You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Poslední symfonie - 17. kapitola: Dokonalá hudba

30. června 2018 v 12:58 | Lotte |  Poslední symfonie
Do premiéry Rekviem zbýval přesně měsíc a Constanze od Společnosti přátel hudby dle dohody obdržela zálohu ve výši jejího závazku vůči hraběti von Walseggovi.
Antonio se u nich od jeho poslední návštěvy neobjevil, ale vyměnil si pár dopisů s Constanze, podle které všechno probíhalo "hladce".
Tomuto shrnutí situace ovšem neodpovídal Antoniův rozlícený výraz, se kterým se jednoho dne vřítil do jejich bytu.
"Paní Mozartová," pronesl s těžce potlačovaným vztekem po výměně úvodních zdvořilostí, "je pravda, že jste pruskému králi prodala osm...osm kopií Rekviem?"
Nannerl o tomhle slyšela poprvé a vytřeštila oči.
"Copak se odmítají nabídky od králů? A pak - Mozart se teď díky mě hraje v Prusku - na královském dvoře navrch!" Constanze zvedla bradu a složila si ruce do klína. "A vůbec, nelíbí se mi váš tón, pane dvorní kapelníku."
Antonio pootevřel ústa a chvíli na ni němě zíral. "Paní Mozartová," začal znovu, "vy jste ty kopie prodala ještě předtím, než jste hraběti von Walseggovi vrátila jeho zálohu, a zároveň potom, co jste se mnou a Společností přátel hudby uzavřela smlouvu o uvedení Rekviem," roztržitě si protřel cukající oko, "porušila jste hned dvě smlouvy zároveň, a to už je docela výkon."
Constanze vstala z křesla. "Záloha von Walseggovi je už splacená. A vám Rekviem nepatří - pouze ho jednou uvedete," odvětila chladně.
"Vaše překrucování práva je fascinující," vybuchl Antonio frustrovaně. "Ne, Rekviem mi nepatří, ale způsob, jakým s ním vynakládáte vy, se pohybuje na hraně. Ve smlouvě se Společností přátel hudby je jasně formulováno, že uvedení v Kostele svatého Michala bude první a exkluzivní. Teď, když osm kopií Rekviem putuje do Pruska, nemůžu být řeč ani o prvenství, ani exkluzivitě, že ne?"
Constanze přešla těsně k němu a Antonio srdnatě čelil jejímu horoucímu pohledu. "Přišel jste, abyste mi vyčinil, nebo pohrozil právními důsledky?"
Antonio otráveně naklonil hlavu. "Četl jsem ten text, který jste dala do tisku, ve kterém ve zkratce tvrdíte, že všichni, co se na vás pokusí vymáhat dluhy vašeho manžela, jsou nemorální a bez duše a tak podobně," zavrtěl hlavou, "rovněž vím, že na vás jeho dluhy do této chvíle skutečně nikdo nevymáhal. Velice jsem vás podcenil, paní Mozartová. Nicméně na mě tyhle taktiky laskavě nezkoušejte. Prodala jste pruskému králi Rekviem, dobrá, budiž, ale ukončete svoji korespondenci s panem Härtelem, buďte té základní lidské slušnosti. V naší smlouvě je výslovně řečeno, že Rekviem do prvního uvedení Společností nesmíte nechat vydat. Co vzápětí uděláte? Začnete shánět kontakt na vydavatele," Antonio se uchechtl.
Constanze zamrkala a ustoupila od něj. "Jak to víte?" zeptala se tiše.
"To je moje hřiště, na kterém si hrajete, paní Mozartová," zavrčel Antonio, "já podcenil vás, ale i vy mě."

Constanze pokrčila rameny. "Dobrá. Nenechám Rekviem vydat do doby, než uděláte ten svůj koncert. Ale skoro lituju, že jsem s vámi tu dohodu uzavřela. Nepotřebuju vás. Myslela jsem si, že ano, ale není tomu tak. Dokážu Rekviem prosadit i bez vaší pomoci," Constanze ho uchopila za paži. "Spíš jste to vy, kdo se na to celý třese. Vždycky jste byl Wolfgangem posedlý, teď už to chápu. Můžete vyhrožovat, ale vy se příležitosti dirigovat jeho hudbu nevzdáte, to moc dobře vím."
Antonio sevřel rty. "Nemůžete si jen tak vrhnout do hudebního světa a začít se v něm chovat jako nezřízená střela. Takové chování má následky."
"Není to přesně to, co udělal Wolfgang?" opáčila Constanze.
Nannerl konsternovaně seděla v křesle v pozadí a při sledování jejich přestřelky skoro zapomínala dýchat. Nevěřila vlastním očím.
"Ať už byly mé rozepře s vaším chotěm jakékoliv, nikdy jsem mu nemusel vysvětlovat, že musí dodržovat podepsané smlouvy. Ty totiž platí i pro vdovy, bez ohledu na to, kolik osočujících textů vydají do novin," odtušil napjatým hlasem.
"O čem se to ještě bavíme?" zeptala se Constanze tvrdě. "Vy budete moci přijmout gratulace za Wolfgangovu hudbu, přesně tak, jak jste o tom už dlouho snil a já do dne koncertu pozastavím veškeré své aktivity. To byl účel vaší návštěvy, že? Tak tedy splněno, už si můžete sundat ten ukřivděný výraz."
Antonio zaťal čelisti. "Bravo, paní Mozartová, bravo. Jeden musí chtě nechtě smeknout," ucedil skrz zaťaté zuby a s ironickou úklonou odešel z místnosti.
Nannerl se za ním udiveně ohlédla a vrhla nevěřícný pohled po Constanze. Potom vstala a vyběhla za ním, bez ohledu na to, jak to před ní bude vypadat. Beztak o nich už všichni věděli, ty pohledy a narážky...dokonce už i od paní Weberové.
"Antonio!" zavolala za ním a zachytila ho za rukáv až těsně před vchodovými dveřmi. "Ty bys odešel? Neviděli jsme se tolik týdnů, dnes ses na mě sotva podíval a teď bys jen tak odešel?" zeptala se přiškrceně.
Skousl si ret. "Omlouvám se já - já se tolik rozčílil. Ona přesně ví, kam bodnout, zrovna tak jako Mozart. Ale ona si na rozdíl od něj velmi dobře uvědomuje, co dělá. A potom - mám tolik práce s Rekviem. Je mi líto," pokusil se ji políbit, ale ona se odvrátila a jeho polibek nemotorně přistál na její tváři.
"Nannerl," vzdychl tiše.
"Nejsem si jistá, jak se ohledně Constanzina spekulování s Wolfiho prací cítit. Pravda, nikdy se o něm nemluvilo víc," začala tiše s pohledem upřeným do podlahy, "ale začíná se to vymykat. Süssmayr zkomponoval třetinu Rekviem, ale jeho jméno nikde nestojí. Potom to překrucování smluv ve vlastní prospěch, ty texty v novinách...ale na druhou stranu," konečně se na něj podívala, "ta apanáž, kterou dostala od Leopolda II. je směšná. Každá jiná žena na jejím místě by v tuhle chvíli živořila. Ale Constanze ne. Vždycky se o sebe uměla postarat. Až teď doceňuji, jak by byl bez ní Wolfi ztracený. Zároveň v ní ale probouzel její něžnější část...bojím se, že ta umřela spolu s ním. Ale dělá jen to, co musí."
"Oceňuji její houževnatost, ale ne, nedělá co musí. Dělá mnohem víc než to."
"A co ty, Antonio?" zeptala se tiše.
Nechápavě se na ni zahleděl.
"Děláš co musíš? Nebo má Stanzi pravdu - je tohle další důkaz tvé posedlosti? Viděla jsem to na tobě ve chvíli, kdy jsi od Constanze převzal tu partituru. Poznala jsem ti to na očích - měly stejný zběsilý výraz, jako kdysi," Nannerl k němu pomalu vzhlédla.
"Tak to není-"
"Přála bych si, abys nebyl součástí toho kolotoče, který se kolem Rekviem roztočil, ale na to už je příliš pozdě, že? Už z něj nechceš a nemůžeš slézt. Constanze to ví a proto si s tebou dělá co chce," lítostivě se usmála a vzala ho za ruku.
"Co je to?" zeptala se zvýšeným hlasem při pohledu na klouby jeho pravé ruky, které byly rozedřené do krve.
"To nic," mrzutě se vykroutil.
"Antonio!" vykřikla přeskakujícím hlasem.
"Možná jsem jednou praštil do zdi. Jsem konec konců Ital, ne?" skryl si ruce za zády jako malé dítě.
"Člověk musí praštit do zdi trochu víckrát než jednou, aby si takhle zničil ruce. Proboha, jak můžeš vyvádět takové hlouposti, vždyť jsi hudebník! Jeden špatný úder a je po všem!"
Zaškubalo mu v obličeji. "Je toho poslední dobou moc. Ta hudba je na papíře tak dokonalá - ale jak ji mám probudit k životu? Jak mám z orchestru a sboru plného obyčejných smrtelníků vymámit andělský zpěv?" pomalu zavrtěl hlavou a nervózně po ní těkal očima.
Nannerl se prudce nadechla. "Musela jsem se tiše dívat, jak Wolfi chřadne a ještě na smrtelné posteli si brouká zatracenou Lacrimosu. Nebudu tomu nečinně přihlížet i u tebe. Podruhé bych to už nemusela přežít," Nannerl se odvrátila, ale Antonio její odchod zarazil a chytil ji za ruku.
"Co tím chceš říct?"
Nannerl se zastavila a pomalu ho pohladila po tváři. "Je mi líto, ale musíš si vybrat," prudce zamrkala. "Chci aby sis vybral mě, Antonio. Potřebuju, aby sis vybral mě. Nechci celý život soupeřit se svým mrtvým bratrem a jeho hudbou," zlomil se jí hlas a odvrátila se. "Dostala jsem dopis od Duškových z Prahy. Nabízí mi práci a nový život v Čechách. Ani mě nenapadlo přijmout, ale to, co se po Wolfiho smrti rozpoutalo…," zavrtěla hlavou. "Constanze se stala posedlá uchováním Wolfiho odkazu a já jen čekám, kdy jeho tvář dá na….na čokoládu, nebo něco podobně absurdního. A ty - znovu padáš do té samé propasti, ze které jsem se tě už tolikrát snažila vytáhnout. Možná nastal čas, abych si uvědomila, že na to nestačím. Musím vědět, jestli si vybereš Wolfgangovu hudbu, nebo mě. Bojím se, že vím, co si zvolíš," smutně se usmála a dlouze ho políbila, jako by to bylo naposledy. Antoniovi se zrychlil dech a když se od něj odtáhla, němě na ni hleděl s rozšířenýma očima.
"Je mi líto, ale nemůžu jinak," zopakovala, než od něj zbaběle utekla.
Vrátila se do bytu Weberových a zamýšlela se jít schovat do společné ložnice, ale Stanzi na ni něco zavolala. Neochotně se vrátila do salonu a našla ji sedět u rozladěného piana.
"Ukonejšila jsi ho trochu?" zeptala se Constanze.
"Ukonejšila?" zeptala se Nannerl se svraštěným obočím. "Ne, neukonejšila a ani jsem nic takového neměla v úmyslu," odtušila.
"Dobře, tak jinak, pořád tak běsní?" Constanze zkřížila ruce na hrudi a posadila se do křesla.
"Ano, myslím….asi už ne tolik. Já nevím," Nannerl potřásla hlavou, "hraješ to na všechny strany, Stanzi, musela jsi počítat s tím, že tím lidi rozčílíš. Včetně dvorního kapelníka," zamumlala. "Mohla jsi mi o tom říct."
"Nebyla jsem si jistá, na čí straně stojíš."
"Ale proboha," Nannerl se neovládla a převrátila oči v sloup. "Chceš znít jako tvoje matka? Protože tohle byl dobrý začátek."
Constanze na ni chvíli zahlížela, ale potom se rozesmála. "Dobře, uznávám. Omlouvám se. Ale slyšela jsi, co mi řekl?"
"Kterou konkrétní pasáž máš na mysli?"
"Že je to jeho hřiště, na kterém si hraju."
"Ach," Nannerl povytáhla obočí, "to od něj bylo...povýšené. To on občas umí jako málokdo, ano."
"V podstatě mi naznačil, že se snažím vstupovat do světa, který patří mužům. A má pravdu, což je ostatně přesně ten důvod, proč musím hrát dvakrát tvrději, než všichni ostatní, jinak mě zašlapou do země."
"Stanzi," vzdychla Nannerl a ztěžka usedla do křesla naproti ní. Odmlčela se a na okamžik se ztratila ve svých myšlenkách. "Já se s tebou přece nechci přít. Ocitla ses v nevýslovně obtížné situaci - nedovedu si představit, co bych na tvém místě dělala já. Nedokázala bych věřitelům vzdorovat tak jako ty a obdivuji tě za to, opravdu," nervózně si namotala na prst pramen uvolněných vlasů, "ale ten měsíc do uvedení Rekviem jsi s jeho rozprodáváním a vydáváním počkat mohla. To už přece takový rozdíl nedělá. A neříkám to proto, že...no," odkašlala si a sklonila pohled.
"Vždyť jsem slíbila, že už to dělat nebudu. Tečka," opáčila Stanzi.
"Dobrá," protáhla Nannerl a zavřela oči, "však on vychladne. Hodně mu na uvedení Rekviem záleží a nenechá si tu příležitost ničím zkazit. To jsi ostatně velmi pozorně vydedukovala i ty sama. Vmést mu to takovým způsobem do tváře ale nebylo nutné."
"Proč se tváříš tak poraženecky? Co jste si to na té chodbě řekli?" Constanze povytáhla obočí a přisedla si vedle ní.
"Opravdu se o něm chceš bavit? Nemůžeš ho vystát."
"Wolfi se s ním na smrtelné posteli držel za ruce a dokonce mě poslal pryč, aby si s ním mohl v klidu promluvit - netvař se tak, moc dobře jsem poznala, že to byl jeho pravý úmysl. A ty...inu...ty v něm taky vidíš něco, co já očividně ne. Tak mi ho prostě pomoz pochopit," Constanze ji vzala za ruku. "Já se přece taky nechci hádat. Na mnoha věcech jsme se nikdy neshodly, ale přesto jsme spolu vždycky vycházely. Má se to teď po Wolfiho smrti zničit?" Constanze se roztřásl hlas a Nannerl sevřela její ruku.
"Ne, ovšemže ne. Je to...komplikované, to je celé. Je velmi pravděpodobné, že dnes to bylo naposledy, co jsme o něm slyšely," Nannerl rychle vstala a přešla k oknu.
"Ale prosím tě. Jak to?"
"Řekla jsem mu, že si musí vybrat mezi mnou a Wolfgangovou hudbou. Asi obě tušíme, co si vybere," odvětila Nannerl hořce.
Constanze rozvážně vstala. "Nepřeháníš to trochu? Chci říct - nikdy by mě ani nenapadlo po Wolfim žádat, aby mě upřednostnil před hudbou. Věděla jsem, do čeho s ním jdu."
Nannerl zavrtěla hlavou. "Já přece nechci aby se vzdal hudby. To bych po něm nikdy nežádala. Ale ta posedlost Wolfgangem…. to musí přestat. Doufala jsem, že to pochopil, když se s Wolfim konečně smířili ale...bojím se, že teď, když diriguje Rekviem, to začíná nanovo."
"A co chceš dělat?"
"Pořád je tu ta nabídka od Duškových," pokrčila rameny Nannerl.
"Ach tak," protáhla Stanzi, "prostě můžeš utéct do Prahy, ano."
"Nejde o utíkání," vybuchla Nannerl a přešla několik roztržitých koleček po místnosti, "ale o nový začátek. Ta věc s Antoniem Salierim je že...se pohybujeme v začarovaném kruhu, který musíme rozbít, nebo...," polkla a vjela si rukama do vlasů. "On není špatný člověk," řekla skoro prosebně, "ten problém tkví v tom, že kdykoliv je postaven před rozhodnutí, vždycky z nějakého podivného sebedestruktivního pudu učiní to špatné, aby se vytrestal. Litovala jsem ho, ale...teď mě to dohání k šílenství," unaveně sklesla zpět do křesla a Constanze poklekla vedle ní.
"Jedno ti musím říct. Být dcerou Leopolda Mozarta, sestrou a případnou náhradní matkou Wolfganga Mozarta a navrch být zamilovaná do Antonia Salieriho….to už je na jednoho člověka opravdu moc."

***

Neuběhly ani dva týdny a Antonio se u nich doma objevil podruhé. V očích měl svůj charakteristický rezervovaný výraz, takže Nannerl ve chvíli, kdy ho uviděla stát ve dveřích, odtušila, že opět přichází v záležitosti Rekviem.
"Madam, slečno," pozdravil s úklonou.
Constanze vstala a rázným gestem k němu napřáhla ruku, kterou s mírným úsměškem políbil.
"Chcete být o samotě?" zeptala se Nannerl rovnou.
Constanze se ušklíbla. "Obě víme, že to si nás host jistě nepřeje," odvětila a než stačil kdokoliv z nich zareagovat, rázně tleskla. "Nuže pane dvorní kapelníku, čím jsme si zasloužily vaši návštěvu? Ujišťuji vás, že jsem se chovala naprosto vzorně."
Antonio povytáhl obočí. "Přirozeně, madam. Ale i přesto nepřináším příznivé zprávy. Uvedení Rekviem se bude muset odložit," Constanze se už nadechovala k rázné odpovědi, což Antonio podle všeho očekával, protože rychle pokračoval: "Císař je mrtev, madam. Zemřel velmi náhle a nečekaně a veřejnost o tom oficiálně ještě neví. Je těžké něco takového oznámit - navíc tak záhy po úmrtí Josefa II."
Nannerl překvapeně zamrkala a pomalu se usadila zpět do křesla.
"Chápu," pronesla Constanze udiveně. "Tedy - nečekala bych, že zažiju tolik korunovací. Vládu teď přebere jeho nejstarší syn?"
"Vskutku," přisvědčil Antonio.
"A vy to všechno budete mít zase na starosti, pravda? Státní pohřeb a potom korunovace v kolika? - ve třech různých městech?"
"Jste se situací obeznámena velmi přesně."
"Co lepšího by se mělo hrát během státního smutku než Rekviem?" nedala se Stanzi.
"To co říkáte dává logiku, nicméně tou dvorská pravidla oplývají jen málokdy," pronesl Antonio s drobnou úklonou hlavy.
"Takže kdy nejdřív se bude moci znovu začít se zkouškami? Po korunovaci?"
"Správný odhad, ano," přitakal Antonio.
Constanze očividně bojovala s nutkáním protočit oči, pomalu vstala ze svého místa a Antonio ji napodobil. "Dobrá, děkuji za upozornění. Co naplat. Budete pro korunovaci komponovat něco nového?"
Antonio pomalu zavrtěl hlavou. "Ne. Jak se říká, jaký otec, takový syn. Náš budoucí panovník není hudbě nakloněn o nic víc, než jeho zesnulý otec."
"Takže se dvornímu divadlu a italské opeře na lepší časy neblýská," poznamenala Constanze suše.
"Opět s vámi musím souhlasit, madam."
Rozhovor tím očividně skončil, ale Antonio zůstal stát na místě a těkal nejistým pohledem mezi Stanzi a Nannerl.
Constanze se zatvářila pobaveně. "Aha," odtušila a mávla rukou ke dveřím. "Já musím jít…," pokrčila rameny, "nenapadá mě výmluva, nebudu se namáhat. Nějakou si domyslete," s tím blahosklonně odešla ze dveří.
Antonio se po ní nevěřícně ohlédl. "Vůbec si nedovedu představit, jak muselo jejich manželství s Mozartem vypadat," podotkl.
"Netradičně," odtušila Nannerl a vstala. Obešla křeslo a křečovitě sevřela jeho opěrku. Vytvořila mezi nimi fyzickou překážku a napjatě na něj pohlédla.
"Nannerl, náš poslední rozhovor," začal pomalu a zavrtěl hlavou, "nebo mám spíš říct naše poslední rozhovory? Mám pocit jako…," tlumeně vzdychl, "nerozumím ti. Připadá mi, jako bys po mě chtěla nějaká velká gesta - vyčítáš mi, že za tebe nebojuji, že myslím jen na sebe a teď, že si musím vybrat mezi tebou a hudbou tvého bratra? Co to ale znamená?"
Nannerl zavřela oči a zaťala prsty do vybledlého čalounění tak pevně, až jí zbělely klouby na rukou. "Takže ty to opravdu nevidíš. Nic z toho, co jsem ti řekla…," zašeptala. Ráznými kroky přešla těsně k němu. "Podívej se mi do očí a řekni mi, že tě Rekviem nestravuje. Že si kvůli němu neubližuješ, že se z tebe znovu nestává ten muž, kterého jsem před lety poznala na tom hloupém večírku u Steinmannových. Můžeš mi to upřímně říct?"
Chytil ji za zápěstí. "Já to potřebuju Nannerl. Musím se s ním - s Mozartem - nějak vypořádat. Převrátil mi život vzhůru nohama a pak vyhasl jako ta nejjasnější z hvězd. Tohle je perfektní způsob, jak to uzavřít a otočit list. Perfektní způsob a perfektní hudba - jen kdybych byl té dokonalosti schopný i já," pustil ji a začal zuřivě rázovat po místnosti. "Musí to být dokonalé, Nannerl. Nenuť mě, abych se vzdal dokonalosti."
"Proboha!" vyjekla. "Proboha, Antonio! K ničemu takovému tě nenutím! Dokonalost neexistuje, kdy to už pochopíš? Nejsi dokonalý! On nebyl dokonalý! Nikdo nejsme!"
"Ta hudba je! Dokonalost v nejčistší podobě!" otočil se k ní a ona ucouvla. Ten pohled jeho očí znala.
"Dobře. Už vidím, co sis vybral. Asi už není víc, co bychom si potřebovali říct," otočila se k němu zády, ale on ji vzal za ramena a zastavil ji.
"Nannerl," řekl tiše a jeho dech ji polechtal na zátylku, "proč to děláš? Proč mě stavíš do takové pozice?"
"Protože tomu se ty celý život vyhýbáš, není-liž pravda? Odmítáš převzít odpovědnost za cokoliv jiného kromě hudby," otočila se k němu čelem a zpříma mu pohlédla do očí. "Tímhle už jsme si prošli a já to odmítám opakovat, chápeš? Tvá honba za nedosažitelným, žárlivost, melancholie a potom…," popadla ho za levou ruku, na které pod rukávem úzkostně skrýval svou jizvu, "tu noc, kdy jsi to udělal, jsem ti řekla, že ti to nikdy neodpustím. A ty se do té temnoty ženeš znovu. Ale tentokrát beze mě, Antonio. Beze mě."
"Není to jako posledně," zamumlal.
Pustila ho. "Nenávidím se za to, že ti tohle dělám. Celý život jsem musela dělat oběti a nechat se ostatními tlačit, kam jsem nechtěla. Dělat to samé tobě mě ubíjí. Ale musí to tak být. A teď už jdi, než si řekneme ještě víc věcí, kterými si ublížíme."
"Nannerl-"
"Běž, Antonio. Čeká tě teď hodně práce. Tak už běž," zašpitala malým hláskem.
Zahleděl se na ni a roztřásly se mu rty. "Nenuť mě…."
"Musíš už jít," zopakovala.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 3. července 2018 v 20:04 | Reagovat

ÁÁÁÁ poprvé tu máme na obrázku Constanze :-) - pěkné.
Inu a je to tu, chce se člověku říct, protože co jiného by asi tak mohlo vzniknout ze spojení Constanze a Antonio, než vyostřený vztah na kordy. :D
Takové drama a kolotoč už na začátku, jsem ohromena. Musím říct, že takovou smršť jsem rozhodně nečekala.
Musím říct, že Constanze vždy působila takovým svérázným dojmem, ale že bude až takhle "HUSTÁ" jiné pojmenování mě k ní momentálně nenapadá, tak to jsem nečekala!!! :D
"Copak se odmítají nabídky od králů? A pak - Mozart se teď díky mě hraje v Prusku - na královském dvoře navrch!" Constanze zvedla bradu a složila si ruce do klína. "A vůbec, nelíbí se mi váš tón, pane dvorní kapelníku." - jako neuvěřitelně ji obdivuji za tu sílu a kuráž. - Když se podíváme v muzikálu tak tak svérázně působí málokdy ale je pravdou, že když už si za něčím stojí, tak to stojí za to a je opravdu neústupná a velmi silná. Má také hodně svou hlavu a to jde velmi dobře vidět. Bravo! Vykresleno dokonale.
"porušila jste hned dvě smlouvy zároveň, a to už je docela výkon." - naprosto trefně to Antonio popsal :D vážně je obdivuhodná.
"To je moje hřiště, na kterém si hrajete, paní Mozartová," zavrčel Antonio, "já podcenil vás, ale i vy mě." - tuhle větu já prostě a jednoduše miluju!!! :D
"Nepotřebuju vás. Myslela jsem si, že ano, ale není tomu tak. Dokážu Rekviem prosadit i bez vaší pomoci," - fascinuje mě jak Constanze když bojuje za něco co chce, dokáže být tak neobyčejně arogantní :D tedy tak na mě alespoň působí. :D

Na jednu stranu Nannerl chápu, ale na druhou stranu je pro mě celkem pozoruhodné ji vidět jak za ním běží a vyčítá mu, že si jí ani nevšiml, upřímně řečeno v takové chvíli by mě to ani nenapadlo :D na druhou stranu ji zase naprosto chápu. Takhle si přilítnout k nim domů jako střela a pak si jí ani nevšimnout, "AU" to zabolí :D
"Ale dělá jen to, co musí."
"Oceňuji její houževnatost, ale ne, nedělá co musí. Dělá mnohem víc než to."
"A co ty, Antonio?" zeptala se tiše.
Nechápavě se na ni zahleděl.
"Děláš co musíš? Nebo má Stanzi pravdu - je tohle další důkaz tvé posedlosti? Viděla jsem to na tobě ve chvíli, kdy jsi od Constanze převzal tu partituru. Poznala jsem ti to na očích - měly stejný zběsilý výraz, jako kdysi," Nannerl k němu pomalu vzhlédla. - ano to je přesně to, čeho jsem se OPRÁVNĚNĚ bála v minulé kapitole, teď mu vyčítá ten jeho pohled, ale nutno říct, že si o to koledoval. Proč pořád musí být tak neuvěřitelně natvrdlý??? :D
"Přála bych si, abys nebyl součástí toho kolotoče, který se kolem Rekviem roztočil, ale na to už je příliš pozdě, že? Už z něj nechceš a nemůžeš slézt. Constanze to ví a proto si s tebou dělá co chce," - jo tak tohle teda Nannerl vystihla naprosto dokonale :D
A také se nám tu poprvé probudila pravá italská nátura a krev v jeho žilách, když si mrzačí ruce a mlátí s nimi do zdi :D - člověk si jen říká "Bože za co?"
"Musela jsem se tiše dívat, jak Wolfi chřadne a ještě na smrtelné posteli si brouká zatracenou Lacrimosu. Nebudu tomu nečinně přihlížet i u tebe. Podruhé bych to už nemusela přežít," Nannerl se odvrátila, ale Antonio její odchod zarazil a chytil ji za ruku.
"Co tím chceš říct?" - BOŽÍNKU!!! to on pořád nic z toho nechápe? Vážně nic nepochopil??? Bože můj, Antonio, prober se už!!! :D
"Dostala jsem dopis od Duškových z Prahy. Nabízí mi práci a nový život v Čechách.  - trošičku předbíhá ke konci této kapitoly, ale MÁ TEORIE ZNÍ??? ŽE SE PŘÍŠTÍ DĚJ POVÍDKY BUDE ODEHRÁVAT V PRAZE, ŽE JO??? NO ŽE JO??!!  :D
"Constanze se stala posedlá uchováním Wolfiho odkazu a já jen čekám, kdy jeho tvář dá na….na čokoládu, nebo něco podobně absurdního. A ty - znovu padáš do té samé propasti, ze které jsem se tě už tolikrát snažila vytáhnout. Možná nastal čas, abych si uvědomila, že na to nestačím. Musím vědět, jestli si vybereš Wolfgangovu hudbu, nebo mě. Bojím se, že vím, co si zvolíš," - brečela jsem u téhle pasáže vážně jenom já, nebo také ostatní??? :D

"Ukonejšila jsi ho trochu?" zeptala se Constanze.
"Ukonejšila?" zeptala se Nannerl se svraštěným obočím. "Ne, neukonejšila a ani jsem nic takového neměla v úmyslu," odtušila.
"Dobře, tak jinak, pořád tak běsní?"  - na jednu stranu Stanzi za tohle miluju, ale na druhou stranu mám chuť jí jednu vlepit :D
"Že je to jeho hřiště, na kterém si hraju."
"Ach," Nannerl povytáhla obočí, "to od něj bylo...povýšené. To on občas umí jako málokdo, ano." - v tomhle musím VYJÍMEČNĚ s Nannerl nesouhlasit, podle mě tato slova nebyla nepřiměřená a arogantní, spíš upřímná a to je rozdíl :D
"Řekla jsem mu, že si musí vybrat mezi mnou a Wolfgangovou hudbou. Asi obě tušíme, co si vybere," odvětila Nannerl hořce.
Constanze rozvážně vstala. "Nepřeháníš to trochu? Chci říct - nikdy by mě ani nenapadlo po Wolfim žádat, aby mě upřednostnil před hudbou. Věděla jsem, do čeho s ním jdu." - TAK TOTO MI DOSLOVA VYRAZILO DECH. CELOU DOBU TU STANZI MLUVÍ O TOM JAK HO NESNÁŠÍ A VE VÝSLEDKU SE HO ZASTÁVÁ tomu se říká paradox :D :D :D :D

"ten problém tkví v tom, že kdykoliv je postaven před rozhodnutí, vždycky z nějakého podivného sebedestruktivního pudu učiní to špatné, aby se vytrestal. Litovala jsem ho, ale...teď mě to dohání k šílenství," unaveně sklesla zpět do křesla a Constanze poklekla vedle ní. - Jop to souhlasí, Nannerl naprosto výstižně popsala Antonia, že lépe to vyjádřit ani nemohla - LOTTE TLESKÁM!!!
"Jedno ti musím říct. Být dcerou Leopolda Mozarta, sestrou a případnou náhradní matkou Wolfganga Mozarta a navrch být zamilovaná do Antonia Salieriho….to už je na jednoho člověka opravdu moc." - tohle je taky věta jak stehno :D :D :D prostě Stanzi :D

"Chcete být o samotě?" zeptala se Nannerl rovnou.
Constanze se ušklíbla. "Obě víme, že to si nás host jistě nepřeje," - Prostě Stanzi :D není ona někdy božská??? :D Umí to :D
Rozhovor tím očividně skončil, ale Antonio zůstal stát na místě a těkal nejistým pohledem mezi Stanzi a Nannerl.
Constanze se zatvářila pobaveně. "Aha," odtušila a mávla rukou ke dveřím. "Já musím jít…," pokrčila rameny, "nenapadá mě výmluva, nebudu se namáhat. Nějakou si domyslete," s tím blahosklonně odešla ze dveří. - a umí být ještě lepší a lepší a lepší :D Zbožňuju tě Stanzi!!! :D

"nerozumím ti. Připadá mi, jako bys po mě chtěla nějaká velká gesta - vyčítáš mi, že za tebe nebojuji, že myslím jen na sebe a teď, že si musím vybrat mezi tebou a hudbou tvého bratra? Co to ale znamená?" - BOŽE MŮJ ANTONIO TO JAKO VÁŽNĚ???!!!  Nevím jestli ho mám zabít nebo obejmout a všechno mu polopaticky vysvětlit :D :D :D :D
"Proboha!" vyjekla. "Proboha, Antonio! K ničemu takovému tě nenutím! Dokonalost neexistuje, kdy to už pochopíš? Nejsi dokonalý! On nebyl dokonalý! Nikdo nejsme!"
"Ta hudba je! Dokonalost v nejčistší podobě!" otočil se k ní a ona ucouvla. Ten pohled jeho očí znala. - má cenu tohle ještě komentovat??? BOŽE ANTONO JAK JEN MŮŽEŠ NĚCO TAKOVÉHO ŘÍCT???!! Proč neřekneš ŽE JE DOKONALÁ ONA???!! za chvíli z něj začnu mlátit hlavou o zeď jak ho nemůžu pochopit :D nebo spíš by někdo měl tlouct s tou její, aby se mu v ní rozsvítilo :D
"Dobře. Už vidím, co sis vybral. Asi už není víc, co bychom si potřebovali říct," - JASNÝ DŮKAZ, ŽE SE DALŠÍ KAPITOLA BUDE ODEHRÁVAT V PRAZE!!! MÁ TEORIE SE ROZJÍŽDÍ NA PLNÝCH OBRÁTKÁCH :D :D :D :D
"Protože tomu se ty celý život vyhýbáš, není-liž pravda? Odmítáš převzít odpovědnost za cokoliv jiného kromě hudby," otočila se k němu čelem a zpříma mu pohlédla do očí. "Tímhle už jsme si prošli a já to odmítám opakovat, chápeš? Tvá honba za nedosažitelným, žárlivost, melancholie a potom…," popadla ho za levou ruku, na které pod rukávem úzkostně skrýval svou jizvu, "tu noc, kdy jsi to udělal, jsem ti řekla, že ti to nikdy neodpustím. A ty se do té temnoty ženeš znovu. Ale tentokrát beze mě, Antonio. Beze mě." - úplně slyším jak jí ten hlas přeskakuje, třese se a nakonec upadl do rezignace a naprostého odporu a rozhořčení a naprosto ji chápu!!!
A tímto se s vámi a tímto šíleně dlouhým komentíkem loučím :D a DĚSÍM SE TENTOKRÁT SE OPRAVDU DĚSÍM TOHO, CO PŘIJDE PŘÍŠTĚ, JAK TĚ TAK ZNÁM ASI TO BUDE ZASE DRÁÁÁMA A JÁ SE MOC A MOC BOJÍÍÍÍM :D

2 Adele Adele | Web | 7. července 2018 v 13:48 | Reagovat

Páni, Stanzi se rozjela! :D Její odhodlání je obdivuhodné. A má pěkně nabroušený jazýček. :-D Kdyby měla se Salierim vydržet týden pod jednou střechou, tak se pozabíjí. :D
OMG, Salieri mě fakt baví. (Chlapi jsou někdy tak nechápaví...) :D Hele, Nannerl by si měla okamžitě sbalit svý saky paky a vyrazit do Prahy za novou prací. Salieriho stepování na jednom místě mě začíná rozčilovat. :D Typickej chlap! Já ti nerozumím? Co po mně vlastně chceš?:D Chudák Nannerl, je jak Nora "čekající na zázrak".

Tradičně: skvělá kapitola a těším se na pokračování. :D

3 Adele Adele | Web | 7. července 2018 v 13:49 | Reagovat

PS: Salieri je sice trulant, ale pořád ho žeru! :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama