You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Poslední symfonie - 19. kapitola: Rekviem

28. srpna 2018 v 21:28 | Lotte |  Poslední symfonie
Nannerl bez hnutí zírala do stropu a křečovitě zatínala prsty do záhybů své noční košile a proděravělé přikrývky. V horečnatých vlnách se přes ni převalovala úzkost a bouřila její mysl do nepříčetné aktivity. Se zuřivě cukajícíma rukama se převalovala na posteli a sváděla se svojí rozjitřelou myslí marný boj o spánek. Vězení vlastní hlavy jí nedovolilo víc než necelou hodinu spánku a ačkoliv ji unavené oči bolestivě pálily, nedokázala je zavřít, protože se příliš bála vidin Wolfganga v jámě hnijících těl.
Stala se mistrem v utíkání od vlastních vzpomínek, ale zítřejší uvedení Rekviem bylo na veškeré předstírání příliš skutečné.
Zmučeně se převalila na bok a zaposlouchala se do pravidelného oddechování Josefíny a Sofie, když kdesi v útrobách domu zaslechla šramot. Nejspíš nebyla sama, kdo nemohl spát.
Pár hodin po rozbřesku malátně vstala z postele a začala se v tichosti připravovat na dlouhý den. Nemělo cenu doufat, že k ní ještě přijde spánek a byť další minuta zírání do zdi by ji přivedla k šílenství.
Rychle se oblékla a aniž by se namáhala s rozčesáváním vlasů, vyšla z pokoje a prošla celý dům, ale všechny společné místnosti byly prázdné. Teprve když mimoděk vyhlédla z okna, uviděla osamělou postavičku v ubohé zarostlé zahrádce za jejich domem.
Vyšla za ní a zimozřivě se objala pažemi před chladnými poryvy větru, které jí do očí vháněly rozpuštěné prameny vlasů.
Constanze byla usazená na staré rozpadající se lavičce a nepřítomně hleděla před sebe.
"Stanzi?" oslovila ji mírně.
"Tak je to tady, velký den," poznamenala Constanze a nepatrně se na ni usmála, "musím říct, že jsem v dnešek přestala věřit potom, co Salieri najednou vycouval. Ale přesto - tady jsme," zkonstatovala a zahleděla se na kymácející se koruny stromů nad jejich hlavami.
Nannerl opatrně usedla vedle ní, nejistá, jestli zchátralé dřevo udrží váhu navíc. "Udělal to kvůli mně," řekla tiše.
Stanzi se zasmála a z keře vedle nich vylétlo hejno vrabců. "Říkáš to, jako by mě to snad mělo překvapit. Zarazilo mě, že to udělal, ano, ale o příčině jsem nikdy neváhala."
"Antonio to neudělal ze zlovůle, to je vše co chci říct," řekla tiše.
Constanze na ni po očku pohlédla. "Takže jste teď pár?"
Nannerl pokrčila rameny. "Nevím," zamumlala, ale když postřehla její pohled, rychle pokračovala, "nic před tebou nepředstírám, Stanzi, já opravdu nevím."

Stanzi těžce vzdychla. "Nannerl, mám pocit, že poslední měsíce to s tebou bylo jen o předstírání...když jsem si s někým chtěla upřímně promluvit, musela jsem jít za Aloisií. Ze všech lidí za ní!" uchechtla se, ale rychle zvážněla.
"Mrzí mě, že jsem tu pro tebe nebyla. Vlastně jsem tu nebyla pro nikoho," zašeptala Nannerl.
"Nic jsi mi nedlužila," zavrtěla Stanzi hlavou, "každý jsme se s tím museli vyrovnat po svém."
"To je ten problém," pronesla Nannerl a kousla se do rtu, "já se s tím nevyrovnala. Já se ani nesnažila."
Constanze se odmlčela. "Takže proto tam dnes půjdeš?"
"Snad..."
Constanze znovu vzdychla. "Můžeš mi samozřejmě říct, že tomu nerozumím a tak dále, ale myslím, že Wolfiho hudbě dáváte až příliš velkou moc, ty a Salieri. Nenapadlo vás už, že byste mohli být už dávno šťastní - mít dokonce celé roky, kdybyste se místo snových světů hudby pohybovali v naší docela obyčejné realitě? Pravda, není tak sofistikovaná, ale ve vzdušných zámcích se nedá žít...to věděl i Wolfi."
Nannerl zvrátila hlavu a zahleděla se na protrhávající se oblohu, která k nim propouštěla první hřejivé paprsky slunce. Možná, že dnes bude hezky.
"Všichni bychom se od něj mohli učit," slabě se zasmála, "lekce života a smíchu. Už nikdy nepoznáme nikoho s myslí, jako byla ta jeho."
"Ne…," zašeptala Constanze.
"Myslím, že se už vrátím dovnitř…," Nannerl se nejistě zvedla.
"Běž, já-já tu ještě chvíli posedím."
"Dobře," Nannerl jí krátce stiskla rameno a vrátila se do domu.
Už na schodech uslyšela tlumenou hru na piano forte. Znala jen jednoho člověka, který by se v tuto chvíli uchýlil ke Gassmanovi a zrychlila krok.
Antonio seděl schoulený u piana a se zasmušilým výrazem hrál hudbu svého zesnulého mentora.
Nannerl se opřela o rám dveří a chvíli ho tiše pozorovala. Už několikrát ho viděla koncertovat, ale tohle bylo jiné, niterní. Zatoužila ukrást si trochu z jeho soukromého hudebního světa, který na veřejných vystoupeních tak pečlivě skrýval.
Jako by slyšel její myšlenky, kvapně nasadil svůj typický nečitelný výraz a prudce zvedl hlavu ke svému narušiteli.
Nannerl se rychle odlepila ode dveří a zvolna k němu přešla. "Gassman, že ano?"
Sklonil pohled. "Ano. Tuhle složil těsně před svou smrtí...tehdy už to ale nebyl on," zamumlal a znovu sklonil pohled ke klávesám.
Pomalu se usadila vedle něj. "Někde jsem slyšela, že jsi byl až do poslední chvíle s ním."
"Viděl jsem ho zemřít," řekl ztěžka. "Bylo to nespravedlivé - jedna nehoda se splašeným koněm, jakési skryté zranění, na které se nikdy nepřišlo, a potom už jen pomalé, plíživé umírání. Celý rok to ještě vypadalo, že se uzdraví. Byl příliš mladý..."
"Nikdy to není spravedlivé," odvětila Nannerl.
"Ne, ne to není," souhlasil a opřel si hlavu o její rameno. "Zlobíš se, že jsem přišel? Na neohlášené návštěvy je ještě příliš brzy, ale tušil jsem, že nebudeš spát. Jedna z rozespalých slečen Weberových mi řekla, že jsi s madam Mozartovou na zahradě, ale požádal jsem ji, aby vás nerušila."
"Hádám, že jsme se dostali do fáze, kdy jsou neohlášené návštěvy to nejmenší," opáčila Nannerl a Antonio se otřásl tichým smíchem.
Pomalu zvedl hlavu z jejího ramene a něžně jí pohlédl do očí. "Co myslíš, bude už dnes po všem?"
Nannerl uhnula pohledem a stiskla jeho ruku. "Něco, co mi dnes řekla Constanze, mě přimělo k úvaze."
"Ano?" zeptal se napjatě.
"Nejsem si jistá, že věřím, že půjdeme na Rekviem a po doznění posledního tónu zázračně najdeme odpovědi na všechny své otázky. Obávám se, že jsou věci, které nedokáže ani Mozart."
Prudce se k ní otočil. "Co tím chceš říct?"
"Bude to chtít ještě hodně úsilí, to chci říct…," odkašlala si a znovu se na něj podívala.
Kukačkové hodiny za jejich zády odbily a Antonio se poplašeně narovnal.
"Musíš jít?" poznala Nannerl.
"Bohužel ano," připustil podmračeně, "ale rád bych s tebou tento rozhovor později dokončil, ačkoli se možná trochu bojím, co mi chceš říct," letmo ji políbil a vstal. "Předpokládám, že se uvidíme až v kostele - určitě dorazíš?" ujišťoval se.
"Určitě," ujistila ho.

Dějištěm prvního veřejného uvedení Rekviem se podle původních plánů stal kostel svatého Michala. Co se však zásadně změnilo byla postava dirigenta. Konzervativního a rezervovaného Antonia nahradil jeho pravý opak, expresivní a velice nadšený Emanuel Schikaneder. Neměl takový cit pro jemné nuance Rekviem jako Antonio, na druhou stranu ale Wolfiho znal a chápal tak, jak Antonio ze své přirozenosti nemohl.
Když s Weberovými dorazila na místo a instinktivně vzhlédla k vysokému zdobenému stropu a přísně shlížejícím sochám světců, připadala si jako drobný mraveneček tváří tvář světu, který je pro něj příliš velký a nepochopitelný. Přesně tak si nejednou připadala i před Wolfgangovou hudbou.
Nahnal se k nim dav lidí - poznala pár Wolfiho starých přátel, byla tu i Aloisie s manželem, zdravily ji její žačky, jejich rodiče, ale i úplně cizí lidé...jediná jistota mezi vším tím chaosem byla Antoniova tvář.
"Slečno, madam," poklonil se, když k nim došel, a Nannerl z jeho výrazu nedokázala rozeznat, jak se cítí. Měl být hvězdou dne a teď byl redukován do postavy pouhého diváka.
"Maestro, těší mě, že jste přišel," odvětila a oběma nad tou formálností zacukaly koutky.
"Vskutku, jaké překvapení," odtušila Stanzi sarkasticky.
Nannerl koutkem oka zahlédla, že se k nim blíží pohledný blonďatý pár manželů Schikanederových.
"A tady máme muže dne," poznamenal Salieri a potřásl si s Schikanederem rukama, "jsem rád, že dnešní premiéru dirigujete právě vy, pane."
Emanuel Schikaneder vytřeštil modré oči. "Vážně?"
Jeho žena mu decentně šlápla na nohu a on zakašlal. "Chci říct - děkuji, pane dvorní kapelníku. Předpokládám, že jste momentálně zaneprázdněn s otevřením konzervatoře?"
Rozhostilo se překvapené ticho.
"Ach!" vyjekl Schikaneder, "neměl jsem o tom ještě mluvit?"
"Dalo by se říci, že je na to poněkud brzy, ale nic se neděje. Máte naprostou pravdu, jsem momentálně příliš vytížen, než abych se věnoval dalším - byť takto krásným - projektům," mírně pokynul hlavou k partituře Rekviem, kterou Schikaneder svíral v rukou.
Nannerl po Antoniovi střelila tázavým pohledem, ale jinak musela své překvapení před Stanzi a Schikanederovými skrývat.
Šumící proud lidí mezitím zaplnil všechna místa v kostele a Antonio se s rukama založenýma za zády rozhlédl.
"Myslím že je čas, Schikanedere," pobídl ho.
Schikaneder se rozhlédl a vyměnil si nervózní úsměv se svojí manželkou, než kvapně odkráčel.
"Správně, měli bychom se posadit," řekla Constanze rázně, ale zdálo se, že i na ni začala dopadat síla okamžiku.
"Doufám, že po koncertu ještě dostaneme příležitost prohodit pár slov," odvětil Antonio a s poslední úklonou hlavy odešel na své místo.
Stanzi a Nannerl se přesunuly do první řady, kde na ně už čekala Aloisie. Vyměnily si napjaté úsměvy a takřka vzápětí se kostelem rozezněl potlesk. Schikaneder předstoupil před hudebníky, potřásl si rukou s prvním houslistou a blýskal úsměvy na všechny strany, zatímco se ukláněl.
Nannerl se zhluboka nadechla, aby se připravila, ale ještě dřív, než tak stačila učinit, se chrámem rozlehly první tóny vstupního zpěvu. Zavřela oči a na krátký okamžik zatoužila vystavět kolem sebe bezpečnou bariéru lhostejnosti, za kterou se tak účelně už celé měsíce skrývala. S vynaložením velkého úsilí oči zase otevřela a dunivý úder tympánu zavibroval celou její bytostí. Tohle není hudba, před kterou lze utíkat.
Dokázala se uvolnit teprve při nástupu sopránu, který obrousil zničující hroty první věty. Nechala konejšivé housle, aby ukolébaly její vydrážděné smysly a při nástupu violancell se dokonce odvážila vzhlédnout od svých zaťatých rukou. Připadalo jí, jako by se hlasy sólistů proplétaly v půvabných spirálách a poletovaly ve vzduchu nad její hlavou.
Přes to všechno sebou škubla při prudkém zabouření Dies arae. Byl to náčrt právě této věty, který Antonio sebral z podlahy Wolfiho ložnice v den, kdy ho přišel navštívit na smrtelné posteli. Nannerl se ze rtů vydral zlomený povzdech podobný tomu, který tehdy zradil i jeho. Byla to hrozivá, zběsilá hudba. Připomínala jí dávné dny v Salzburgu pod železnou rukou Colloreda.
Začínala se bát zběsilého kolotoče vlastních pocitů, nad kterými ztrácela kontrolu. Každé světélko naděje bylo pomíjivé, každé pohlazení od sólistů zadupal obviňující sbor, který se do ní zařezával jako káravý hlas jejího otce.
Dlouho odolávala slzám, ale tklivé anglické rohy doprovázejícím sólisty během Recordare na ni byly příliš. Rezignovaně zaklonila hlavu, pozorujíc zlacenou výzdobu nad oltářem, a teprve při při prvních tónech Lacrimosy nechala pálící oči sklouznout zpět k orchestru.
Truchlivý bude den, kdy povstaneš z popela. Hříšník předchází před soud.
Roztřásly se jí rty, ale poprvé za dlouhou dobu pocítila náhlý klid. Ne, o Wolfganga se nemusela bát.
Byl hříšník?
Snad, nejspíš.
Je možné, aby jeho duše podlehla poslednímu soudu?
Rozhodně ne.
Zdvihla bradu a pozorovala vířící houslovou sekci. Bylo cosi majestátního a elegantního na způsobu, jakým se smyčce v bouřlivém unisonu kmitaly vzduchem a zrcadlily náladu hudby.
Wolfi smyčce svou temperamentní hrou ničil v ohromujícím tempu a Nannerl často rozesmíval pohled na uvolněné koňské žíně zuřivě poletující kolem jeho hlavy.
S pocitem netušené pýchy naslouchala něžnému rozhovoru mezi houslemi a klarinetem, přecházejícímu do truchlivé výměny mezi houslemi a violancellem.
Tohle byl její bratr a jeho odkaz.
Na těle zabaleném do prostěradla v jámě bezejmenných už nezáleželo, byl tady, vznášel se nad ní, zněl v každé notě, rezonoval v lásce k ženě, která seděla vedle ní.
Po doznění hudby se rozhostilo dlouhé, nejméně tříminutové ticho. Hudba dozněla v prostoru, ale ne tak v mysli publika, jejichž duším se nechtělo opustit Mozartův svět. Nannerl najednou pocítila zvláštní senzaci, jako kdyby se s touto masou cizích lidí na krátký okamžik spojila v jednu bytost.
Sál jako na povel propukl v potlesk a stovka nohou se svorně zvedla z lavic.
Schikaneder si odhrnul zpocený pramen vlasů z čela a dlouze si potřásal rukama se všemi v dosahu. Brzy se k němu nahrnuli zástupy gratulantů, včetně Constanze a Aloisie, ale Nannerl se namísto toho vzdálila a nenápadně se vytratila ven. Své poklony Schikanederovi složí později, v soukromí.
Vyšla ven a zhluboka se nadechla podvečerního vzduchu, ve kterém bylo cítit cosi nadějného. Snad léto.
Pousmála se a opřela se o majestátní vchodový sloup jinak docela nenápadného kostela a přejela pohledem stmívající se Michalské náměstí. Pomalu zavřela oči a opřela se hlavou o chladný kámen.
Dveře za ní se skřípavě otevřely a po ohlédnutí se střetla s pohledem Antoniových očí. Postavil se vedle ní a oba chvíli mlčeli.
"Těžko se mi hledají slova," přiznal nakonec.
"Mrzí tě, že jsi nebyl za dirigentským pultem?" zeptala se tiše.
Zavrtěl hlavou. "Ne. Myslím, že Mozart by na mě byl pyšný. Sedl jsem si na laciné místo dozadu, zavřel oči a..."
"A?"
Usmál se. "Nepřemýšlel jsem. Prostě jsem si sedl a užil si jeho hudbu pro to, co je. To mi přece vyčítal, pravda? Řekl mi, že moc přemýšlím."
"A výkon pana Schikanedera?"
"Zpracoval bych to lépe než on," odvětil bez mrknutí oka a Nannerl povytáhla obočí. "Nemluví ze mě arogance, ani zahořklost, to je prostě fakt. Není kdovíjaký dirigent, jeho síla tkví v," zašermoval rukou, "odlehčenějších žánrech, řekněme. Ale přes to to byl jeden z nejsilnějších zážitků mého života," zarazil se, znovu se usmál a vzal ji za ruku, "ale nepřišel jsem za tebou, abych mohl mluvit o sobě. Jak je ti?"
"Myslela jsem, že budu plakat - bála jsem se toho. Ale vlastně cítím pravý opak," odvětila zamyšleně a bláznivě zatoužila, aby ji objal. Namísto toho ale pustila jeho ruku, když se z kostela začali hrnout další lidé.
"A co je opak pláče, tedy kromě smíchu?" zeptal se Antonio sníženým hlasem.
"Takový ten pocit po dlouhém a vyčerpávajícím pláči, víš co myslím? Když se ti uleví a uvolní se ti tlak z hrudi. Jsi trochu unavený a malátný, ale nejhorší už máš za sebou a konečně se můžeš zase zhluboka nadechnout."
"Myslím, že vím naprosto přesně, o čem mluvíš," řekl jemně.
Na okamžik se znovu odmlčeli, ale bylo to příjemné ticho, jaké naposledy sdílela jen se svou matkou. Wolfi nebyl úplně tichý typ.
"O čem to Schikaneder mluvil?" vzpomněla si náhle. "O otevření konzervatoře?"
"Ach, tohle. Nevím, jak se o tom dozvěděl, ale hádám, že se ve Vídni skutečně nic neutají. Ještě je velmi brzy, ale Společnost přátel hudby plánuje otevřít první vídeňskou konzervatoř. Původně jsme měli velké plány - něco po pařížském vzoru, ale na to nejsou dostatečné finance, ani," odkašlal si, "nejvyšší podpora."
"Ale to je skvělé," Nannerl se usmála, "budeš se na tom tedy také podílet?"
Antonio náhle zrozpačitěl. "Vlastně - tedy - vše je samozřejmě v přípravných fázích, ale měl bych se stát ředitelem."
Nannerl tím sdělením na okamžik vyrazil dech. "Takže se skutečně vzdaluješ od...od toho všeho, myslím tím dvorního života a divadla?" zagestikulovala k jeho medaili dvorního kapelníka.
"Co se dvorního života týče, nemám tak úplně na výběr," pronesl lehkým tónem, "ale od divadla neodcházím. Nikdy bych neopustil svůj orchestr - pořád budu dirigovat a odpovídat za italskou operu a navrch uvedu svoji," zacukaly mu koutky, "jednu operu ročně dle dané smlouvy od císaře Leopolda II. Ale máš pravdu, už to bude jiné," dodal zádumčivě.
Tiše ho pozorovala a snažila se z jeho obličeje vyčíst, co jí neříkal.
Všiml si toho a s lehkým úsměvem na ni pohlédl. "Pověz mi na co myslíš," vyzval ji tiše.
Nannerl se obezřetně ohlédla po hloučcích lidí a snažila se tvářit neutrálně, jako kdyby spolu vedli nezávaznou společenskou konverzaci.
"Jen jsem přemýšlela," na okamžik hledala vhodná slova, "jestli jsi takhle šťastný. Není to - jak jen jsi to - malý život?" vyslovila váhavě.
Jeho úsměv se rozšířil i do oříškových očí. "Bezesporu je to v porovnání s obdobím," zarazil se a zakoulel očima "mé největší slávy - pro nedostatek lepšího slova - poněkud tichý život. Předpokládám, že už nebudu tak žádaná partie a má pošta bude lehčí o pár pozvánek."
"Na takových věcech mi přece nezáleží" bránila se a zrudly jí tváře. "Nebude ti chybět -," zarazila se, "to co ti chybělo doteď? Nebudeš zase nešťastný?" bezděčně sjela pohledem k jeho levé ruce, na které mu zaškubalo pár prstů.
"Víš, na co jsem myslel ve chvíli, kdy jsem to udělal?" začal šeptem po chvíli rozmýšlení a svraštil čelo. "Tedy, ne že bych měl v tom stavu zvlášť hluboké myšlenky. Cítil jsem se uvězněný v situaci, ze které nebylo žádného útěku kromě…," zavrtěl hlavou a nedokončil větu. "Ve skutečnosti jsem byl jen příliš zbabělý vést tak nesmlouvavě upřímný život jako Mozart. Samozřejmě, že existoval i jiný způsob, jak rozbít stereotyp mého života, ale ten by zahrnoval vzepřít se Rosenbergovi, naučit se odmítat špatné libretisty v císařově přízni a vystoupit z vlastního stínu…," kousl se do rtu a na okamžik se odvrátil.
"Bojím se, že před něčím utíkáš, Antonio," zašpitala téměř neslyšně.
"Naopak. Jen ze svého života odřezávám vše prohnilé."
Nannerl periferním zrakem zaznamenala, že se k nim blíží Constanze s Aloisií. Předpokládala, že z kostela musely vyjít jako poslední a ztratila tak záminku, proč s ním mluvit. Obrátila se k nim a všimla si, že je doprovází da Ponte. Vypadal pobledle a unaveně a ve tváři měl napjatý výraz.
"Pane da Ponte, dlouho jsme se neviděli," pronesla, když se zdravili.
"Nikoho to nemrzelo více než mne," ujistil ji zastřeným hlasem, "ale poslední měsíce pro mě byly," krátce se odmlčel, "náročné," dořekl ztěžka.
Nannerl se na něj zvědavě zahleděla, ale nezdálo se, že by svá slova mínil rozvést.
"Vlastně jsme sem přišli spolu, asi jsem se zapomněl zmínit," dodal Antonio omluvně.
"Ano," da Ponte se mdle usmál, "je mi záhadou proč," neodpustil si.
Aloisie s Constanze významně povytáhly obočí a Nannerl frustrovaně sklonila pohled.
"Dnešní premiéra byla skutečný triumf, bravo, paní Mozartová," zachránil Antonio trapné ticho a věnoval Constanze zdvořilou úklonu.
"Gratulujte spíš panu Schikanederovi," odtušila Constanze, ale zatvářila se potěšeně.
"Rozhodně mu nesmím zapomenout složit své poklony, ale všichni víme, jak velké zásluhy vám na uvedení Rekviem náleží. Jednu dobu jste o něj bojovala i se mnou, tak to přece musím vědět," dodal lehkým tónem.
Constanze zacukaly koutky. "Inu, co kdybychom tedy dnešní úspěch oslavili? Přijmete pozvání na menší soaré v salonku?"
Antonio rozpačitě zatěkal očima po přítomných, jako by si nebyl jistý, zda se pozvání vztahuje i na něj. Ostatně i Nannerl připadala představa, jak ho Constanze dobrovolně zve k sobě domů, téměř komická.
"Bude mi potěšením, madam," řekl nakonec Antonio.
Zdálo se, že da Ponte nebyl touto vyhlídkou právě nadšen, ale při pohledu na Constanzin neústupný výraz svolil.
K jejich skupince se brzy připojil i Aloisiin muž Josef a paní Weberová s Josefínou a Sofií, a Nannerl se nepatrně ulevilo. Tvořili dlouhodobě neslučitelnou skupinu lidí, ale teď alespoň nehrozily trapné odmlky - ne v přítomností paní Weberové.
Nannerl se v průběhu večera takticky přesunula za piano a da Ponte s Antoniem se k ní záhy připojili, postávali za ní v tlumeném hovoru, případně jí dvorně otáčeli noty.
"Pane dvorní kapelníku, mohu na okamžik?" zavolala Aloisie a Antonio je s tichou omluvou opustil.
Nannerl si skousla ret a chvíli ty dva pozorovala, než začala znovu hrát.
Da Ponte přešel blíž s návrhem skladby od Händela a Nannerl začala ochotně hledat v hromádce partitur před sebou.
"Slyšel jste ty novinky o otevření konzervatoře?" zeptala se ho přitom šeptem.
Da Ponte se krátce zasmál. "Ovšem. Stejně jako zbytek Vídně."
Svraštila obočí. "Antonio říkal, že by o tom ještě nikdo neměl vědět."
"Ano," souhlasil da Ponte, "a přesně proto o tom vědí všichni."
Nannerl se zasmála. "Ale mě o tom nic neřekl."
"Znáte ho. Hraje podle pravidel," odvětil da Ponte.
"Myslíte, že takhle bude šťastný?" zeptala se po chvíli váhání.
Překvapeně se k ní otočil. "Na to se ptáte vy mě?"
"Znáte ho jako málokdo," zamumlala zahanbeně.
"Rozhodně méně než vy," opáčil pobaveně.
"Jen jsem přemýšlela, jestli mu nebude chybět," našla složku s Händelovými partiturami a nejistě ji sevřela v prstech, "sláva."
Vytřeštil oči. "Myslíte, že mu jde o slávu?"
Nannerl se blahosklonně usmála a usedla zpět za piano. "Jako vám všem, pane da Ponte, jako vám všem. Jste dedikovaní umělci a tak dále, ale ve výsledku je to všechno o potlesku, není-liž pravda?"
"Zapomínám, s kým mluvím. Mozartova sestra nás přece musí mít všechny prokouknuté," odvětil žertovně, ale vzápětí se zase zatvářil unaveně. "Ano, asi máte pravdu, ve výsledku nám jde o pozlátko. Ale každý má jinou motivaci. Tak třeba váš bratr chtěl tvořit opravdovou hudbu pro opravdové lidi, zapomněl ale na jeden drobný háček - aristokraté nejsou opravdoví lidé," zavrtěl hlavou a složil si ruce na hrudi, "zato Antoino…," krátce se zahleděl se na svého přítele v živém rozhovoru s manželi Langeovými a pokrčil rameny. "Co vlastně chtěl Antonio? Je v každém myslitelném ohledu tak jiný. Co je jeho motivace? Nemyslím si, že jsem ho někdy dostatečně prohlédl, abych mohl odpovědět. Ale kdyby mu celou tu dobu opravdu šlo jen o slávu, nenašli bychom ho po premiéře Axura...," odumřel mu hlas, "no však víte."
"Myslím-," začala Nannerl, ale okamžitě se zarazila. Da Ponte na ni se zájmem pohlédl a bylo jasné, že větu bude muset dokončit. "Už delší dobu si myslím, že po úspěchu touží ze špatných příčin. Před pár lety hrozivě vyjel po Wolfgangovi, když mu naznačil, že dostal místo učitele princezny Alžběty z protekce, a přímo na nás vychrlil svoji rodinnou historii. Mám pocit - snažila jsem se s ním o tom dnes mluvit, ale nebyl k tomu prostor...chci říct, že se bojím, že celé ty roky o uznání bojoval jen proto, aby všem dokázal, že na vídeňský dvůr skutečně patří. Chodil na večírky, které ho nebavily, přátelil se s lidmi, které v duchu nazýval 'malými', pořád se honil za úspěchem, aniž by si všiml že už ho dávno dosáhl a nikdo ho nezpochybňuje. Měl všechno co chtěl, ale nikdy to neviděl a to zkrátka není spravedlivé," vyhrkla stísněně.
Da Ponte pokýval hlavou. "To zní jako poměrně věrné vystižení tvého života za posledních nevím kolik let, že, Antonio?" zeptal se konverzačně.
Nannerl se s knedlíkem v krku otočila a vskutku, za jejími zády stál Antonio. Na tváři měl ten svůj protivný neprohlédnutelný výraz, když jemně ji uchopil za zápěstí. "Pojďme si někam promluvit, Nannerl," zamumlal téměř neslyšně, "budeš nás krýt, Lorenzo?"
"No ovšem, to je hned po psaní moje specialita," odtušil da Ponte se zvláštním křečovitým úsměvem.
Nannerl si povzdechla a vytratila se s Antoniem postranními dveřmi do přijímacího pokoje.
"Omlouvám se," zajíkla se, jakmile za nimi zavřel dveře, "neměla jsem o tobě mluvit za tvými zády, ale vím, že da Ponte je tvůj přítel."
"Skutečně bych ocenil, kdybys o svých starostech mluvila přímo se mnou," řekl tiše a pomalu se usadil na dřevěnou lavici pod oknem a natáhl k ní ruce. Nannerl usedla vedle něj a sevřela jeho prsty.
"Jistým způsobem mě dojalo, že si o mě děláš starosti. Cara mia, ujišťuji tě, že mi v mém novém životě nic chybět nebude. Jestli totiž bylo něco, čím mě Mozart rozčiloval víc než čímkoliv jiným," začal s nepatrným úsměvem a na okamžik se zahleděl z okna, "tak tím, jak surovým způsobem mě přiměl otevřít oči a spatřit prázdnotu ve svém počínání. Nemohl jsem vystát jeho štěstí. Nebylo divu, že se mi na své smrtelné posteli smál, protože to bylo celou dobu tak prosté," Nannerl ztěžka polkla a Antonio zdvihl její ruce ke rtům a konejšivě je políbil. "Všechno co stačí udělat," pokračoval po chvíli ticha, "je přestat žít svůj život pro druhé, ale sám pro sebe. Nechci být dvorní kapelník a nosit tuhle zatracenou věc," sundal si zlatou medaili, kterou ho kdysi před jásajícím divadlem opásal Josef II., "chci žít klidný život, věnovat se své škole a dál skládat - a bude mi jedno, jestli se něco z mé práce ještě uvede, protože počet uvedení nemění nic na mé lásce k hudbě. Nebude mi chybět docela nic," smutně se pousmál, "s výjimkou jediného, samozřejmě."
"Čeho?" zašeptala.
"Musíš se ptát?" naklonil se letmo ji políbil na rty. "Tebe."
"Já jsem přece tady."

______________________________________
A opět se jdu omlouvat za dlouhé čekání a obecně neaktivitu. Ne že bych na brigádě letos musela trávit dny a noci, ale spolu s dojížděním, jsem z domu pryč víceméně od rána do večera a chybí potom energie. #firstworldproblems

Zdroj obrázku:
https://www.deviantart.com/letaur/art/Mozart-L-opera-Rock-04-338656831
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 30. srpna 2018 v 21:15 | Reagovat

A máme tu další kapitolku huráááá :D
Obrázek je moc hezký. Cospalye jsou prostě úžasné a kdo z nás by nechtěl mít takové šaty, dámy přiznejte se :D

Jak už nám název napovídá, tak se asi bude jednat o onen slavný koncert, tak jsem na to moc zvědavá :D
Páni Stanzi spolu s Nannerl nemohou spát. Úplně je vidím jak spolu sedí na té lavičce v zahradě s šálkem čaje v ruce a obě hledí na rozkvetlé květiny.
"Udělal to kvůli mně," řekla tiše.
Stanzi se zasmála a z keře vedle nich vylétlo hejno vrabců. "Říkáš to, jako by mě to snad mělo překvapit. Zarazilo mě, že to udělal, ano, ale o příčině jsem nikdy neváhala."
"Antonio to neudělal ze zlovůle, to je vše co chci říct," řekla tiše.
Constanze na ni po očku pohlédla. "Takže už mu říkáme Antonio?" - upřímně řečeno se divím, že se Stanzi ještě diví nad jeho oslovením. Nebavili se na toto téma děvčata už kdysi dávno? tak co se Stanzi diví???
"Nannerl, mám pocit, že poslední měsíce to s tebou bylo jen o předstírání...když jsem si s někým chtěla upřímně promluvit, musela jsem jít za Aloisií. Ze všech lidí za ní!"  - tohle byla moc hezká poznámka. Jde vidět jejich složitý sesterský vztah který spolu mají.
Když si vzpomenu jak Madam Weberová nadávala v muzikálu na to jak je podle ní Constanze naprosto blbá, tak mě opravdu fascinuje a obdivuju ji za to jaká moudra dokáže člověku říct. je upřímná a vřelá, i když někdy až nekompromisně temperamentní s dávnou řádné upřímnosti k tomu jako právě zde: Constanze znovu vzdychla. "Můžeš mi samozřejmě říct, že tomu nerozumím a tak dále, ale myslím, že Wolfiho hudbě dáváte až příliš velkou moc, ty a Salieri. Nenapadlo vás už, že byste mohli být už dávno šťastní - mít dokonce celé roky, kdybyste se místo snových světů hudby pohybovali v naší docela obyčejné realitě? Pravda, není tak sofistikovaná, ale ve vzdušných zámcích se nedá žít...to věděl i Wolfi." - prostě perfektní.
Moc hezká vsuvka s maestrem Gassmanem má milá :D to se ti povedlo. Je hezké mít tu také něco z jeho skutečného života.
"Zlobíš se, že jsem přišel? Na neohlášené návštěvy je ještě příliš brzy, ale tušil jsem, že nebudeš spát. Jedna z rozespalých slečen Weberových mi řekla, že jsi s madam Mozartovou na zahradě, ale požádal jsem ji, aby vás nerušila."
"Hádám, že jsme se dostali do fáze, kdy jsou neohlášené návštěvy to nejmenší," opáčila Nannerl a Antonio se otřásl tichým smíchem. - takové sladké zlaté a prostě sladké. :D "Musíš jít?" poznala Nannerl.
"Bohužel ano," připustil podmračeně, "ale rád bych s tebou tento rozhovor později dokončil, ačkoli se možná trochu bojím, co mi chceš říct,"  - jojo tak to ho tak nějak chápu :D taky se bojím toho, co přijde.

Když s Weberovými dorazila na místo a instinktivně vzhlédla k vysokému zdobenému stropu a přísně shlížejícím sochám světců, připadala si jako drobný mraveneček tváří tvář světu, který je pro něj příliš velký a nepochopitelný. Přesně tak si nejednou připadala i před Wolfgangovou hudbou. - děkuji za drobný náhled do období barokní architektury, pro fandu historie velmi milá vsuvečka :D
"jsem rád, že dnešní premiéru dirigujete právě vy, pane."
Emanuel Schikaneder vytřeštil modré oči. "Vážně?"
Jeho žena mu decentně šlápla na nohu a on zakašlal. "Chci říct - děkuji, pane dvorní kapelníku. Předpokládám, že jste momentálně zaneprázdněn s otevřením konzervatoře?" - ještě že ti chlapi ty manželky a případně sestry, které jim vždy v pravou chvíli šlápnou na nohu, mají že? :D
Aháááá otevření konzervatoře??? Zajímalo by mě kde se to náš dirigentík dozvěděl :D - myslím si, že to muselo Nannerl dost citelně zasáhnout, že o takové velmi pozoruhodné věci neví ani ň.
Sotva se rozezněla hudba jeho rekviem ihned jsem si dala hudbu (kterou musím mít vždy puštěnou pro dokreslení atmosféry) víc nahlas a také jsem z toho začala brečet ještě víc :D
Vždycky mě fascinuješ tím, jak brilantně dokážeš popsat jednotlivé hudební pasáže - jen žasnu nad tvým uměním :-)
"A výkon pana Schikanedera?"
"Zpracoval bych to lépe než on," odvětil bez mrknutí oka a Nannerl povytáhla obočí. "Nemluví ze mě arogance, ani zahořklost, to je prostě fakt. Není kdovíjaký dirigent, jeho síla tkví v," zašermoval rukou, "odlehčenějších žánrech, řekněme. Ale přes to to byl jeden z nejsilnějších zážitků mého života," zarazil se, znovu se usmál a vzal ji za ruku, "ale nepřišel jsem za tebou, abych mohl mluvit o sobě. Jak je ti?"
"Myslela jsem, že budu plakat - bála jsem se toho. Ale vlastně cítím pravý opak," odvětila zamyšleně a bláznivě zatoužila, aby ji objal. Namísto toho ale pustila jeho ruku, když se z kostela začali hrnout další lidé.
"A co je opak pláče, tedy kromě smíchu?" zeptal se Antonio sníženým hlasem.
"Takový ten pocit po dlouhém a vyčerpávajícím pláči, víš co myslím? Když se ti uleví a uvolní se ti tlak z hrudi. Jsi trochu unavený a malátný, ale nejhorší už máš za sebou a konečně se můžeš zase zhluboka nadechnout." - Tak u této pasáže jsem brečela jako želva. :D a to prosím pěkně mi vydrželo až do samého konce celé této dnešní kapitoly, jen abys Lotte věděla :D :D :D :D
"Takže se skutečně vzdaluješ od...od toho všeho, myslím tím dvorního života a divadla?"  - tohle je zatraceně velká novinka a obrovský zlom v jeho životě, vůbec se nedivím, že tím Nannerl tak šokoval.
"Jen jsem přemýšlela," na okamžik hledala vhodná slova, "jestli jsi takhle šťastný. Není to - jak jen jsi to - malý život?" vyslovila váhavě.
Jeho úsměv se rozšířil i do oříškových očí. "Bezesporu je to v porovnání s obdobím," zarazil se a zakoulel očima "mé největší slávy - pro nedostatek lepšího slova - poněkud tichý život. Předpokládám, že už nebudu tak žádaná partie a má pošta bude lehčí o pár pozvánek." - tohle je opravdu veliká změna v jeho postoji k životu.
"Na takových věcech mi přece nezáleží" (ano totálně se nám tu prozradila) :D bránila se a zrudly jí tváře. "Nebude ti chybět -," zarazila se, "to co ti chybělo doteď? Nebudeš zase nešťastný?" bezděčně sjela pohledem k jeho levé ruce, na které mu zaškubalo pár prstů. - jojo člověk její obavy naprosto chápe. Když jeden zná Antonia tak jako ona, není se jí ani čemu divit, že má takové obavy.
"Víš, na co jsem myslel ve chvíli, kdy jsem to udělal?" začal šeptem po chvíli rozmýšlení a svraštil čelo. "Tedy, ne že bych měl v tom stavu zvlášť hluboké myšlenky. Cítil jsem se uvězněný v situaci, ze které nebylo žádného útěku kromě…," zavrtěl hlavou a nedokončil větu. "Ve skutečnosti jsem byl jen příliš zbabělý vést tak nesmlouvavě upřímný život jako Mozart. Samozřejmě, že existoval i jiný způsob, jak rozbít stereotyp mého života, ale ten by zahrnoval vzepřít se Rosenbergovi, naučit se odmítat špatné libretisty v císařově přízni a vystoupit z vlastního stínu…," kousl se do rtu a na okamžik se odvrátil. - je moc hezké, že si nám dala náhled do jeho nitra, protože co si budeme povídat, myslím si ,že každého z nás zajímalo proč to tehdy udělal a nyní si nám to drahá Lotte prozradila, děkujeme. :D
Stanzi ho zve na skleničku k nim domů??? WAU!!! :D
Ještě aby odmítl, když tam bude ona že? :D
"Myslím-," začala Nannerl, ale okamžitě se zarazila. Da Ponte na ni se zájmem pohlédl a bylo jasné, že větu bude muset dokončit. "Už delší dobu si myslím, že po úspěchu touží ze špatných příčin. Před pár lety hrozivě vyjel po Wolfgangovi, když mu naznačil, že dostal místo učitele princezny Alžběty z protekce, a přímo na nás vychrlil svoji rodinnou historii. Mám pocit - snažila jsem se s ním o tom dnes mluvit, ale nebyl k tomu prostor...chci říct, že se bojím, že celé ty roky o uznání bojoval jen proto, aby všem dokázal, že na vídeňský dvůr skutečně patří. Chodil na večírky, které ho nebavily, přátelil se s lidmi, které v duchu nazýval 'malými', pořád se honil za úspěchem, aniž by si všiml že už ho dávno dosáhl a nikdo ho nezpochybňuje. Měl všechno co chtěl, ale nikdy to neviděl a to zkrátka není spravedlivé," vyhrkla stísněně.
Da Ponte pokýval hlavou. "To zní jako poměrně věrné vystižení tvého života za posledních nevím kolik let, že, Antonio?" zeptal se konverzačně. - nevím jak ostatním, ale mě přeběhl mráz po zádech. Tohle se opravdu může stát jenom Nannerl :D
"budeš nás krýt, Lorenzo?"
"No ovšem, to je hned po psaní moje specialita," odtušil da Ponte se zvláštním křečovitým úsměvem. - DA PONTE JE BŮH. :D :D :D :D
chci žít klidný život, věnovat se své škole a dál skládat - a bude mi jedno, jestli se něco z mé práce ještě uvede, protože počet uvedení nemění nic na mé lásce k hudbě. Nebude mi chybět docela nic," smutně se pousmál, "s výjimkou jediného, samozřejmě."
"Čeho?" zašeptala.
"Musíš se ptát?" naklonil se letmo ji políbil na rty. "Tebe."
"Já jsem přece tady." - ACH to bylo tak sladké, krásné, dojemné a dechberoucí, že budu ráda jestli z toho usnu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama