You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Poslední symfonie - Epilog

14. září 2018 v 12:56 | Lotte |  Poslední symfonie
Nannerl pohlédla do zrcadla a nejméně posté si na hlavě upravila módní klobouček. Už roky neměla prostředky dopřát si malé radosti, nebo mít čas na marnivost, takže si nepřipadala provinile, když se spokojeně usmála na vlastní odraz.
Rychle se otočila, když za sebou zaslechla významné odkašlání.
Constanze si pobaveně založila ruce na hrudi. "Tak se mi zdá, že máš opravdu ráda klobouky," odtušila po chvíli.
Nannerl zrůžověla v obličeji a proti své vůli se usmála. "Jen mám radost, to je celé. Mimo jiné i proto, že mě dnes budeš doprovázet. Ještě před pár měsíci by taková vyhlídka byla nepředstavitelná," řekla upřímně.
Constanze se zamyšleně usmála nazpět. "Ještě před pár měsíci bych na otevření Salieriho konzervatoře rozhodně nešla," odvětila bez obalu. "Ale myslím, že kdyby tu byl Wolfi, šel by tam. A nejen proto, že jsi mu svěřila své srdce," natáhla se po její ruce a pohlédla na prsten se safírem, posetým po celém obvodu drobnými diamanty. "Ptala ses ho proč zrovna safír, mimochodem?"
Nannerl zrůžověla ještě víc. "Podle jedněch mých šatů."
Ozvalo se zaklepání na dveře a dřív, než se některá z nich stačila pohnout, se kolem nich prořítila paní Weberová, a rázně otevřela domovní dveře.
"Dobrý den, pane dvorní kapelníku, jaký krásný den, drahoušek Nannerl na vás už čeká!" hlasitě vítala jejich hosta a Constanze s Nannerl si vyměnily pohled.
"Takže už jsem 'drahoušek'? To je novinka," zašpitala Nannerl.
"Celou dobu prostě stačilo, aby sis našla bohatého snoubence," zašeptala Constanze s hraným překvapením, "že nás to nenapadlo dřív," teatrálně zakroutila hlavou.
Paní Weberová se vzápětí zjevila v salonku, kde s Constanze stály, a táhla za sebou mírně konsternovaného Antonia.
"Pan dvorní kapelník Salieri," uvedla ho zbytečně.

"Dobré odpoledne dámy," pozdravil Antonio a pohotově se vykroutil ze sevření paní Weberové. Přešel blíž, aby oběma políbil ruce a nenápadně se ohlédl po figuře Constanziny matky ve dveřích.
"Pokud vás to neurazí, rád bych vás požádal, abychom rovnou vyrazili. Velmi mě to mrzí ale," odkašlal si, "jak už jsem říkal paní Weberové, na čaj ani jiné občerstvení už bohužel nemáme čas."
"Ale ovšem!" ujala se Constanze energicky slova, když pochopila jeho náznaky, "to se zkrátka nedá nic dělat, člověk vlastní školu neotevírá každý den, mamá to naprosto chápe," ujistila ho s důrazným pohledem na svou matku.
Antonio si za zády paní Weberové dovolil pobavený úšklebek, než Constanze s Nannerl nabídl rámě.
S úlevou opustili dům Weberových a usadili se do Antoniova kočáru.
"Musíte matce prominout," řekla Constanze nevzrušeně, když se nasoukala dovnitř, "pořád ještě doufá, že jí z vás něco kápne."
Antonio na ni chvíli užasle hleděl. "Vaše upřímnost je jako vždy dechberoucí, paní Mozartová."
"K službám," odtušila Stanzi.
"Jaký je dnešní program?" ozvala se Nannerl rychle.
"Obávám se, že zejména nudné projevy," vyhrkl Antonio, zjevně vděčný za neutrální téma, "čím méně finanční podpory nám panovník přisoudil, tím více zásluh si jeho úředníci snaží připsat," řekl trochu unaveně. "Ale na tom nezáleží - hlavní je, že se všechno nakonec přece jen podařilo zrealizovat i poté, co jsme přestávali mít naději. A abych nezapomněl, na konci bude i menší hudební vystoupení, s třešničkou na dortu v podobě mého největšího pedagogického úspěchu - La Cavalieri."
"Bude přítomný i pan da Ponte?" zeptala se Constanze.
"Ano, ale," Antoniovi po tváři přelétl stín, "poslední dobou se chová poněkud zvláštně. Je vidět, že není sám sebou, ale nechce mi nic říct."
Nannerl nevěděla, jak zareagovat - měla z da Ponteho stejný pocit, ale nechtěla, aby se tím dnes Antonio trápil.
"Jsem si jistá, že se ti ve správný čas svěří," řekla tiše a nenápadně mu stiskla ruku.
Krátce poté, co dorazili do cíle, jímž byla poměrně nenápadná budova obklopená rozvětvenými buky, se k nim jako jeden z prvních připojil právě da Ponte. Vypadal pořád stejně ztrhaně a při vítání mu na propadlé tváři pohrával křečovitý úsměv. Zřejmě se kvůli Antoniovu velkému dni snažil působit vesele a energicky, ale Nannerl ho okamžitě prohlédla a podle znepokojené vrásky mezi Antoniovým obočím usoudila, že ani jeho nepřesvědčil.
Neměli čas na delší rozhovor, protože vzápětí se k Antoniovi nahrnul zástup gratulantů. Bezděčně se od něj odtáhla, ale on ji s významným úsměvem zadržel. Zapomínala, že teď už se od něj na veřejnosti nemusela držet dál, právě naopak - vítání hostů na slavnostním otevření jeho konzervatoře teď byla sdílená povinnost.
"Hlavu vzhůru," zamumlal Antonio povzbudivě, když k nim zamířila hraběnka Steinmannová. Pohled, který Nannerl věnovala, nebyl právě přátelský.
"Pane dvorní kapelníku, slečno Mozartová," pronesla rezervovaně, přezíravá familiérnost, kterou Nannerl vždy zahrnovala, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
"Hraběnko, jsem nesmírně vděčný, že jste nás poctila svou přítomností," oslovil ji Antonio nevzrušeně. Nasadil obchodní tón prostý emocí, kvůli kterému jí kdysi býval tak protivný.
"Nesmysl, to bych si nemohla nechat ujít," ujistila ho a znovu Nannerl probodla pohledem.
"Věřím, že se komtesa těší dobrému zdraví?" poznamenala Nannerl nejistě.
"Teď už paní Melzerová, pokud dovolíte," opravila ji hraběnka a vrhla po Antoniovi vyčítavý pohled. "Ale ano, děkuji za optání."
"To rádi slyšíme," ujistil ji Antonio s pobaveným podtónem v hlase.
"Jedním z důvodů, proč jsem přijala tvoji nabídku k sňatku," začala Nannerl, když je hraběnka nabubřele opustila, "bylo tvé ujištění, že už nejsi tak žádaná partie. Teď se mi ale zdá, že hraběnka si naše zasnoubení bere za osobní křivdu proti její - mimochodem už dávno provdané - dceři."
Antoniovi zacukaly koutky. "V tom případě musím na svém společenském úpadku pracovat ještě přičinlivěji."
"Co příště? Hrabě Rosenberg?" nadhodila Nannerl.
Antoniovi povadl úsměv na tváři. "Ne, ten tu nebude, ujišťuji tě."
"Jen jsem žertovala!"
Antonio jí znovu nabídl rámě. "Pojďme se podívat, jestli mají naši hosté všechno, co potřebují," změnil téma.
Přiběhl k nim mladý muž v obleku z druhé ruky a bujnými měděnými vlasy. "Pane, už je čas," upozornil ho nervózně.
"Omluv mě, cara mia, obávám se, že nadešel čas na zdlouhavé projevy. Pokusím se alespoň ten svůj učinit snesitelným," řekl s drobným úsměvem a s posledním stiskem ruky ji opustil.
Ve chvíli, kdy se od ní vzdálil, k ní přistoupil někdo další. Překvapeně se ohlédla.
"Pane da Ponte, myslela jsem, že děláte společnost Constanze."
"Zanechal jsem ji v dobrých rukou manželů Schikanederových," zamumlal da Ponte a nervózně se ohlédl přes rameno. "Mohl bych s vámi na okamžik mluvit? V soukromí?" zdůraznil s uštvaným pohledem v očích.
V tu samou chvíli se sálem rozezněl potlesk a Antonio předstoupil na drobné vyvýšené pódium. Poprvé v životě se zdál být v centru pozornosti spokojený. Nannerl si skousla ret. "Zajisté to může počkat?"
"Žádám vás. Bude to jen pár minut," naléhal na ni.
"Dobrá," vzdychla rezignovaně a nechala se odvést na chodbu s ošklivými šedivými dlaždicemi.
"Musím odjet z Vídně. Vlastně z celé země, mám-li být přesný," vychrlil na ni da Ponte s očividnou úlevou, ve vteřině, kdy se za nimi zavřeli dveře.
Nannerl vytřeštila oči.
"Odjet? Nerozumím," zopakovala chabě.
Da Ponte svěsil ramena a zahanbeně se zahleděl na prasklinu ve zdi za jejím ramenem. "Mé vztahy s panovníkem jsou napjaté, přičemž napjaté je slabé slovo. Nechci zacházet do zbytečných podrobností, které by urážely vaše uši, ale souvisí to s jistou sopranistkou, se kterou jsem udržoval poměr, pomluvami, které o mě začaly kolovat a mými nešťastnými, nevymáchanými ústy," rozpřáhl ruce, "znáte mě, slečno Mozartová. Co na srdci, to na jazyku. Josef II. to shledával zábavným, ne už tak drahý císař František."
"Pane da Ponte," oslovila ho Nannerl podezřívavě a bezděčně si osvojila tón, který často uplatňovala na umírňování Wolfganga, "co jste provedl?"
"Napsal jsem císaři dopis, ve kterém jsem se pokusil ospravedlnit před pomluvami, které očerňovaly moji pověst," zamumlal da Ponte. "Taky jsem naznačil, že mám nabídky jinde a nemusím si takové zacházení nechat líbit. Nemusím dodávat, jak moc to císaře urazilo."
Nannerl zasténala. "Takovou pošetilost by neudělal ani můj bratr, pane, a to mluví za vše," opáčila, když se vzpamatovala.
"Váš bratr měl to štěstí, že byl obklopen ženami jako vy a jeho manželka. Já naneštěstí našel zalíbení v dívce ještě lehkomyslnější, než jsem já," opáčil da Ponte trpitelsky. "Přijímám však veškeré vaše výtky, slečno, neboť jsou zasloužené."
"Opravdu jste nucen opustit zemi kvůli jednomu dopisu?" Nannerl zavrtěla hlavou.
"Ne tak docela. Musím říci, že pravý konec hry nastal v okamžiku, kdy jsem císaře vyhledal osobně," zamumlal da Ponte a neodvažoval se jí pohlédnout do očí.
"Na to už opravdu nemám co říct," Nannerl si překřížila ruce na hrudi a zavládlo nepříjemné ticho.
"Antonio to neví, že je to tak?" řekla nakonec.
Da Ponte k ní pomalu vzhlédl. "Ne. Časy kdy věděl o všem, co se na dvoře šustlo, jsou dávno pryč. Pořád je respektovaný, ale…,"
"Už není považovaný za takovou partii jako dřív, ano, to už jsem slyšela stokrát," přerušila ho lhostejně.
Da Ponte se na ni krátce zahleděl a pak se k ní sklonil a políbil ji na ruku. "Antonio je opravdu nevýslovně šťastný, že vás má."
Nannerl tím vyvedl z míry a dokonce se zapomněla zlobit. "Tedy," odkašlala si, "děkuji. Ale otázkou stále zůstává, proč jste mu to neřekl?"
"Jak bych mohl? Poprvé za celou tu dobu, co ho znám, je šťastný a měl bych to být právě já, kdo mu to zkazí?" zvolal s přehnaným italským temperamentem.
Nannerl ztvrdl obličej. "Takže to mám být já, kdo mu to zkazí? O to vám jde, že ano? Bojíte se mu to říct a snažíte se to shodit na mě?"
"Tak jsem to nemyslel, slečno Mozartová! Ale je jisté, že od vás to přijme lépe," přesvědčoval ji úpěnlivě.
Nannerl s ním sice soucítila, ale zavrtěla hlavou. "Ne, připadal by si podvedený. Tohle musí slyšet od vás. A i kdybych mu to vyřídila já, ztráta nejlepšího přítele ho tím nebude bolet o nic méně. Musíte mu to říct sám. Myslím, že v hloubi duše to taky víte."
Da Pontemu zbělely rty a otřel si čelo. "Snad..."
Nannerl se nad ním zželela a chytila ho za ruku. "Co teď budete dělat?"
"Pojedu do země zaslíbené. Ameriky," dodal, když si všiml jejího nechápavého výrazu. "Věřila byste, že tam ještě nikdy neuvedli Mozarta? Asi budu muset být první," řekl se slabým úsměvem.
Povzbudivě stiskla jeho ruku. "Jsem si jistá, že budete. Jen se ujistěte, ať je to Don Giovanni."
Da Pontemu se na tváři poprvé mihl upřímný úsměv.
Když se vrátili zpět do sálu, Antonio právě dokončoval svoji řeč, za kterou byl odměněn hlasitým potleskem. Nannerl a da Pontemu nezbylo, než se přidat a tvářit se povzbudivě, ačkoliv z ní neslyšeli ani slovo.
Řeči se poté ujalo ještě několik dalších lidí - Nannerl několik z nich poznala z divadla, ale většina tváří jí nic neříkala. S novým panovníkem skutečně přicházeli nové časy.
Antonio byl jako na roztrhání a neměl čas dělat jí společnost, takže se připojila ke Constanze a da Pontemu. Do jisté míry v davu lidí vyčnívali, pohybovali se ve společnosti, kterou se její bratr celé roky marně snažil přesvědčit o své vizi, a teď se spolu s jeho manželkou a přítelem ocitla přímo v jejich srdci.
Ne všichni byli povrchní snobové hodní opovržení, což bylo zjištění, se kterým se musela nějakou dobu srovnávat. Žít vedle Wolfganga bylo jako dlít v pohádce, a bylo příliš snadné uvěřit na černobílý svět, na věčný střet dobra a zla, ale realita se ukázala být složitější.
Ano, byli tu lidé jako hraběnka Steinmannová, ale také tu byli Antoniovi přátelé ze Společnosti přátel hudby, většinou nadšení gluckiské, kteří se zápalem probírali možnosti reformy opery a o Wolfgangovi mluvili s převážným uznáním. Constanzino a Aloiisino snažení sklízelo vydřené plody a Wolfi se zapisoval do obecného podvědomí. Na turbulentní vzlety a propady jeho kariéry dnes už téměř nikdo nevzpomínal a s uvedením Rekviem se podařilo završit idealizaci Mozarta jako křehkého mladého génia.
Antoniovy staré známé ze dvora tu zastupoval jen zanedbatelný počet lidí a ještě méně z nich bylo v aktivní službě. Tváří v tvář jejich potlačované zahořklosti Nannerl plně pocítila upřímnost Antoniovy lhostejnosti k jeho úpadku z nejvyšší přízně a konečně z ní trochu opadla tíže, která se jí po rozhovoru s da Pontem usídlila na hrudi.
S pocitem neskutečnosti okamžiku si užívala závěrečný koncert La Cavalieri, téměř jako by celý výjev pozorovala vznášející se nad vlastním tělem. Nikdy by nevěřila, že věci můžou být tak...snadné.
O to víc sebou škubla, když náhle zaslechla árii Constanze z Únosu ze serailu.
"Bylo bez debat, že dnes zazní i něco od Mozarta," pronesl Antonio, který se vedle ní náhle zjevil, skoro jako by se zhmotnil ze vzduchu.
"Zajímavá volba," pronesla Nannerl přidušeně. "Když jsi tuhle árii slyšel naposledy, utekl jsi z místnosti."
"Ach, ta nešťastná zkouška…," vzdychl Antonio. "Jako by se to stalo v jiném životě. Ale nebýt toho všeho, tak bys za mnou tehdy tak starostlivě nevyběhla," dodal s nepatrným úsměvem.
Nannerl jeho úsměv proti své vůli opětovala a zavrtěla hlavou. Kdosi za jejich zády La Cavalieri nadšeně provolával slávu.
Po skončení koncertu Antoniovi připadlo rozloučit se se všemi hosty za opětovné pomoci Nannerl, která přijala několik dalších více či méně upřímných gratulací k jejich zasnoubení.
Po zdánlivě nekonečném proudu zdvořilostních frází a uctivých poklon si unaveně opřela hlavu o jeho paži.
"Takhle nějak vypadal život na císařském dvoře?" zeptala se se zavřenýma očima.
"Ne," Antonio důrazně zavrtěl hlavou, "mnohem hůř."
Constanze se v doprovodu da Ponteho dávno vrátila domů a Antonio s Nannerl se k nim měli co nejdříve připojit, ale už teď nabírali značné zpoždění.
V salonu Weberových nalezli hlučnou společnost, a soudě dle da Ponteho úlevného výrazu, se kterým zaznamenal jejich příchod, byla za míru hluku odpovědná paní Weberová.
Kvapně povstal ze své židle a Josefína ho okamžitě chytila za zápěstí. "Snad už neodcházíte, pane da Ponte?"
"Nikoliv, milá slečno, ale rád bych prohodil pár soukromých slov s panem dvorním kapelníkem, pokud dovolíte. Slibuji, že si ho nebudu uzurpovat příliš dlouho," odvětil da Ponte s nevídanou škrobeností.
Antonio se na něj překvapeně zahleděl, ale přikývl a pokynul ke dveřím přijímacího pokoje, kam si na 'soukromé slovo' nedávno odvedl i Nannerl.
Nannerl se ztěžka usadila na da Ponteho uvolněné křeslo a snažila se na sobě nedát nic znát, aby nezavdala k dotěrným otázkám.
Antonio a da Ponte se ke společnosti vrátili o necelou půlhodinu později. Oba měli zaťaté čelisti, ale jinak obsah svého rozhovoru nedávali znát a snažili se zapojovat do konverzace. Sešlost přesto nevydržela příliš dlouho, zdálo se, jako by i paní Weberová vycítila, že cosi není v pořádku.
Nannerl záměrně zdržovala loučení s Antoniem, dokud Josefína se Sofií konečně nepochopily její náznaky a nechaly je osamotě.
"Da Ponte mi řekl, že o tom už víš," řekl Antonio, když na něj Nannerl vyčkávavě pohlédla.
Nannerl pomalu přikývla. "Doufal, že tě na tu zprávu nějak připravím…nebo ještě lépe, že ti ji povím sama."
"Očividně to byly marné naděje…," poznamenal Antonio.
"Nebylo by to k tobě spravedlivé," zašeptala Nannerl a vzhlédla mu do očí.
Antonio ji vzal za ruce a obě políbil. "Dnešní den se zdál příliš dobrý, bylo mi to podezřelé," řekl nakonec.
"Ne, tak nesmíš přemýšlet," Nannerl zavrtěla hlavou.
Za oknem za jejich zády se rozpršelo a oba se mimoděk odmlčeli a naslouchali uklidňujícímu zvuku kapek dopadajících na okenní tabulky.
"Škoda, myslel jsem, že ve vzduchu už začíná být cítit léto," pronesl po chvíli Antonio s křivým úsměvem.
Nannerl pokrčila rameny a zavěsila se do něj. "Na dobré věci se vyplatí počkat."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 16. září 2018 v 20:12 | Reagovat

Když si vzpomenu že prvním tvým nápadem byla jednorázovka, je BÁJEČNÉ,  že sis to rozmyslela a napsala tento ÚCHVATNÝ PŘÍBĚH, který ale bohužel již došel ke svému konci a jen z toho, že je tento díl epilogem, se mi chce plakat.dnes to asi zase bude velké slzavé údolí a hlavně protože je už prostě konec. Jako ano vím, život jde dál a vše jednou musí skončit, to jen, že mi bude tahle povídka příšerně moc chybět :-(
ONI JSOU ZASNOUBENÍ!!!! :D vánoce. Prstýnek??? S modrým kamínkem??? :D prý kvůli jedněm jejím šatům. HA!! Inu no ještě aby ne, mám to stále ve své hlavě, tohle je odkaz na jejích první setkání, to mi nikdo nevymluví. Na sobě měla ony motýlí modré šaty a on na jejich první setkání přirozeně NEMŮŽE zapomenout. Sám jí přeci kdysi řekl, že ji miluje nejspíš déle, nežli ona jeho, a tady přímo na konci máme v podstatě důkaz.
"Dobrý den, pane dvorní kapelníku, jaký krásný den, drahoušek Nannerl na vás už čeká!" hlasitě vítala jejich hosta a Constanze s Nannerl si vyměnily pohled.
"Takže už jsem 'drahoušek'? To je novinka," zašpitala Nannerl. - než nám vše vysvětlila Constanze, jsem si říkala, kdo asi paní Weberovou praštil pánvičkou po hlavě, že je najednou taková extrémně milá. :D
Antonio asi pořádně koukal.
Škoda, že se nemohli déle zdržet, a ještě lépe o samotě, že by došlo na nějaký ten sladký polibek :D že? :D
Da Ponte je schvácený??? Jak je toto možné???
Ach můj ty BOŽE!!! hraběnka jak je nakrklá, že si Antonio nevzal její dceru. Kdo by to byl řekl. Navíc v takové době, kdy postavení a šlechtické tituly bylo to hlavní o co lidem vždy šlo, je zajímavé, vidět to poněkud jinak a PŘÍŠERNĚ MOC SE MI TO LÍBÍ!!! :D
ACH NE!!! DA PONTE!!! Ach, co je to jen ach,,, nemohu z toho ani mluvit, jsem z jeho příběhu tak ubrečená. Prostě má nejmilejší postava a jak chudáček dopadla. Je pravdou, že si za to da Ponte mohl sám, to je svatá pravda (navíc vynikající vsuvka ze skutečného jeho příběhu) :D ale o tak bolí. On byl vždy jediným přítelem našeho věčně deprimovaného a smutného Antonia a teď má odejít nadobro z Rakouska :-( Jsem tu vážně jediná kdo bulí???
Naprosto Lorenza chápu, že to chtěl hodit na Nannerl, přeci jen doufal, že od ní jeho odchod unese lépe a snad se z toho nebude hroutit, ale Nannerl má zase pravdu v tom, že to má opravdu Lorenzo sdělit Antoniovi sám.
A navíc když je konečně Antonio za celý svůj život poprvé šťastný.
"Takhle nějak vypadal život na císařském dvoře?" zeptala se se zavřenýma očima.
"Ne," Antonio důrazně zavrtěl hlavou, "mnohem hůř." :D haha
Mimochodem moc mi tu chybí hrabě Rosenberg, já bych ho tu vážně brala. :D mohlo by to být poněkud zajímavější a pikantnější. :D
Ach chudák Antonio, když se to dozvěděl od Lorenza. Musel být zničený. ŠÍLENĚ MOC MĚ ZAJÍMÁ JAK JEJICH ROZHOVOR PROBÍHAL.
A je to tu, absolutní závěr a já pláču, protože je to konec a NEBYL POLIBEK!!! :( Ano větička na konci byla velmi trefná, to ano, ale já jsem prostě dušička co miluje přeslazené konce a tak mi to snad odpustíte. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama