You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Červenec 2018

Poslední symfonie - 18. kapitola: Nedokonalí lidé

24. července 2018 v 19:53 | Lotte |  Poslední symfonie
Pohřeb Leopolda II. apatickou Nannerl míjel. Nehledě na to, že mrtvý panovník, který sotva stačil zrealizovat své reformy, už málokoho zajímal. Všichni se teď samozřejmě bavili jen o Františkovi I., jeho nejstarším synovi a nástupci. Nannerl od svých žaček zaslechla, že veřejnosti nastavuje vlídnější tvář než jeho otec, ale jak Antonio prorokoval, hudbě ani divadlu příliš nepřál. Ale ne že by na tom zvlášť záleželo. Nannerl se ponořila do své práce ještě horlivěji než kdykoliv předtím a plánovala si své dny tak hekticky, jak jen mohla. Když se nebyl čas zastavit, nebyl čas přemýšlet. Postřehla, že Constanze nejspíš převzala podobnou strategii. Teď, když jí Antonio nekompromisně zatrhl veškeré aktivity týkající se Rekviem, s rázností sobě vlastní se pustila do třídění Wolfgangovy hudební pozůstalosti. S prací jí příležitostně pomáhali někteří z Wolfgangových studentů, případně i Aloisie. Nannerl se naproti tomu neustále vymlouvala na své vyučování, únavu, nevolnost - zkrátka cokoliv, aby se toho nemusela účastnit, a Constanze ji brzy přestala žádat o pomoc. Sice se tvářila ukřivděně, ale nic neřekla.
Jakmile se podařilo najít něco hodnotného, kopie díla okamžitě putovaly do nejbližšího ochotného vydavatelství. Constanze začala s nově nabytým sebevědomím a finanční jistotou hned po skončení státního smutku organizovat vzpomínkové koncerty na Wolfiho počest, které se poměrně záhy proslavily, protože na nich zpívala Aloisie, která tou dobou už platila za velkou primadonu.
Ale ani s tím Nannerl neměla nic společného. Mozart se teď hrál víc, než kdykoliv předtím, ale Nannerl se od toho všeho distancovala.
Dům byl toho dne prázdný, protože všechny Weberovy včetně Aloisie vyrazily do města kvůli nějakým organizačním záležitostem jejich koncertů a Nannerl s nimi přirozeně nešla. Vymluvila se, že má spoustu práce s přípravou svých hodin, ale to byla samozřejmě lež. Ve skutečnosti nastalo přesně to, čeho se celé měsíce nejvíc bála - volný čas a nic, co by rozptylovalo její myšlenky. Situace zrovna tak hrozivá, jako horečnaté okamžiky, které zažívala před usnutím.
Dnes to bylo ještě horší než obvykle a příčinou byla malá, rozpadající se knížečka, kterou si tiskla k hrudi, zatímco bezcílně posedávala na schodišti pod Wolfiho starým bytem. Ani nevěděla, jak se tu zase ocitla, ale tak to bývalo vždycky. Bylo to, jako by se probudila z hlubokého zamyšlení, či příliš živého snu a zas a znovu se našla sedět na tom stejném bezútěšném místě. Bylo to stejné, jako toho dne, kdy ji Antonio objevil dezorientovaně pobíhat v parku...vzdychla a potřásla hlavou. Už zase ji zrazovaly vlastní myšlenky.
Zaslechla kroky stoupající po schodech a přitiskla obličej ke kovovému zábradlí, aby se podívala, kdo to je. Jako by to vycítil, v tu samou chvíli k ní o poschodí níž vzhlédly velké hnědé oči.
"Antonio," zablekotala překvapeně.