You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Poslední symfonie - 15. kapitola: Judicandus homo reus

16. června 2018 v 17:14 | Lotte |  Poslední symfonie
Wolfgang se o necelé dva týdny později vzchopil natolik, aby vstal z postele, ale Nannerliny starosti to ani zdaleka nezaplašilo. Vyčítala si, že doposud jeho indispozici odbývala, protože ji považovala za nastydnutí a oháněla se přitom nesčetnými zkušenostmi s jeho chatrným zdravím.
Wolfi měl nateklý obličej a pohled jeho očí podivně zesmutněl, jako kdyby věděl něco, co ostatním zůstávalo ukryto. Do Divadla na Vídeňce se už nevrátil a provoz Kouzelné flétny plně přenechal na Emanuelovi Schikanederovi.
Nannerl se ulevilo, že se konečně zřekl vyčerpávající práce, ale děsila ji jeho nečinnost. Wolfgang byl živel, který nikdy nesměl stát na místě.
Když se Wolfgangovi udělalo natolik dobře, že byl ve stavu opouštět dům, začala znovu vyučovat. Její první hodina byla symbolicky u komtesy Steinmannové a bylo to zároveň i jejich poslední setkání, protože komteska se už za týden vdávala a stěhovala do Mannheimu.
Zrovna ve spěchu sbíhala očividně dlouho nemyté schody, aby na hodinu vůbec stihla přijít včas, když div nevrazila do zlověstně vyhlížejícího muže ve splývavém plášti a třírohém klobouku.
"Odpusťte," pronesl hrdelním hlasem a uklonil se, "kde mohu naleznout pana Mozarta?"
Nannerl ho přejela zkoumavým pohledem. "O dvě poschodí výš, pane. V jaké záležitosti přicházíte?" zeptala se znepokojeně.
"Obávám se, že to mohu probrat pouze s ním. Děkuji," muž se znovu poklonil a s dramatickým švihnutím pláště jí zmizel z dohledu.
Nannerl se za ním zmateně ohlédla, ale neměla čas nad ním přemýšlet a rychle pokračovala dál.


Když se její poslední hodina s komtesou Steinmannovou nachýlila ke konci, nemohla si pomoct a cítila jistou nostalgii. Nikdy se ji nenaučila mít ráda, ale byla to její první žačka a první nesmělý krůček do samostatného života ve Vídni, za který vděčila Salierimu.
Těžce vzdychla, stiskla komtesce ruku a ještě jednou jí poblahopřála k nadcházejícímu sňatku.
"Nechtěla byste se mnou jít na koncert, slečno Mozartová? Přítelkyně mi na poslední chvíli nezdvořile odřekla. Myslím, že by to bylo příhodné audieu," nabídla jí komtesa nečekaně.
Nannerl překvapeně zamrkala. "Tedy...ano, bylo by mi potěšením. O jaký koncert se jedná?"
"Malé vystoupení Společnosti přátel hudby."
Nannerl se zamyšleně odmlčela. Nechtělo se jí věřit, že přijde den, kdy bude komtesa ta hudebně vzdělanější, ale nikdy o podobné společnosti neslyšela.
"To zní znamenitě," odtušila s koženým úsměvem.
Společnost přátel hudby. To zní trochu amatérsky, ale třeba to nebude tak špatné.
Jen málokdy něco podcenila tak fatálně, jako ten den.
"To je maestro Salieri?" vyjekla, když se rozhlédla po koncertním sále obloženém ponurým černým dřevem. Seděl usazený za pianem a s hlavou nakloněnou na stranu rozmlouval s prvním houslistou.
"Samozřejmě," odvětila komtesa a zahlížela na ni, jako by spadla z třešně, "jak by tu mohl chybět zakládající člen Společnosti?"
Nannerl vydala neurčitý zvuk. "Ách, ano. Jak by tu mohl chybět," zopakovala po ní.
Co je to sakra Společnost přátel hudby a proč o ní očividně vědí všichni, kromě Nannerl?
Na koncertu samotném vystupovali lidé, o nichž nikdy neslyšela a její zoufalství se stupňovalo, než jí došlo, že to musí být studenti. Ano, to by dávalo smysl.
Salieri vystupoval pouze jako doprovod, a zdál se být se svojí rolí zcela spokojený. S tichým soustředěním vepsaným ve tváři prakticky nevzhlížel od svého nástroje a jeho poklidný výraz vzbuzoval její zvědavost.
Po zaznění posledního tónu se s úlevou zvedla a komtesa na ni vrhla tázavý pohled.
"Ještě jsem se chtěla jít pozdravit s maestrem Salierim. Je to dost možná naposledy, co se uvidíme," pronesla komtesa, jako by čekala, že z toho Salieri uroní slzu nebo dvě.
"V tom případě se s vámi jistě bude chtít rozloučit sám. Je mi moc líto, že vás musím opustit, ale musím se už vrátit domů."
"Ach ano, slyšela jsem, že je váš bratr nemocný, jistě si o něj děláte starosti. Vy jste tak dobrá duše, slečno Mozartová."
Nannerl škrobeně vysekla pukrle a rychlými kroky odcházela. Dobré nebe, proč je Antonio Salieri všude, kam se pohne?
"Slečno Mozartová!"
Nannerl se ani nemusela ohlížet, aby věděla, kdo ji volá. Ten sametový hlas se bohužel nedal zaměnit. Dlouhou chodbou ověnčenou portréty jakýchsi úctyhodných mužů k ní pospíchal Salieri.
"Maestro," pozdravila se s ním a nervózně se uklonila.
"Překvapilo mě, když jsem vás tu dnes uviděl - a ve společnosti komtesy Steinmannové," pronesl, když jí oplatil poklonu.
Nannerl potřásla hlavou. "Tak vy jste si mě všiml? Seděly jsme docela vzadu…," odkašlala si, "doprovázela jsem ji, protože neměla, s kým jiným by šla. Za jiných okolností od Steinmannových pozvání ani nedostávám," neodpustila si. "Ale chtěla se s vámi ještě pozdravit, asi jste se minuli."
"Obávám se, že to minutí bylo záměrné," Salieri pokrčil rameny a prohrábl si vlasy. "Jak se daří vašemu bratrovi?"
"Už vstal z postele...to je hlavní," odvětila opatrně.
"To rád slyším," řekl Salieri tiše a pohlédl na ni se zvláštním prosebným pohledem. Nannerl nevěděla, jak s ním vynaložit a nejistě si odkašlala.
"Takže Společnost přátel hudby," začala pomalu, "musím se přiznat, že jsem do dnešního dne netušila, že ve Vídni něco takového vzniká."
"Ne?" podivil se Salieri. "Členství bylo nabídnuto i vašemu bratrovi."
"Opravdu?"
"Nu...ano. Ale odmítl. Prý nemá rád spolky."
Nannerl pomalu přikývla. "To zní jako něco, co by řekl. Ale je zvláštní, že se mi o ničem nezmínil."
"Opravdu je to ve světle našeho posledního rozhovoru tak zvláštní?" zeptal se Salieri s povytaženým koutkem.
Nannerl semkla rty a odvrátila se.
"Slečno Mozartová…," Salieri se zarazil a zavedl ji kousek stranou, "já vím, že na mě máte vztek, ale-"
Netrpělivě setřásla jeho ruku ze své paže. "Ano, to tedy mám!"
"Doufal jsem, že budete chápat, že v dané situaci jsem považoval za nejvhodnější nechat vás jít," přesvědčoval ji jemně.
"Ovšem," odtušila.
"Slečno Mozartová...Nannerl, prosím, mluvte se mnou," zoufal si Salieri.
Nannerl přimhouřila oči a přešla k němu blíž. "Promluvme si raději o tomhle: když hrozil zánik dvorního divadla, udělal jste nemožné: šel jste za mým bratrem a požádal ho o pomoc. Dokonce jste mu svěřil v té době velmi výbušnou informaci o autorství Danaidek, je to tak?"
"Ano, ale nechápu-"
"Když vás Leopold II. zbavil funkcí a nahradil vás vaším vlastním žákem, založil jste všemu navzdory tuhle Společnost, ačkoliv předpokládám, že na tuto kartu sázíte své vlastní finance, že?"
Salieri si pomalu překřížil ruce na hrudi. "To je správná úvaha, ale slečno Mozartová-"
"Moje pointa je," nemilosrdně ho přerušila i na podruhé, "že bych si přála, abyste pro mě bojoval aspoň z poloviny tak vášnivě, jako bojujete pro svoji….melománii!" Nannerl se musela ovládat, aby na něj nezačala ječet. "Abyste se na mě podíval alespoň vzdáleně tak něžně jako se díváte na své piano!" zaťala ruce do záhybů jeho saka. "Pamatujete si na den, kdy jste mi řekl, že mě milujete?"
Salieri zamrkal. "Přirozeně."
"A pamatujete si slova, která jste použil?"
Salieri se na ni konsternovaně zahleděl. "Přesnou frázi si už nevybavuji..."
Nannerl od něj vztekle odstoupila. "Zato já ano! Řekl jste: 'A budete mě litovat, když vám povím, jak jsem ztratil lásku ženy, kterou miluji?' a ani jste se mi přitom nedíval do očí."
Salieri obezřetně přikývl a Nannerl rozhodila rukama.
"Jeden by se skoro ptal, jestli jste mi vyznal lásku, nebo chtěl, abych se cítila provinile. A samozřejmě, že jste se k těm slovům odhodlal teprve potom, co jsem je jako první vyslovila já," Nannerl se z hrdla vydal frustrovaný neartikulovaný zvuk. "Čekala jsem, jestli je někdy zopakujete tak, aby byla určená jen a jen pro mě a zapřísahala se, že je nezopakuju, dokud je neuslyším od vás. Nedočkala jsem se. Ano, maestro, mám vztek, mám v sobě tolik vzteku! A konečně využiji vaši radu a budu sobecká - už to od vás nebudu dál snášet!"
Salieri na ni hleděl s výrazem absolutního šoku. "Nannerl..."
"Občas mám pocit, že vám zasvěcuji každou svou myšlenku. Ale vy na mě nemyslíte, ne doopravdy, že ne? Nevím, jestli jste zamilovaný do mě, nebo jen do představy, jak stojím po vašem boku. Nechci, abyste nic říkal. Chci abyste přemýšlel. Všímejte si, jak začínají vaše věty - obvykle slovem 'já'. Chci abyste zjistil, jestli vůbec schopen uvažovat také o mně. Nevěřím, že jste. Nevidíte mě," Nannerl zahnala hloupé slzy a odvrátila se.
"Nannerl-"
"Teď nic neříkejte," zopakovala pevně, než odešla.

Když došla domů, jako první její kroky směřovaly k Wolfimu. Našla ho sedět ve své pracovně se skelným pohledem upřeným na váček peněz před sebou.
"Co je to?" podivila se Nannerl při pohledu na nezvyklý úkaz ve Wolfiho domácnosti - na peníze.
"Byl tu jeden muž a," Wolfgang si odkašlal, "objednal si ode mě kompozici. Dal mi štědrou nabídku včetně zálohy. Constanze je štěstím bez sebe," odříkal dutým hlasem.
Nannerl přešla k němu a vzala ho za ramena. "V čem je problém?"
"Chce abych složil zádušní mši. Rekviem," polkl Wolfi.
"To přece hravě zvládneš," nechápala Nannerl.
"Ne, sestřičko, ne. Bojím se, že ho budu skládat sám pro sebe."
Nannerl ztuhla na místě. "Wolfi-"
"Ten muž - jako by přišel z jiného světa."
"Wolfi, přestaň," zajíkla se, "potkala jsem ho na schodech. Nepřišel k tobě ze záhrobí, ale docela obyčejně z ulice, ujišťuji tě."
Wolfi si skryl tvář v dlaních a Nannerl ho pevně objala. "Daří se ti o tolik lépe, uzdravuješ se. Jen to jde pomalu. Tebe se zádušní mše nebude týkat ještě moc a moc let. Nesmíš takhle přemýšlet. Anebo - prostě tu nabídku odmítni."
"To si nemůžu dovolit a ty to moc dobře víš."
A tak k Wolfimu začal pravidelně docházet jeho nejnadanější a nejloajálnější žák Franz Xaver Süssmayr, aby svému učiteli pomáhal s náročnou zakázkou.
I zprvu optimistická Constanze záhy pochopila, že příchod tajemného muže, který odmítl sdělit jméno svého pána a zadavatele, nemusí nutně znamenat obrat k lepšímu.
Kompozice Rekviem Wolfganga ubíjela, skoro jako by jej místo inkoustu psal vlastní krví. Bylo to jeho největší dílo - takové, ze kterého se zastavoval čas i tlukot srdce. Pochmurná krása Wolfgangovy hudby byla zvráceným způsobem fascinující. Bylo to, jako by jeho ústy promlouvala vyšší síla.
Pokaždé, když Nannerl zaslechla úryvky vznikající kompozice, bezděčně upustila všechno, co právě držela v ruce, a zůstala stát jako solný sloup. Nikdy žádnou hudbu víc nemilovala. Nikdy se žádné hudby víc nebála. Zarývala se do těch nejniternějších zákoutí její mysli, rozrývala a konejšila, burcovala a ničila.
"Nannerl," zaslechla Wolfangův vzdálený hlas. Zamrkala a zahleděla se na jeho vrávorající postavu. Už dávno přestal hrát na piano, ale jeho hudba ji i přesto odmítala propustit ze svých spárů.
"Constanze," zkusil to znovu dětsky prosebným hlasem.
Dřív než stačila zareagovat, skácel se k zemi.
"Wolfi!"
Nannerl nevěděla, kdo křičí, jestli ona sama, nebo Stanzi.
Vrhly se k němu a namáhavě ho zvedaly ze země. Měl křečovitě zavřené oči a něco si mumlal. Nannerl sklonila hlavu k jeho ústům. Broukal si.
"La-fa-re-re-do," zpíval si téměř neslyšně.
"Přivedeš zase toho doktora? Ne toho idiota, co k nám normálně chodí, ale toho, kterého jsi sehnala posledně?" malátně si uvědomila, že k ní promlouvá uplakaná Constanze. "Nechápu, jak se ti to povedlo, ale musíš ho získat znovu, slyšíš? Musíš! Jakkoliv!"
Nannerl se na ni zahleděla s prázdným výrazem. "A-ano. Samozřejmě. Postarám se o to," vykoktala s bušícím srdcem, ačkoliv neměla nejmenší ponětí, jak to udělat.
Do místnosti s dusotem vběhly Josefína se Sofií a podávaly jí klobouk a kabát. Nannerl se s podivně vyprázdněnou myslí nechala ustrojit a vyšla ven.
Teprve když jí do tváře zavanul studený podzimní vítr, jí došlo, co musí udělat.

***

Nikdy předtím v Salieriho domě nebyla a znala ho pouze z popisu, který jí jednou sám bezděčně poskytl, když své obydlí popsal jako "zbytečně velké". S tím mohla souhlasit. Obýval honosný městský dům zařízený jako palác. Nannerl byla uvedená do rozlehlého salonu s krbem a velkými okny, které místnosti dodávaly vzdušnost. Přesto to byl velmi tísnivě působící pokoj. Její kroky se rozléhaly po parketách bez koberce a pohled jí padl na osamělé křeslo s rudým čalouněním, jehož majitel zřejmě neočekával žádné návštěvy.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil prkenný sluha v livreji. "Maestro Salieri právě vyučuje," poučil ji.
"Přesto ho zkuste vyrušit," opáčila Nannerl s bušícím srdcem. Cítila se jako vetřelec, ale dělala to pro Wolfiho. A když už došla až sem, nenechá se vyhodit nějakou napudrovanou parukou.
"Koho mohu ohlásit?"
"Marii Annu," Nannerl se zadrhl hlas, "Mozartovou."
Sluha povytáhl obočí tak vysoko, až se ztratilo v záhybech jeho paruky, ale vysekl ukázkovou poklonu a odešel z místnosti.
Nannerl přešla ke stolu a zahleděla se na tác oněch odporných marcipánových zákusků, kterými se kvůli němu jednou cpala, a zavrtěla hlavou.
Za oknem se spustil déšť a ona nervózně sledovala cestičky dešťových kapek stékajících po skle.
Dveře se znovu otevřely, ale Nannerl se neměla odvahu otočit.
"Nannerl?" oslovil ji jeho hlas opatrně.
Nannerl na okamžik zavřela oči a pomalu se ohlédla. A potom - místo slov, tolika slov, která chtěla vyslovit, se jí z hrdla vydraly jen vzlyky. Zakryla si tvář dlaněmi a marně se snažila ovládnout.
"Nannerl!" Salieri k ní přeběhl a chytil ji za paže. "Co se děje?"
"Vím," zalykala se Nannerl a nejistě hledala slova, "vím, že po našem posledním rozhovoru byste mě odsud klidně mohl prostě vyhodit a," Nannerl se jemně vyprostila a poodstoupila, protože v jeho blízkosti nebyla schopná formulovat celé věty, "a je ode mě drzost tu být, přerušovat vaši práci a...a žádat o pomoc."
"Váš bratr?" dovtípil se Salieri.
"Já vím, že nemáme žádné právo po vás cokoliv žádat. Vím, že moje přítomnost po tom, co jsem vám řekla, nedává smysl. Ale já vás prosím…," Nannerl od něj zacouvala ještě dál a na šaty jí se zuřivou rychlostí padaly slzy, "myslím, že ho zabíjí jeho vlastní génius. Bojím se. Prosím vás, klidně se i ponížím," Nannerl klesla na kolena a Salieri k ní s vyděšeným výrazem přeběhl a zdvihl ji.
"To nesmíte! To...stačí jediné vaše slovo a budu před vámi klečet jako nejoddanější služebník, ale nikdy naopak, rozumíte? Posaďte se," Salieri ji rychle usadil do křesla. "Pošlu k vám svého lékaře a všechno bude v pořádku, uvidíte," přesvědčoval ji.
Rychlým krokem vyšel z místnosti a Nannerl si skryla tvář do dlaní. Když se vrátil, stihla se víceméně uklidnit.
"Musím se vrátit k Wolfgangovi," řekla slabě.
"Použijte můj kočár."
"To nemohu," zavrtěla hlavou.
"Prosím vás o to. Venku je hotové dopuštění."
"T-tak tedy děkuji," zakoktala se, potlačujíc další záchvat pláče.
"Váš bratr se uzdraví," přesvědčoval ji celou cestu ven.

***

Když Nannerl konečně pustili k Wolfangovi, už se stmívalo. Zděsila se pohledu na notové papíry rozházené po celé místnosti.
"Rekviem...musím dokončit své Rekviem. Co jinak bude s mojí duší?" naříkal Wolfgang s očima upřenýma do stropu.
Nannerl si oběma rukama zacpala ústa. Neměla pro něj žádnou odpověď, jen zoufalý pláč. Ale musela se vzchopit. Nemotorně klesla na okraj jeho postele a pohladila ho po vlasech. Měla pocit, jako by měla nohy z olova.
Constanze opatrně ležela vedle něj, opírala se hlavou o jeho rameno a tiskla se k němu, jako kdyby na tom závisel její život. Nebo jeho.
Nevěděla co říct, ale tohle byla jedna z těch chvil, kdy slova byla zbytečná. Chytila ho za ruku a Wolfi si s ní propletl prsty. Obracel se jí žaludek, jako kdyby padala. Všude byla jen mlha, tma a děsivé ticho. To ticho...kéž by někdo něco řekl!
"Madam."
Constanze a Nannerl se vymrštily, když zaslechly Salieriho hlas.
"Co tu děláte?" zajíkla se Constanze. "Kdo vás pustil dovnitř?"
"Madam, doslechl jsem se o nemoci vašeho manžela a přišel jsem vám nabídnout svou pomoc," Salieri se poklonil.
"Odmítám," vyhrkla Constanze bez přemýšlení. "Po tom všem? Ne, pane dvorní kapelníku, odmítám."
Přešla k němu a Nannerl nepochybovala, že by ho byla schopná popadnout za límec a vlastníma rukama vyhodit za dveře, když v tom Wolfgang otevřel oči.
"Salieri!" zachraptěl a Constanze se prudce otočila.
"Wolfi! Wolfi, nevyčerpávej se," přesvědčovala ho plačky.
Wolfgang ale její ruku jemně odstrčil a z posledních sil vstal z postele. Nannerl zůstala osamoceně sedět na pomačkaném prostěradle a oběma rukama bezmyšlenkovitě objímala Wolfiho polštář.
"Salieri. Antonio," oslovil ho Wolfgang měkce a podklesly pod ním nohy.
Salieri s nevýslovným smutkem v očích podstoupil vpřed a podepřel ho stejně, jako před pár hodinami podpíral ji.
"Píšu Rekviem," řekl mu Wolfgang tiše, "píšu ho sám pro sebe."
"Ne, Mozarte, uzdravíte se," uklidňoval ho Salieri jemně.
"Nikoliv, cítím ji, smrt. Tady," Wolfgang se ukazováčkem zlehka dotkl Salieriho hrudi na místě srdce.
Nannerl se zdálo, že pohled Salieriho očí nabyl téměř něžného výrazu, ale ať chtěl říct cokoliv, nebylo mu to dopřáno.
"Půjdu pro doktora!" Vyjekla Constanze roztřeseným hlasem. "Ale musíš si jít zase lehnout, Wolfi! Takhle to nejde!"
Přehodila si kolem ramen Wolfgangovu paži a odvedla ho zpět k posteli.
Salieri na pár vteřin ztuhl na místě. Měl napřažené ruce, jako by v nich stále svíral Wolfganga a křečovitě svíral rty do úzké linky.
"Ne," protestoval Wolfgang klidně, "doktora ne. Zavolej Süssmayra. Musí to převzít," mávl rukou k rozházeným útržkům papírů, "všechno je to tady. Náčrtky, hotové věty. Musí mé Rekviem dokončit, rozumíš mi?"
Constanze na něj zůstala hledět s pootevřenými ústy.
"Prosím," zašeptal Wolfi.
Po Constanzině tváří se rozkutálely slzy. Zlíbala Wolfiho na čelo, na rty, na ruce a pak vyběhla z místnosti. Ještě několik minut byly slyšet její vzdalující se vzlyky, které nastalé ticho činily nesnesitelným.
Nannerl namočila kapesník do mísy s vodou a otřela Wolfimu horké čelo.
"To bude dobré," přesvědčovala šeptem jeho, nebo samu sebe. Nevěděla.
Wolfgang její pohyby zarazil a chytil ji za ruku. "Ano, bude to dobré. Budeš v pořádku," řekl jí pevně.
Nannerl se roztřásla tak silně, až jí drkotaly zuby.
Salieri se nervózně rozhlédl a pohled mu padl na jeden z poházených notových zápisků. Opatrně ho zvedl z podlahy a přejel očima po horečnatě naškrábaných notách. Ze rtů se mu vydral zlomený povzdech. "Mozarte…,"
Wolfgang k němu napřáhl ruku a Salieri ji jemně uchopil, ale Wolfiho prsty sjely níž po jeho dlani a odhalily jizvu na jeho zápěstí. "Život je příliš křehký, Antonio," zašeptal.
Salieri upíral skelný pohled na Wolfgangovu ruku na svém zápěstí a Nannerl připadalo, že ani nezamrkal. "Tehdy jsem se domníval, že nemám jinou volbu," řekl ochraptěle.
"Bylo to kvůli mně?"
"Snad...ale z jiných důvodů, než si myslíte."
Wolfgang stiskl jeho ruku. "Jsem rád, že jste přišel. Mýlil jsem se ve vás."
"Stálo mě to hodně odvahy," přiznal Salieri.
"To věřím. Kdybych nezasáhl, Stanzi by vás vynesla v zubech," Wolfi se unaveně usmál, ale přesto nic z jeho úsměvu neztratilo na svém chlapeckém šarmu.
"Nepochybuji," přitakal Salieri.
Wolfgang na něj zamžoural a pustil jeho ruku. "Tak co, maestro, pořád mi závidíte?" zeptal se a schválně vložil do vyslovení jeho titulu stejnou ironii, jako při jejich prvním setkání v divadle.
Salieri to samozřejmě rozpoznal a nepatrně mu zaškubaly koutky. "Myslel jsem, že váš talent ze mě dělá menšího hudebníka," řekl téměř neslyšně.
"A dělal?"
"Nejsem tak talentovaný jako vy, to je prostě…," Salieri se zhluboka nadechl, "to je prostě fakt."
"Asi se pro jednou nebudu hádat," opáčil Wolfgang a zablýskalo se mu v očích. "Ale jste kvůli tomu skutečně horší?"
Salieri se nešťastně usmál a naklonil se k němu blíž. "Připadám si jako podvodník," zašeptal.
Wolfgang se znovu usmál. "Proč? Milujete hudbu - to já poznám - a lidé zase milují vaši hudbu. V čem je faleš? Váš jediný problém tkví v tom, že moc přemýšlíte."
"Má hudba zemře. Vaše ne," řekl Salieri pevně.
Wolfgang pokrčil rameny. "A i kdyby - tak co? Já umírám...a vy taky umřete. Když jste ležel na trávníku s podřezanými žilami a čekal, až z vás vyprchá život, skutečně jste své poslední myšlenky zasvěcoval úvahám, jestli budou lidé za dvě stě let chodit na Axura?"
Salierimu se roztřásla ramena. "Ne," zašpital a nejistě vzhlédl k Nannerl.
"Tak na co jste myslel?" nedal se odbýt Wolfgang.
"Chtěl jsem zaplnit prázdnotu. Chtěl jsem cítit. Chtěl jsem být šťastný," Salierimu z očí vyhrkly slzy a rychle odvrátil hlavu.
Wolfgang ho poplácal po paži. "Tady to máte příteli, tady to máte. Proto odsud odejdu tak snadno. Já žil a miloval naplno. A čím víc lidí otravoval můj smích, tím hlasitěji jsem se smál."
Nannerl ho zlíbala na tváře a čelo. "Ty nikam neodcházíš, přestaň s těmi řečmi."
Wolfgang zavřel oči a stiskl její ruku. "To zvládneš, Nannerl, ty to zvládneš. Nikdy jsi nepotřebovala ani mě, ani otce. To my potřebovali tebe."
"Přestaň," vzlykla Nannerl.
Do místnosti vběhla udýchaná Constanze a v jejích patách pospíchal Süssmayr.
"Constanze," Wolfiho obličej se rozzářil úplně stejně jako toho dne, kdy ji poprvé uviděl po svém návratu do Vídně.
Constanze k němu škobrtavě přešla a chopila se jeho napřažené ruky. Salieri jí rychle uhnul z cesty, ale zdálo se, že jeho přítomnost sotva vnímá.
"Moc jsem tě miloval. Tak moc."
"Nic neříkej. Všechno vím. Nemusíš nic říkat," vzlykala Constanze a schoulila se vedle něj. Objal ji kolem ramen a s mírným úsměvem zabořil tvář do jejích vlasů.
Nannerl se Salierim a Süssmayrem tiše opustili místnost.
Süssmayr v obou rukách svíral narychlo posbírané notové papíry a v mandlových očích se mu třpytily slzy. Ztraceně se obrátil k Salierimu.
"Já to nedokážu," zašeptal. "Jak mám dokončit něco takového? Ta kompozice převyšuje všechno, čeho jsem kdy dosáhl."
Salieri ho chvíli tiše pozoroval a ve tváři měl laskavý výraz. "Zvládnete. On řekl, že to zvládnete. Mozart nedává plané komplimenty. Zvládnete to."
Z vedlejší místnosti se ozval srdceryvný výkřik a Nannerl cítila, jak jí z obličeje vyprchala všechna barva.
Podlamovala se pod ní kolena a sjela podél zdi na zem jako hadrová panenka. Všichni věděli, co ten křik znamená.
Süssmayr i Salieri k ní okamžitě natáhli ruce, ale zavrtěla hlavou.
"Měli byste jít," zamumlala, ale nebylo jí rozumět. "Měli byste jít," zopakovala a snažila se artikulovat.
"Slečno Mozartová-"
Nannerl ani nevnímala, který z nich promluvil. Objala si pokrčená kolena a zahleděla se do protější zdi.
"Děkujeme vám za všechno. Oběma. Ale teď musíte jít," zopakovala prázdným hlasem a zírala na na rozbitou omítku ve výšce jejích očí. To udělal Wolfi. Kopl do zdi v den, kdy mu Rosenberg zakázal balet ve Figarově svatbě.
Kde jsou slzy? Proč nepláče? Měla by plakat a naříkat stejně beznadějně jako Stanzi ve vedlejší místnosti.
Ale ona cítila jen prázdnotu. Svět bez Wolfganga Amadea Mozarta ztratil hudbu a barvy. Svět, co už nikdy neuslyší jeho smích, kterým chtěl oklamat čas i smrt.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 16. června 2018 v 21:12 | Reagovat

Pustila jsem si ke kapitole Rekviem a neměla jsem to dělat. Kapitola je extrémně smutná a s tou hudbou už jsem to nevydržela a ke konci jsem slzela. Na delší komentář se nezmůžu. (Kdybych nebyla tak naměkko, tak bych ještě ocenila další skvělé scény Nannerl se Salierim. (Jen ať mu to neprojde lacino. Zatracenej chlap s jeho zatracenejma... :D :D)
RIP Wolfi.

PS: Jsem tak ráda, že jsi do povídky přidala maskovaného muže, který zprostředkoval objednávku na Rekviem.

2 Lotte Lotte | 17. června 2018 v 8:25 | Reagovat

Správně. Zatracenej chlap a jeho zatracené...však víme! :D :D :D
A moc děkuji! :)

3 Bára Bára | E-mail | Web | 17. června 2018 v 14:42 | Reagovat

Den druhý: pořád mi v hlavě zní Rekviem. Pořád je mi z Wolfiho smutno. :(

4 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 18. června 2018 v 12:09 | Reagovat

Obrázek je si myslím zvolen naprosto perfektně. A také je na něm poprvé a také naposled Wolfi, takže to jen umocňuje onen šíleně smutný dojem z celé povídky ze které budu po opětovném čtení opět rozhodně bulet. :-)

Wolfi se nám pokouší oklepat z nemoci, bojuje statečně. Nečinnost u Wolfiho tedy věčného workoholika musí opravdu působit děsivě. Ovšem ona nová velmi VELMI špatná návštěva mu na zdraví zrovna dvakrát nepřidá.
Komteska a její velmi milé pozvání :D Ano a nikdo z nás rozhodně VŮBEC  netuší, že se tam určitě zase s někým potká, no že jo. :D Upřímně řečeno se i celkem divím, že se Nannerl tak podivuje nad faktem, že je tam zrovinka on. Vzhledem ke zkušenostem s komteskou která ho platonicky miluje :D :D :D
přirozeně, že se ti dva opět musí setkat. To je prostě osud, ovšem kdo z nás se netěšil na rozhovor mez nimi. Navíc se mi líbí, jak v něm má Nannerl navrch. Když si to člověk vezme zpětně, tak si uvědomí že v počátcích povídky to bylo přesně naopak a já si moc přála aby přišel den, kdy mu to vrátí a tady mu to opravdu vrátila se vší parádou.
Ten vztek se v ní opravdu nahromadil a musím s některými větami Nannerl nanejvýš souhlasit, například tahle pasáž
"Moje pointa je," nemilosrdně ho přerušila i na podruhé, "že bych si přála, abyste pro mě bojoval aspoň z poloviny tak vášnivě, jako bojujete pro svoji….melománii!" Nannerl se musela ovládat, aby na něj nezačala ječet. "Abyste se na mě podíval alespoň vzdáleně tak něžně jako se díváte na své piano! - naprosto trefné :D :D :D
"Zato já ano! Řekl jste: 'A budete mě litovat, když vám povím, jak jsem ztratil lásku ženy, kterou miluji?' a ani jste se mi přitom nedíval do očí."
Salieri obezřetně přikývl a Nannerl rozhodila rukama.
"Jeden by se skoro ptal, jestli jste mi vyznal lásku, nebo chtěl, abych se cítila provinile. - hádám že tohle na něj mělo stejný účinek jako facka nebo polití studenou vodou. Myslím si že tohle uvědomění bylo velmi VELMI bolestivé, ale upřímně řečeno zasloužené.

Wolfi - světlo na konci tunelu. A teď nám to započne, ono velké skladatelské šílenství, které ho přivede do hrobu :-( :-( :-(
Tebe se zádušní mše nebude týkat ještě moc a moc let. Nesmíš takhle přemýšlet. - Ach kéž by!!! Bohužel se v tomhle naše drahá Nannerl velmi mílí.
Nikdy žádnou hudbu víc nemilovala. Nikdy se žádné hudby víc nebála. - Myslím si, že tyto pocity vyvolává rekviem v nás všech :D ve mě tedy určitě :D velmi výstižně popsáno drahá Lotte :D

Myslím si, že více nečekanou návštěvu u sebe doma Salieri asi nečekal.
Bojím se. Prosím vás, klidně se i ponížím," Nannerl klesla na kolena a Salieri k ní s vyděšeným výrazem přeběhl a zdvihl ji.
"To nesmíte! To...stačí jediné vaše slovo a budu před vámi klečet jako nejoddanější služebník, ale nikdy naopak, rozumíte? Posaďte se," Salieri ji rychle usadil do křesla.  - kdo u téhle pasáže bulel jako já??? :D :D :D
A prakticky od této pasáže už jenom bulím a bulím a bulím a divím se, že na ty písmenka ještě vidím :D :D :D

Wolfi nám umírá. Přesto mě fascinuje jeho neutuchající síla :-) je prostě úžasný. Svou sestřičku utěšuje, Salieriho poučuje a je přitom tak dokonalý až to bere dech, jen je prostě k zoufalství smutné, že musí prostě umřít. :-( :-( :-(
Wolfgang pokrčil rameny. "A i kdyby - tak co? Já umírám...a vy taky umřete. Když jste ležel na trávníku s podřezanými žilami a čekal, až z vás vyprchá život, skutečně jste své poslední myšlenky zasvěcoval úvahám, jestli budou lidé za dvě stě let chodit na Axura?"
Salierimu se roztřásla ramena. "Ne," zašpital a nejistě vzhlédl k Nannerl.
"Tak na co jste myslel?" nedal se odbýt Wolfgang.
"Chtěl jsem zaplnit prázdnotu. Chtěl jsem cítit. Chtěl jsem být šťastný," - Jop takže si nám odkryla pravdu, že myslel na ni :D děkujeme pěkně milá Lotte. :D
Podlamovala se pod ní kolena a sjela podél zdi na zem jako hadrová panenka. Všichni věděli, co ten křik znamená.
Süssmayr i Salieri k ní okamžitě natáhli ruce, ale zavrtěla hlavou.
"Měli byste jít,"  - musím říct, že na podobné smutné okamžiky reaguji úplně stejně jako Nannerl.
Všichni nyní pláčeme nad smrtí velikého génia a já se jen bojím co přijde v kapitole nové dál.
Děkujeme Lotte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama