You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Šokující! Možná jsme nebyli spravedliví k Laurentovi Banovi!

13. března 2019 v 14:28 | Lotte |  Mozart, l'opéra rock
Podtitulek: tohle jméno by se asi nemělo skloňovat.


V čem tkví to kouzlo originálního obsazení? Podívejme se krátkou odbočkou na Fantoma Opery (na kterém ostatně stojí a padá tento blog). Dvaatřicet let od premiéry a když zapátráte v komentářích na Youtube, či jakýchkoliv jiných fórech, pořád zaručeně najdete povzdech: "Ale Michael Crawford a Sarah Brightman byli stejně lepší a nenahraditelní!"
Originální obsazení je prostě originální obsazení. Vytvořili své role z ničeho, drobná gesta, která udělali náhodou či omylem, po nich jejich nástupci budou věrně opakovat coby kánon, jejich interpretace vždycky bude ta, ze které se všechno ostatní bude vyvíjet. Ach, a sentiment, nezapomínejme na sentiment.
Herce, které jste v dané roli viděli jako první vždycky budou speciální a bezděčně je budete srovnávat s ostatními, a to to možná ani nemusí být členové originálního obsazení, prostě stačí, když jsou první pro vás.
Pointa? Každý nástupce to má těžké. Zvlášť když je to nástupce v obecně zbožňované, a tudíž ochraňované roli. Třeba takový Florent Mothe jako Antonio Salieri, že? Tolik věcí, které s ním máme spojených! Preferujete období emo patky nebo culíku? Ten nelidský zvuk, který ze sebe vyluzuje uprostřed Assasymfonie - to už nikdo nenapodobí, a přitom bez něj ta píseň není ono, no ne? A co jeho hluboký "Rosenbeeeeerg záklon"? A co jeho demonstrativně založené ruce a tiché, a přitom oduševnělé zazírání v jeho scénách s Rosenbergem a císařem? A ta chemie s Mikelangelem Locontem, jak někdo může přijít a nahradit ji?
Ten seznam by mohl jít dál a dál. Přiznejme si to. K nástucům do rolí, které vzbuzují tolik emocí, už jaksi přirozeně chováme tiché nepřátelství, protože si roli interpretují po svém. Marně čekáme na to a to oblíbené gesto v tom a tom okamžiku v té a té scéně. Nový herec tu scénu pojme jinak, a nenaděláme s tím nic.
A s tím se pojí další bod mé pointy. Změna. My lidé zpravidla nemáme rádi změny. Já se klidně přiznám, že já do této skupiny lidí také patřím a věřím, že nás bude většina.



A že pan Laurent Ban je řádná změna! Na první pohled se odlišuje už tím, že očividně není tak stydlivý jako Florent a rád si sám ze sebe dělá legraci. Docela mě baví sledovat ho vedle Mikeleho, kterého zbožňuju do poslední třpytky, ale i přesto musím naznat, že má tendence brát se trochu příliš vážně. Je proto zábava vidět Laurenta, který se očividně vážně nebere vůbec, a neváhá Mikeleho během děkovačkového zpěvu Assasymfonie vyzvat k tanci (valčíku, asi?) /zdroj/, nebo ho uprostřed zpěvu zdvihnout do náruče /zdroj/. A je poměrně zábavné sledovat ho i na Instagramu. Už jste jako já někdy přemýšleli, co představitel Salieriho dělá v průběhu prvního jednání? Nudí se. Ale taky kolem sebe neváhá shromáždit plyšáky a dát jim seminář na téma "Jak být záporákem". Nekecám, to se stalo.
Poměrně mě těší, že co se vizuální stránky týče, v právě probíhající tour po Asii, se konečně přestal zbavovat něčeho, co bych nazvala Florentovo dědictví. Salieri nemusí být zákonitě A) emo týpek s patkou, B) týpek s culíkem s mašlí. Přestali Laurentovi dávat ten ohavný příčesek, který je k vidění například v tomto videu Assasymfonie a hned je to lepší. :D
Dále si začal do levého oka dávat modrou kontaktní čočku, což je podle všeho dílo čistě jeho osobní kreativity. Pořád si nejsem jistá, jak se ohledně tohoto nápadu cítím. Na fotkách to jde docela poznat (posuďte sami zde), ale na videích skoro vůbec a vsadím se, že lidi, co sedí dál než ve třetí řadě, to asi taky nevidí, a on si toho musí být vědom, a přesto si s tím dělá tu námahu. To je svým způsobem obdivuhodné, možná to nedělá pro efekt, ale prostě sám pro sebe, jako součást své interpretace Salieriho. Nebo kdysi měl kamaráda, co měl jedno oko modré a jedno hnědé a hrával s ním v kapele. Protože občas i takový důvod stačí.

(To byl jakože inside joke. Už jste někdy přemýšleli, proč Florent Mothe jako Salieri nosil černý lak na nehty, ale pouze na jedné ruce? Protože…jeho kamarád, se kterým kdysi hrával v kapele, to tak nosil. Občas si říkám, že muži ve věcech ani zdaleka nehledají tolik hlubokých symbolismů, jako to děláváme my ženy).
A ohledně toho Florenta nekecám, tady máte zdroj přímo od něj.
(Ach jo, trávím moc času na internetu.)

A teď! O ačtverkový úvod později, se dostávám k důvodu, proč vlastně píšu tenhle článek. A asi domyslíte, co to bude. Narazila jsem na novější videa Laurentova Salieriho, taková, která na rozdíl od těch na Youtube zobrazují jeho Salieriho v průběhu představení, a nikoliv na poněkud odosobněném press callu a pochopila prostou věc: asi jsem mu křivdila. A tolik elegantní uzavření kruhu zpět k mému bulvárovému nadpisu.

Nyní se můžu dopracovat k mé oblíbené zájmové činnosti: analýze různých interpretací té samé role, hledání hlubokých významů tam, kde možná ani nejsou, a především mluvením o Antoniovi Salierim! Win-win!

Prvotní kouzlo Florenta v této roli byl fakt, že se role ujal tak mladý a postupně se v ní vyvíjel.
Každý z nás nepochybně pocítil touhu obejmout toho zmateného mladíka, zoufale se topícího ve vlastních pocitech, komplexech a dalších mentálních potížích, který se ocitl uprostřed bouře, na kterou jednoduše nestačil. A teď mluvím o Salierim. Upřímně doufám a věřím, že Flo se v ničem takovém netopil.

Laurent se oproti tomu Salieriho ujal ve chvíli, kdy za sebou měl čtyřicátý milník života, takže k roli zákonitě musel přistupovat jinak. Nehledě na fakt, že…prostě není Florent. Je to jiný člověk. Nedá se svítit. Na světě sice je Florent, ale pak je tu i spousta lidí, co není Florent a nedá se s tím nic dělat. Taky mě to mrzí.

Laurent je Salieri spíš amadeovského filmového rázu, což do muzikálu vlastně dobře zapadá, protože…když budeme fakt hodně krutě upřímní, druhé jednání MOR je v podstatě třpytivá verze Amadea. Když nebudeme krutě upřímní ale jenom taktní, tak řekneme, že druhé jednání MOR se značně inspirovalo Milošem Formanem a Peterem Shafferem.


Laurentovu Salierimu je nějaký Mozart zpočátku velice ukradený. Když ve své první scéně hovoří s císařem, zdá se být spíš pobavený tím náhlým zájmem o německé opery a jejich skladatele. Když poprvé dostane do ruky partituru Únosu ze serailu, nezačne jí okamžitě listovat jako Florent, ale s pohrdlivým výrazem jenom stojí a čeká, co teda jako Mozart předvede. Až ve chvíli, kdy uslyší jeho hudbu, začne partiturou rozčileně listovat a když zjistí, že árie, kterou pěje La Cavalieri, není jen pouhá náhoda, ale demonstrace Mozartova génia, teprve v tu chvíli to s ním zamává. Choreografie Le Bien Qui Fait Mal je v tour značně kontaknější, než jak ji známe z DVD, což je dobrá zpráva pro shipery Mozarta a Salieriho, protože to nabízí trochu explicitnější interpretaci Salieriho myšlenkových pochodů. A já bych řekla, že Laurent se nebojí příležitostně naznačit, že jeho fascinace Mozartem nemusí být výhradně uměleckého rázu. Neříkám tím, že by se po Mozartovi vrhal, či něco podobného, ale určitá jeho gesta a výrazy jak během Le Bien Qui Fait Mal, tak Assasymfonie, naznačují, že emoce, které v sobě potlačuje nejsou výhradně jen závist. Jako největší demonstrace této myšlenky mě napadá způsob, jakým si prsty přejede po rtech během Assasymfonie, to za mě prostě není gesto rozervanosti boje průměrnosti a geniality, ale rozervanosti trochu jiného rázu.

Když před Assasymfonií sám sobě musí chtě nechtě přiznat, že Mozartova hudba je jednoduše "sublime", nečiní tak roztřeseně jako Florent, je to spíš projev rezignace. Uvědomuje si Mozartovu velikost a neví, jak jinak s ní vynaložit, než ji zničit. Zároveň si uvědomuje, že je očividně jediný, kdo Mozartovu hudbu dokáže vidět pro co, čím skutečně je a je tou nespravedlností rozčilený a ano…i rozervaný. Assasymfonii nejde podat jinak než rozervaně, Assasymfonie je hymna rozervanosti. Chtě nechtě na něj dopadnou důsledky toho, co dělá a především, jak jeho činy odráží, jakým je člověkem, jak daleko je ochotný zajít. Opět - z mé strany je to mnohem kontrolovanější interpretace. Jeho Salieri ví, co dělá, jediné, co podcenil, byla lavina, která se nabalí na jeho skutky, což zapříčiní, že nad věcmi ztratí kontrolu. (Kolikrát dokážu v jednom článku napsat slovo kontrola? Toť je ta pravá otázka.)
Ani jeho výstup s nožem nepůsobí nezbytně jako vyjádření sebevražedné myšlenky, jako spíš jakési hledání útěchy (Florent se nože ve své ruce očividně vždycky bál, Laurent se s jeho ostřím téměř mazlí) - osobně jsem si to vykládala spíš jako náznak nějakého sebepoškozování než přímo sebevraždy, ALE tady už jsem opravdu za hranicí čirých spekulací. A taky si nechci hrát na psychologa, to mi nepřísluší.

Victime je potom písní, kde ho ona metaforická lavina, kterou jsem spřádala v předcházejícím odstavci, definitivně zavalí. Je to píseň, kde si uvědomil, že tím, že z cesty odstranil Mozarta, na něj přešla sláva, která by jinak měla patřit jemu. A to nechtěl. On jenom chtěl, aby všechno bylo tak jak dřív, předtím, než Mozart přijel do Vídně. Jenže Mozart do Vídně přijel a nic už nemůže být tak jako dřív. Je to definitivní ztráta iluze kontroly, kterou měl, okamžik uvědomění si, kdy výkřik "zabíjíme Mozarta!" dostává na plném významu.

Závěr: Laurent se mi jako Salieri velmi líbí. Křivdila jsem mu. Párkrát jsem ho v průběhu tohoto článku srovnala s Florentem, ale pointa je, že ty dva absolutně nemá cenu srovnávat. V tom je to kouzlo. Jsou dobří oba, jenom zcela odlišným způsobem dobří. Divadlo nám opět demonstruje své kouzlo - stejná slova, stejné písně, stejná choreografie a přesto dvě tak odlišné interpretace.

Není nejmenší důvod chránit si Florenta a frflat na Laurenta!
No není to skvělé?

Závěr závěr:
Lotte, kde jsou ta videa, která tu tak únavně vyčerpávajícím způsobem popisuješ?
Worry not, přímo tady. Nelekejte se, kouzelný odkaz vás nepřenese na Youtube, ale na stránku s rozkošným názvem bilibili, která je celá v japonštině, nebo něčem takovém. Nepoznám ty znaky, sorry. :D
Je to celý seznam videí a já vám mileráda ušetřím práci s průzkumem, které video je které:
První video na seznamu je Tatoue Moi a Mozart blonďatější, než kdykoliv předtím.
Druhé video je Place je passe.
Třetí video je už Laurent a Le Bien Qui FAit Mal.
Čtvrté je Rosenbeeeerg scéna.
Páté je Assasymfonie.
Šesté Victime.
Sedmé je Vivre a en crever.
Osmé a poslední video je ne právě chronologicky Salieriho první scéna s císařem a Rosenbergem.

Zdroje všech fotografií jsou Laurentův Facebook a Instagram:

https://www.facebook.com/LaurentBanOfficial/
https://www.instagram.com/laurent_ban_off/




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 13. března 2019 v 17:11 | Reagovat

Nebo jen opadlo ono Florentovské kouzlo, které má velmi silné a návykové účinky :D
Přesto k tomu abych se řádně mohla vyjádřit k tomuto všemu budu potřebovat jeho Salieriho ještě chviličku studovat :D

2 Lotte Lotte | Web | 13. března 2019 v 20:59 | Reagovat

Ach, no...jak jsem sama zmínila v článku. Hledám hluboké významy tam, kde nezbytně nemusí být. :)

3 Adele Adele | Web | 15. března 2019 v 10:44 | Reagovat

Kouzlo originálního obsazení bývá silné. Jj, naprostý souhlas. Muzikálového Salieriho si nedovedu představit nikoho jiného než Florenta. Ale je to spíš tím, že nejsem na mozartovi závislá tak silně jako například na Fantomovi nebo Tanzu nebo Elisabeth - v těchto případech jsem zvědavá na nové interpretace. MOR si pouštím spíš čas od času a to musím mít osvědčenou klasiku - origin cast album. Takže tak. :-)
Nejsem v MOR příliš zběhlý fanoušek, protože na jméno Laurent Ban jsem narazila vůbec poprvé. (Ještě že jsi tu ty, milá Lotte, abys mi rozšířila MOR obzory.) :-D :D

4 Lotte Lotte | Web | 15. března 2019 v 13:56 | Reagovat

Rozšiřování MOR obzorů...krása, tím bych se chtěla živit. :D :D :'D

5 Bára Bára | E-mail | Web | 20. března 2019 v 17:48 | Reagovat

Budu muset Laurenta ještě jednou pořádně omrknout. Máš pravdu, teď nedávno jsem četla vyjádření skalní fanynky Rentu, která ho viděla asi bžiliardkrát v originále a nemohla přijít na jméno jiným provedením. Nejdřív mi to přišlo zakrnělé, ale pak mi došlo, že k něčemu takovému sama občas sklouznu.

6 Lotte Lotte | Web | 21. března 2019 v 11:35 | Reagovat

K tomu sklouzáváme úplně všichni, myslím. Člověk si aktivně musí dát tu námahu a zkusit se na to podívat s otevřenou myslí a nejlépe asi i s nějakým časovým odstupem. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama