, která se právě chystala s omluvou odejít z místnosti a "nechat oba v klidu pracovat", se zarazila a nenápadně se usadila zpět do křesla.
"Ano?" opáčil Wolfgang se zaujetím.
"Obávám se, že vstoupit do divadla pod mojí záštitou bude výhodné jen prvních pár dní, ale potom...mohlo by se vám to vymstít," polkl Salieri.
"Na co tím narážíte?" Wolfi zněl otráveně.
"Obávám se, že v nejbližších dnech do tisku prosákne informace, která má potenciál zničit moji kariéru," vypravil ze sebe Salieri namáhavě. Vypadal smířeně, ale povážlivě se mu leskly oči.
"O čem to proboha mluvíte?" vykoktal Wolfi.
"Jak asi víte, příští týden se uskuteční premiéra Danaidek od rytíře Glucka," odkašlal si Salieri a už poněkolikáté si protřel oči.
"Ano?" protáhl Wolfi.
"Problém je, že on tu operu nenapsal. To já."
"Co prosím?"
Salieri se hořce usmál. "Před nedávnem ho stihl druhý záchvat mrtvice a ochrnul na pravou polovinu těla. Nebyl schopný cokoliv zkomponovat, natož tak náročné téma. Požádal mě proto, abych Danaidky zkomponoval já."
Wolfgang zamrkal. "A vy jste svolil? Necháte to vyjít pod cizím jménem….a bez nároku na plat?"
Salieri netrpělivě potřásl hlavou. "Ne tak docela, vzhledem k tomu, že se to celé provalilo," odtušil suše. "Ale ano, takový byl plán. Nicméně peněžní profit bych z toho měl, nebuďte naivní, Mozarte."
"Proč?" zeptal se Wolfi bez obalu, pořád ve zřejmém šoku.
Salieri nejprve vypadal, že na dotíravou otázku neodpoví, ale potom zlostně stáhl obočí. "Vím, co o Gluckovi říkáte na večírcích, když se opijete. Že je nudný a podobně. Ale ani vy mu nemůžete upřít, že jeho reforma opery je důvod, proč tu dnes sedíme. Ano, sice na protipólech, ale i za ně vděčíme jemu," Salieri se zhluboka nadechl a upřel pohled z okna, snad aby se uklidnil. "Po smrti mého dobrodince, pana Gassmana, to byl jediný člověk, kterému jsem ve Vídni mohl věřit. Je to můj přítel, ale také starý a nemocný muž, kterému nejspíš nezbývá mnoho času. Nemohl jsem odmítnout. Jak bych mohl odmítnout?" Salieri pokrčil rameny. "A potom - jsou tu samozřejmě i sobecké příčiny, nechci ze sebe dělat světce. Mít příležitost zkomponovat operu tohoto rozsahu a tématu - samozřejmě, že jsem měl zájem o nabídku určenou pro nejvyšší místa světové opery. Za všechno si můžu sám - zase," Salieri se uchechtl a zvrátil hlavu.
"Opravdu myslíte, že to bude tak ošklivé?" zapochyboval Wolfi.
"A co byste si pomyslel vy, kdybyste si koupil lístek na nejočekávanější operu roku od Glucka, a pár dní před premiérou zjistil, že je jen od Salieriho?" opáčil Salieri chladně.
"Že jste na nás se starým pánem ušili podvod," odvětil Wolfi opatrně.
Salieri vzdychl. "On to podvod také byl, nebudu se snažit dělat lepším. Situace je nevyzpytatelná, vzhledem k tomu, že císař je teď...řekněme mimo hru."
"Jinými slovy jste vydán na pospas Vídeňanům. Znám ten pocit," neodpustil si Wolfi.
"Ano," odvětil Salieri netrpělivě, "užijte si svůj pocit zadostiučinění jak libo, ale času je málo. Jestli je tohle můj konec, chci ještě zachránit divadlo, to je celé. To jsou všechny mé postranní motivy," dodal hořce.
Wolfgang povstal a energicky si se Salierim, který ho ani nestačil napodobit, potřásl rukou. "Věřím vám!" uculil se.
"To má být souhlas?" ušklíbl se Salieri.
"Ovšem! To až povím Stanzi!" nadchnul se Wolfi a vyběhl z místnosti.
Salieri vstal a zmateně se za ním ohlédl. "Dobře. Taky způsob, jak se rozloučit s hostem."
Nannerl povstala uhladila si sukni. "To je zkrátka...Wolfgang," poznamenala. "Smím vám ještě nabídnout čaj, maestro?" zeptala se a dávala si pozor, aby neprojevovala žádné emoce.
Salieri na ni zmateně pohlédl. "Vlastně jsem rád, že jsme osaměli. Pálí mě teď jediná otázka: mám vaše odpuštění, slečno Mozartová?"
Nannerl přelila šálek a s tichým usyknutím odložila konvici. "Vím, že jste to tehdy tak nemyslel," řekla tiše.
"Znám vás, na konci té věty číhá nějaké ale," řekl Salieri mírně.
Nannerl k němu neochotně zdvihla oči. "Ale přece jste ta slova vyslovil. A ta pečlivost, se kterou jste se mi v ten okamžik zahleděl do očí...to byla krutost, maestro."
Salieri k ní přešel blíž. "Byl jsem zahnaný do kouta a instinkt mi velel ničit, odvést od sebe pozornost," Salieri vzdychl. "Jsem bohužel tento druh člověka. Zlobil jsem se na sebe v okamžiku, kdy jsem ta slova vyřkl."
Nannerl si rozpačitě pohrávala s prstenem na ruce. "Oba," začala, ale zakolísal jí hlas a musela začít znovu, "oba jsme tím vinni. Vybíjíme si na sobě naši frustraci. Nebudeme už o tom mluvit a rozejdeme se v dobrém," natáhla k němu ruku a Salieri ji s potemnělým výrazem uchopil.
"Myslíte, že kdybychom dostali šanci - byli bychom šťastní, nebo by to bylo pořád takové?"
Nannerl tou otázkou přímo vyrazil dech. Do místnosti v tu chvíli vrazil Wolfi se Stanzi a Nannerl se rychle vysmekla z jeho sevření. Wolfi jako obvykle nic nezaznamenal, ale Stanzi po Nannerl vrhla pichlavý pohled.
"Paní Mozartová," poklonil se Salieri.
Stanzi se na něj podezřívavě zahleděla. "Slyšela jsem, že jste poslem dobrých zpráv...nejspíš vůbec poprvé," rýpla si.
Salieri protáhl obličej. "Ano, pokud váš manžel bude souhlasit, vrátíme na repertoár Figarovu svatbu."
"Pokud? To už není žádná hypotetická otázka!" rozzářil se Wolfi a přešel k Salierimu. "Měli bychom hned teď zajít do divadla a vyřídit všechny nudné formality okolo, co říkáte?"
Salieri váhavě přikývl. "Obvykle nejsem zastáncem ukvapenosti, ale v tomto případě opravdu platí čím dříve, tím lépe."
Když oba muži odešli, Stanzi si založila ruce v bok. "Co to bylo?"
Nannerl potřásla hlavou. "O čem to mluvíš?"
"Však moc dobře víš, Nannerl. To držení za ruce," doléhala Stanzi.
"Jen se mi omlouval za své poslední nevhodné chování, to je celé," opáčila Nannerl, ale do očí jí nepohlédla. "A teď mě omluv, musím se připravit na svou další hodinu," zamumlala a rychle se kolem ní prosmýkla ven z místnosti.

***

Premiéra Danaidek se konala jen o několik dnů později. Když Nannerl v doprovodu Weberových a manželů Mozartových vcházela do divadla, všimla si zabláceného výtisku Allgemeine musikalische Zeitung v kaluži, se senzacechtivým titulkem "Podvod v dvorním divadle", a hrdlo se jí sevřelo úzkostí.
"Jak myslíš, že to dnes dopadne?" zeptala se nervózně Wolfiho, když se usazovali na svá místa v hledišti.
Wolfgang přejel očima hučící dav v sále a se zkřivenými rty pokrčil rameny. "Nedokážu to odhadnout, opravdu ne. Süssmayr mi řekl, že se Rosenberg dnešní premiéry protestně nezúčastní, ale osobně se domnívám, že za to nemůže Salieriho lež, jako spíš ta zakázka na Figarku," pronesl s provinilým výrazem.
Nannerl na něj zůstala překvapeně hledět a Wolfi do ní žertovně strčil loktem. "Co je?"
"Tedy...to je nevídaná míra sebereflexe," opáčila Nannerl a Wolfi zavrtěl hlavou.
"Možná jen nejsem zvyklý mít se Salierim takhle...prohozené role. Vyvádí mě to z konceptu," věnoval jí svůj chlapecký úsměv a hukot v sále se náhle vystupňoval. Oba shlédli dolů a zjistili, že Salieri už zaujal své místo u dirigentského pultíku.
Spustila předehra a Nannerl si nejistě poposedla. Salieriho hudba byla znepokojivá, úvodní temně hluboké tóny připomínající hrdelní vrčení prokládala nuceně hravá melodie, která v konečném důsledku vyznívala zběsile a chaoticky.
A potom, když se tempo začínalo uklidňovat, a housle tiše šeptaly a konejšily, Nannerl před očima vyvstal obraz oblohy s roztrhanými mraky, která se čistí po ničivé bouřce. Ulevilo se jí, protože si nebyla si jistá, jak dlouho by tu zničující kakofonii ještě dokázala snášet, s každým tónem se do ní zabodávala, jako kdyby Salieri z orchestřiště vypustil bezcitný severní vítr plný úlomků ostrých střepinek.
V tom bubnová sekce ponuře zavířila a všechno to začalo nanovo, s ještě zuřivější intenzitou. Ticho před bouří přineslo frázi, která proklínala, naříkavě obviňovala a netrpělivě narážela do hlediště jako vlny nelítostného moře.
Potlesk na konci představení byl váhavý. Císař ani ředitel divadla nebyli přítomni, a tak bylo na svobodné vůli Vídeňanů, aby se sami rozhodli, jestli se jim dílo líbilo. A to bylo dost problematické. Byl Salieri po svém skandálu stále v jejich přízni, nebo mu bylo souzeno upadnout v nemilost?
Když Nannerl s Wolfim a Stanzi odcházeli ze sálu, ve foyer se hloučkovali vzrušení aristokraté a ovívali se v horké letní noci programy. Nannerl postřehla, že nestihli natisknout nové exempláře a tak se prodávaly původní výtisky s Gluckovým jménem na přebalu.
"...prachsprostý podvod nehodný jeho jména," zaslechla Nannerl útržek rozhovoru, když míjela skupinku zvlášť napudrovaných gentlemanů.
Všichni v sálu najednou zmlkli a bylo slyšet pouze tlumené mumlání a šustění nákladných šatů.
Nannerl s Wolfim se zarazili a zmateně se ohlédli po příčině dramatické změny atmosféry.
Ze schodů scházel Salieri se zaťatými čelistmi a vzdorovitým výrazem ve tváři. Žádný večírek po premiéře se tentokrát nekonal a skladatel odcházel domů společně s diváky. Propaloval všechny přítomné hosty, kteří na něj nepokrytě zírali, nenávistným pohledem. Pod zdáním chladné arogance se ale celý jen třásl. Nannerl přemýšlela, jestli si toho kromě ní všiml i někdo jiný.
"Tohle je tak směšné," Wolfi protočil oči a vzal Nannerl a Stanzi za ruku. "Jdeme."
"Cože? Kam?" divila se Stanzi a Nannerl se divoce rozbušilo srdce - Wolfi si to rázoval přímo k Salierimu.
Dav zašuměl ještě víc, když před Salierim stanul jeho úhlavní rival a nejblíž stojící lidé nebyli zvlášť nenápadní ve své snaze odposlechnout něco z jejich rozhovoru. Úšklebek na Wolfiho tváři se ještě rozšířil a napřáhl k Salierimu ruku. Salieri se na Wolfganga nedůvěřivě zahleděl a pomalu ji stisknul.
"Gratuluji, maestro. Troufl bych si říci, že tohle je zatím vaše nejlepší opera," pronesl Wolfgang zvučně a Nannerl se nejistě ohlédla po dámách po její pravici, které okamžitě daly hlavy dohromady a opakovaly Wolfgangova slova.
Salieri na okamžik zapomněl dýchat a ztuhle se na Wolfganga zahleděl. Zuřivě těkal očima od Nannerl k Wolfgangovi, než rozechvěle promluvil. "Děkuji, Mozarte. Děkuji," zopakoval ztěžka.
Wolfi se povzbudivě usmál a chystal se odejít, když Nannerl vystoupila vpřed. Salieri na ni pohlédl s dojímavě nadějným pohledem a Nannerl se sevřelo hrdlo. "Maestro Salieri," řekla tiše, protože na rozdíl od Wolfiho neměla v úmyslu žádné velké gesto na vyjádření vzdoru Vídeňanům, "rytíř Gluck by byl hrdý, kdyby mu zdravotní stav dovolil zúčastnit se dnešní premiéry. Se ctí následujete cestu svého přítele, zároveň jste ale vytvořil něco charakteristicky svého a brilantního," řekla a důrazně sevřela jeho ruku. "Nenechte si dnešek otrávit a," nervózně polkla, "neudělejte nic neuváženého," pustila jeho ruku a Salieri sklonil pohled.
"Slibujete?" naléhala Nannerl úzkostně.
Salieri vzhlédl a unaveně se usmál. "Ano, slibuji."

***

Když dorazili domů, Nannerl se rychle rozloučila a zamířila do bytu Weberových. Byl to náročný den a už se těšila do postele, ačkoliv měla nepříjemné tušení, že ji čeká další bezesná noc plná úzkostných vidin a neustálého probouzení.
Překvapilo ji, když takřka vzápětí vstoupil do salonu Weberových rozpačitý Wolfgang.
"Nannerl, smím s tebou na chvíli mluvit?" zahleděl se na paní Weberovou, zvědavě natahující krk jako nějaká husa. "O samotě?" dodal.
"Tak to si budete muset jít k tobě, Wolfgangu. Já se přece nenechám vyhánět ze svého salonu," odtušila.
Nannerl se automaticky rozešla ke dveřím, ale Wolfi ji zarazil a založil si ruce v bok. "A copak vám Nannerl neplatí nájem, maminko? A dokonce mnohem vyšší, než co by odpovídalo ceně jedné posteli ve sdíleném pokoji? Já myslím, že nás můžete s naprosto klidným srdcem na pár minut opustit," pronesl vyzývavě.
Paní Weberová se s rozzuřeným výrazem zvedla, a ostentativně pomalu odešla z místnosti. Nannerl si zakryla ústa dlaněmi, aby zdusila smích. "To jsi neměl. Zbytečně ji provokuješ."
Wolfgang pokrčil rameny. "Je mi líto a vyčítám si, jak se k tobě od mojí svatby se Stanzi chová. Nikdy jsem ti to neřekl, ale ty to víš, že ano?"
Nannerl ho pohladila po vlasech. "Samozřejmě," odvětila, ačkoliv si nebyla jistá, jestli to byla pravda. Vždycky tiše předpokládala, že její útrapy ve svém snovém světě nezaznamenal. Vlastně ji to potěšilo slyšet.
Wolfgang se posadil a zběsile bubnoval do opěrek křesla. "Poslyš, Nannerl," začal a olízl si rty, "Stanzi už mi delší dobu něco říkala, ale já ji vždycky nějak odbyl, nechtělo se mi tomu věřit, sám jsem si navíc ničeho nevšiml….ale když tak o tom přemýšlím, já si často nevšímám hodně věcí," zahihňal se a zašoupal nohama.
Nannerl si se špatným pocitem sedla naproti němu a vybídla ho, aby pokračoval. "Napadá mě, že i da Ponte občas míval nějaké narážky, které se zdály nesmyslné, ale..."
"Wolfi," přerušila ho Nannerl, která začínala tušit, kam se jejich rozhovor ubírá a zmocňovala se jí bodavá panika.
"Já myslím, že máš ráda Salieriho," vyhrkl Wolfi dřív, než stihla promluvit.
Nannerl, které se ještě před chvílí v hlavě honilo tisíc myšlenek najednou, došla slova a stejně tak tichá byla i její mysl.
"Já..." zablekotala, "nesmysl," potřásla hlavou. "Nesmysl," zopakovala důrazně. "Jestli jsi tak usoudil na základě mých dnešních slov, ujišťuji tě, že byla vyslovená jen proto, že mám stále velmi živě před očima ten výjev, kdy jsem Salieriho našla s podřezanými žilami. To je celé. Nechtěla jsem, aby udělal nějakou hloupost."
"Jenže on by si od nikoho podobně kázat nenechal," opáčil Wolfgang.
Nannerl si složila ruce v klíně. "Zachránila jsem mu život. Předpokládám, že mám nárok mluvit k němu poněkud neformálně."
"Myslíš, že mi nemůžeš věřit?" zeptal se Wolfgang se zrazeným výrazem.
Nannerl si přejela dlaní po čele. "Nic s Antoniem Salierim nemám, Wolfgangu," pronesla důrazně.
Wolfi se vymrštil ze svého místa. "Já bych přece nic podobného nikdy nenaznačoval!" uklidnil se a sevřel oběma rukama opěradlo prosezeného křesla. "Otázka zněla, jestli ho máš ráda. Jsem přesvědčený, že on tebe má. Celou cestu domů jsem si přehrával různá naše setkání, pohledy, které jste si vyměňovali, vaše slova...najednou jsem všechno uviděl jinýma očima," polknul. "A to jak jsi byla nešťastná a chodila po domě jako duch po mém návratu z Prahy - to byl taky on, že ano?" Wolfi rozhodil rukama. "Prostě mi to řekni, Nannerl."
Nannerl vstala a chytila se za srdce. "Já...měla bych se jít převléct, nechápu, o čem to tu mluvíme. Mám moc utažený korzet, špatně se mi dýchá...já...přestaň s tím, Wolfgangu, hned přestaň," Nannerl se přestávala ovládat a dopotácela se ke dveřím.
"Nannerl," oslovil ji Wolfgang měkce.
"Nemám Salieriho ráda!" vykřikla Nannerl a přiložila si ruce na ústa. Zhluboka se nadechla a už tišším hlasem pokračovala. "Já se do něj zamilovala. Do člověka plného závisti a sebelítosti, člověka neschopného vidět krásu, pokrytce, který ti tolik škodil. Slibuji ti, že na základě svých citů nikdy nebudu jednat. Nemusíš se bát! Ale už o tom nikdy nebudeme mluvit, Wolfgangu, slyšíš? Nikdy!" Nannerl práskla dveřmi a utekla do svého pokoje.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 18. května 2018 v 19:32 | Reagovat

Líbí se mi rodinná Mozartovská pohodička. A Pak přijde náš osudový temný princ a je všechno zase vzhůru nohama. Nejen že jí minule zlomil srdce, ale ještě ke všemu jí v poslední kapitole tak zatraceně moc ublížil, takže chápu, že je zraněná a ublížená. Tak nějak jsem Nannerlinu odchodovou reakci očekávala, takže bylo milé, že následně zůstala. Asi zapůsobil jeho pohled, kterému by jen tak někdo neodolal, že? :D :D :D
"Ale mé sestře jste mohl donést květiny," - Mohu dát Wolfimu za tuhle větu pusu? Rozhodně by si jí totiž zasloužil. :D
"Ano, slečno Mozartová, váš bratr má pravdu. Vy jste si mé chování ničím nezasloužila - zvlášť vy ne." - ach úplně vidím ten jeho pohled :D takový sladký člověk by mu dal hnedle pusu. :D
Nannerl a její všímavá dedukce k Salieriho unavenosti a ospalosti je bohovská. Prostě si nemůže ta holka pomoct, i když se na něj čertí :D  

"Ano, ale co to reálně obnáší? Máte velmi slušný roční plat. K tomu ještě plat dvorního skladatele a nemáte náhodou ještě nějakou funkci pro císařskou kapli? To jsou už tři platy. - jojo a to ještě zapomněl podotknout jak ho platí bohatí studentíci za hodiny, které jim dává, Wolfi ty mu to vážně neulehčuješ :D
"Obávám se, že v nejbližších dnech do tisku prosákne informace, která má potenciál zničit moji kariéru," vypravil ze sebe Salieri namáhavě. Vypadal smířeně, ale povážlivě se mu leskly oči.- člověk se až v první chvíli lekne, že se jedná o jeho malé tajmeství, které jak sám dnes říkal, si chce vzít do hrobu a pak přijdeš s novou peckou do mlýna, to je prostě galaktické děvče :D

Moc se mi líbí opět náhled do jeho života, jak přišel do Vídně a příběh na pozadí toho všeho. Ovšem co mi tedy vadí, je fakt, že ten chlap je příšerný pitomec. Proč v sobě nevidí to dobro? Vždyť je to tak úžasný člověk? Závisí na něm celé divadlo, ještě pracuje na opeře pod cizím jménem a do toho jist jistě myslí jen a jen na ni chudák malý. Vůbec se není čemu divit, že je tak utahaný, tak proč je pořád tak EMO? :D Ale přiznejme si barvu, kdyby takový nebyl, asi bychcom ho tak nezbožňovali co? :D
"A co byste si pomyslel vy, kdybyste si koupil lístek na nejočekávanější operu roku od Glucka, a pár dní před premiérou zjistil, že je jen od Salieriho?" - Jak JEN? JAK JEN???  Co je to zase za řeči Antonio!!! :D
A když ti dva spolu osaměli, KONEČNĚ DOŠLO NA JEJICH USMÍŘENÍ!!! (Tahmed tančí veselý křepčivý taneček připomínající člověka, kterého zasáhl proud.)
"Myslíte, že kdybychom dostali šanci - byli bychom šťastní, nebo by to bylo pořád takové?" - ÁÁÁÁch :D Konečně řekl Antonio něco dokonalého :D a já se roztékám :D a dlouho se z té věty budu dávat do pořádku :D
Stanzi ach ta Stanzi - copak se jen na ní může zlobit??? Vždyť ona ho vůbec nezná - chápu, bere ho jako úhlavního nepřítele a tak nechápe svou švagrovou, co na něj asi tak může vidět, ale kdyby si ho vícero prohlédla, možná by svou švagrovou aj lépe pochopila :D :D :D
Musím říct, že se mi líbí Wolfi na té premiéře - takový jiný. Souhlasím s Nannerl, že ta jeho mírná sebereflexe je opravdový pokrok a také se mi líbí jeho hláška, že není zvyklý mít se Salierim prohozené role - to je přímo bohovské. :D
Fascinuje mě tvé popisování hudby. Tak barvité osobité, originální a naprosto dokonalé - smekám svůj pomyslný klobouček a posílám ti pugét. Vážně paráda.
Musím říct, že obdivuju Wolfiho -  on je to prostě takový dobráček, jak se po té premiéře vydal za Salierim a pochválil ho to bylo tak sladké - on je prostě člověk na svém místě.
A pak to přijde velká chvála od Nannerl, která si myslím mu udělala mnohem větší radost než ta od Wolfiho.

"A copak vám Nannerl neplatí nájem, maminko? A dokonce mnohem vyšší, než co by odpovídalo ceně jedné posteli ve sdíleném pokoji? Já myslím, že nás můžete s naprosto klidným srdcem na pár minut opustit," pronesl vyzývavě. božínku dejte dneska někdo už tomu Wolfimu pusu :D :D :D :D to jsou věty a perly jedna vedle druhé. :D já jen zírám :D
Probůh!!! Wolfi se ptá své sestry na to, co cítí k Salierimu :D ale tak sladce bezradně a nepatřičně :D chudáček malý - jeho velká sestřička, pro něj velký vzor a teď se jí ptá na něco takového, to pro něj nemohlo být vůbec lehké.
"Jenže on by si od nikoho podobně kázat nenechal," opáčil Wolfgang. - na to jak je ten klučina nevšímavý, tohohle si všiml celkem perfektně :D :D :D "Otázka zněla, jestli ho máš ráda. Jsem přesvědčený, že on tebe má." - ano to jde vidět naprosto vždy - i když je Wolfi duchem jinde, když jak sám říká se nad tím zamyslí a zavzpomíná tak to najednou vidí :D je to prostě zlatíčko. Navíc v muzikálu slíbil své mamince, že se o svou sestřičku postará a tak se teď o ní stará a zajímá a jistě si přeje, aby byla šťastná. :D Zlatíčko prostě.

2 Adele Adele | Web | 26. května 2018 v 16:01 | Reagovat

Salierimu to prošlo docela lehce. Haha, Nannerl mě pobavila svojí reakcí nad tím, jak jí bylo líto Salieriho. (Zatracený chlap a jeho zatracený... :D :D :D)
Hm, ty kytky přinýst mohl. Asi jsem divná, ale představa Salieriho jak se jde doprošovat a v ruce nese kytičky mi přijde vtipná. :D
Jo, Wolfi se umí z hosty rozloučit. :D :D
Bože, to je zatraceně dobrá (ok, tak znepokojivá) otázka. Byli by šťastní nebo by to mezi nimi bylo pořád takové. Ou... a zrovna v takové chvíli se vrátí Wolfi se Stanzi. Zatraceně! A mě by moc zajímalo, co by mu Nannerl odpověděla. :-)
Ach, Nannerl mě dojala svojí promluvou na adresu Danaidek. (+ aby neudělal nějakou hloupost) So sweet... ale za to, jak se k ní zachoval v minulé kapitole, si to nezaslouží. :-) (A to jí ani neposlal tu svoji předělávku rusalčiny árie. :D Mrk, mrk :D :D)
Hm, Wolfi ani moc nevyšiluje nad tím, že by se jí mohl Salieri líbit. :-) Nebo to na něm není tak poznat. :-D

Jako obvykle: skvělé čtení a těším se na pokračování. :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama