You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Říjen 2018

Lottin (ne)divadelní deníček: Amadeus (tj. Milovaný Bohem)

26. října 2018 v 15:33 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Podařil se mi zázrak a sedm minut před začátkem představení jsem se vetřela na snad nejrychleji vyprodávaný titul v Brně. Šťastná hvězda přece jen zasvítila a já konečně viděla Amadea v Huse na provázku.


Při popisování svých dojmů začnu s Wolfim - ostatně jak příznačné, kým jiným.
V této inscenaci je interpretovaný jako člověk, který nemá špetku kontroly, a to nejen v tom roztomilém "uhihňaném" slova smyslu, ale zapátráme i do temnějších hlubin jeho nitra. Wolfi v záchvatech vzteku ztrácí jakékoli zábrany, jeho omluvy po "vystřízlivění" sice oplývají upřímností, ale znepokojení, dokonce i strach, nad jeho křikem a házením nábytku, zůstával i přesto viset ve vzduchu.
Zajímavé je, že i při komponování zůstával pořád stejným dítětem, brilantní monolog "a takhle nějak asi svět vidí Bůh" pronesl s nervózním smíchem a přešlapováním na místě, což mě zaujalo, protože ačkoliv jsem mimo filmu viděla jen dva záznamy Amadea, i s tímto nevelkým srovnáním můžu říct, že tohle je scéna, kdy herci většinou po vzoru filmu zvážní a ukazují, že hudba v Mozartovi dokáže probudit cosi vyspělejšího. Wolfi Martina Donutila zůstal stejným dítětem - nevinnějším, klidnější, ale pořád dítětem.
Absolutní psychické i fyzické rozložení jeho postavy byla Donutilova nejsilnější stránka. Vyzdvihl křehkost, která byla v jeho interpretaci patrná už od prvního dějství, a postupně se hroutil s naivní bezradností, která učinila jeho nedůstojný konec o to tragičtější.