You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Lottina snová vize Mozarta L’Opera Rock – Dějství druhé

3. dubna 2019 v 13:57 | Lotte |  Mozart, l'opéra rock
Pokud čtete tento článek, jistě jste četli ten první, a proto můžeme přejít rovnou k věci!




Úvodní scéna
Mám scénu s Leopoldem ráda, ale na druhou stranu to považuji za slabý úvod do druhého jednání. Mé řešení by bylo následující: začala bych scénou s Wolfim a Coloredem, paralelou na úvodní scénu prvního dějství, aby divák spolu s Wolfim pocítil frustrucaci ze začarovaného kruhu, protože se doslova ocitáme tam, kde jsme začali. V této scéně by se mohly řešit všechny ty věci, které spolu probírají Leopold a Wolfi (vždycky je fajn dozvídat se nové informace z první ruky anyway) - Coloredo by Wolfiho informoval, že odjíždí do Vídně na korunovaci Josefa II. a že ho bere s sebou, ale zdůraznil by mu, že do Vídně odjíždí jako jeho poddaný, že nebude smět koncertovat, přijímat zakázky, nic.
Teprve potom bych dala rozhovor Wolfiho a Leopolda, kde Leopold Wolfimu vyčítá jeho životní styl, promarněné šance, smrt mamá Mozartové a tak dál…

Comédie Tragedie
Klauna a jeho přítomnost už jsem řešila a jinak bych nic neměnila, tohle je dost dobrá scéna.

Place Je passe
Kontroverzní názor: tohle je moje nejoblíbenější Wolfiho sólo. :D
A Wolfiho kabát je vrchol jeho kostýmů, lepší už je jen ten kabát stvořený výhradně z třpytek.
Mám jen jednu věc: změnila bych kostým tanečnic v pozadí. Buď ať jsou muži i ženy ve spodním prádle, nebo muži i ženy v normálním oblečení, ale je prostě pitomý mít ženy ve spodničkách a muže v normálních šatech. Schvaluju snad jen ty velký vlasový mašle alá Lady Gaga. :D

Si Je defaille
Ta drobná scéna, kdy paní Weberová ječí na Stanzi, je vzácným případem, kdy jí nebudu seškrtávat prostor, dozvídáme se poměrně důležité informace, abychom Weberovi mohli přijmout zpět do hledáčku.

Co se Si Je defaille samotné týče, tou už si nejsem tak jistá. Tvůrci tohoto muzikálu prostě odepsali všechny své ženské postavy, jsem v tom bodě své analýzy, kdy si to musím nelítostně přiznat. Pokud je to ženské sólo, buď je to písnička totálně o ničem, nebo kousek plný divných dvojsmyslů.
Nicméně jsem se pokusila tento problém vyřešit. Jedna věc, která se mi na té písni líbí je ten melancholický úvod, kdy Stanzi zasněně sděluje, že spálila své pohádkové knížky a řekla sbohem svým imaginárním princům - na tom bych to otočila. Nejsem proti tomu, aby tahle píseň byla o mužích, ale asi by bylo lepší a logičtější, kdyby nebyla obecně o tom, jak Stanzi chce milence, kohokoliv, prostě chlapa, ale přímo o Wolfim. Chtěla bych celou píseň vztáhnout do kontextu oněch úvodních slov, Stanzino sólo by byla o tom, jak jí Wolfi ukázal, že realita může být lepší než zmiňované pohádky, že princové z knížek jí už po tom, co ho potkala nestačí, a o tom jak jí imponuje jeho svoboda. Když se následně hudba znovu zpomalí do melancholického klavíru, mohla by si povzdechnout, že na ničem z toho už stejně nezáleží, protože ho už nikdy neuvidí a potom BUM! Wolfi je zpět! Krása!
Jelikož v muzikálu není čas na prozkoumávání jejich vztahu a lásky, tohle by byl skvělý způsob, jak trochu lépe upevnit jejich vztah, aby nám na nich trochu víc záleželo a tak.


Le bien qui fait mal
První seznámení s Rosenbergem a Salierim je myslím velmi dobré. Vidíme je v žáru rozhovoru o německých operách, takže je nám okamžitě jasné, že oba budou přirození nepřátelé Mozarta, následně je uvedený Josef II., který je v MOR zredukovaný na komickou postavičku, ale ani to mi nepřekáží, jelikož jeho postava je v kontextu celého muzikálu velmi nerelevantní, takže co už. Jediné, co bych tomu herci ZAKÁZALA dělat je to melodramatické gesto, kdy "přemýšlí" komu zadá Únos ze serailu. Nevím, jestli je to vtipné pro francouzskou populaci, ale pro mě určitě ne.

Scéna ze zkoušky Únosu je taky skvělá, Wolfiho nespoutané chováním, hádka s Rosenbergem, Salieriho sarkastický potlesk - 10/10.

Le bien qui fait mal….ach. Mám takový obvyklý problém s tím, že bych trochu ubrala na metaforách a udělala ten text konkrétnější. Ale na druhou stranu hardcore fandové by mě za to lynčovali, protože právě ta vágnost textu, která nabízí shipování "Mozalieri", se zdá být hlavním kouzlem této písně. Ale já bych to lynčování asi riskla. Dala bych tam prostě trochu víc frustrace nad tím, jak Salieri musel celý život dřít a bojovat, zatímco Wolfi svého génia zdánlivě dostal do vínku "jen tak", vztek nad tím, že sice není obdarován Wolfiho darem, ale zároveň se zdá být jediným, kdo jeho hudbě opravdu rozumí, zkrátka uvědomění si, že je odsouzen do role Mozartova diváka, nikoliv kolegy.
A ještě jedna věc. Já….*tichouný hlásek* strašně nenávidím ty kostýmy tanečníků. S planoucí vášní. Tak planoucí, že bych je pouhou silou myšlenek určitě dokázala podpálit.
Nešlo by něco…méně laciného? (Ach jo, úplně vidím, jak mě hardcore fandové kamenují.)
Mám i alternativu - co kdyby použili kostýmy tanečníků z oficiálního klipu Assasymfonie? Nebo co kdyby to bylo něco na styl tanečníků Hamiltona, akorát v černé barvě? Prostě něco méně kýčovitého a laciného a zbytečně sexuálního (jsem moc pruderní? Klidně mi řekněte, jestli jsem, idk.)
A to vodní dýmka? PROČ? Vážně - proč?

Les solos sous les draps
Scéna, kdy Cecílie nachytá Wolfiho a Stanzi je další cringe, ale jelikož je ta svatební smlouva záminkou k nejrozkošnější žádosti o ruku…budiž, nechávám to být. Chránila jsem své imaginární publikum před příšernými scénami manželů Weberových dostatečně dlouho, tuhle jednu si musí přetrpět.

S písní samotnou mám komplikovaný vztah. Nejdřív mi připadala chytlavá, potom jsem ji měla tendence přehlížet, a nakonec jsem se dostala do fáze, kdy mě začala mírně iritovat.
Přemýšlím, jaká je její úloha a mám podezření, že prostě potřebovali nějaký přechod od Wolfiho žádosti o ruku k svatbě samotné, plus asi potřebovali nějakou scénu pro Maevu Meline, kterou jsme už dlouho neviděli.
Jediné, co na té písni mám ráda, je Leopoldův výstup, což je smutné, protože to v téhle písni má být "jen vedlejší prvek".
Využiju své obvyklé strategie a otočím to na té jedné věci, co mám ráda - vnesu do písně trochu víc konfliktu, který naznačil Leopold. Leopold nesouhlasí se svatbou Stanzi a Wolfiho, Nannnerl se jich zastává, pohádají se a Nannerl proti otcově vůli odjíždí na jejich svatbu - tadá, už dává smysl, proč Nannerl v tom duetu vůbec je a její postavě by dalo víc trojrozměrnosti, kdyby se konečně postavila svému otci (když už to ta reálná Nannerl nikdy neudělala).
Co se Stanzi týče - dala bych trochu víc sebevyjádření - je šťastná, že si má vzít Wolfiho, ale je to trpký pocit, nechce, aby si ji bral nedobrovolně, kvůli nějaké smlouvě, protože ho doopravdy miluje. Prostě ty věci, co by mohly být řečeny, ale my si je ze záhadného důvodu musíme jen domýšlet.
Teprve až po dialogu Wolfiho a Stanzi a žádosti o ruku bych byla svolná k frivolnímu tónu té písně - ostatně jejich svatba má být veselá událost.
A líbí se mi, jak je ten růžový mrak, kde si Wolfi a Stanzi vymění prstýnky, extrémně kýčovitý a tvůrci si to uvědomují, protože vzápětí na jeviště nakluše Rosenberg a zděsí se, co je to za krám, a ať tu hrůzu okamžitě odvezou. Nice. A zrovna od Rosenberga je to vtipné, protože on je chodící kýč, hlavně v nejnovější tour produkci.

Následný monolog Rosenberga bych nechala - je vtipný a zároveň i dobře zahraný, když nedobrovolně přizná, že ho Mozartova hudba ve skutečnosti dojímá. I ten Rosenbeeeeeerg záklon už se zapsal do historie jako naprosto ikonický. Ale proboha - když ho Salieri načapá, jak si křepčí na Mozartovu hudbu, nestačilo by, aby se ho Rosenberg leknul jen JEDNOU?

Scéna balet vs Rosenberg je ve velkém převzatá z Amadea, no o to víc oceňuju, že to celé trochu otočili a divák teprve až s císařem zjišťuje, proč je zkouška Figarky tak "tichá". Že je to nakonec Salieri, kdo celou situaci chtě nechtě musí otočit ve Wolfiho prospěch, je skvělá třešnička na dortu, takže ač je to převzatá scéna, udělali si ji úplně po svém, takže vlastně smekám a nic neměním. :D

L'Assasymphonie
Lidi. Assasymfonie. ASSASYMFONIE, LIDI. Co po mě chcete slyšet??? :D

Dors mon ange
To je podle mě strašně pěkně udělaná scéna - Wolfi a da Ponte se baví o nemoci Leopolda, nepatrně se pohádají o jeho přínosu do Wolfiho života a potom se ještě dřív než Wolfi dozvídáme, že už je stejně pozdě a Leopold zemřel. Když kolem Nannerl prochází Stanzi s dopisem, všem je jasné, co v něm stojí…tam bych vůbec nic neměnila.
Líbí se mi, že i v textu Nannerl pro otce sice truchlí, ale zároveň i naznačuje, že to nebyl zrovna otec roku. Ach, nebohá Nannerl, už má navždy zvláštní místo v mém srdci. :D

Victime de ma victoire
Na vývoj Wolfiho linky měli tvůrci celý muzikál, na Salieriho pouhou polovinu a přes to je jeho cesta o mnoho zajímavější. Victime je pro něj dokonalým zlomový bodem - uvědomil si, že není padouch, do jehož role se pokusil postavit, stejně tak jako jím není ani Wolfi. Chtěl zničit Mozarta, ale vlastně největší škody napáchal sám u sebe…opovažte se na tu píseň někdo sáhnout! :D


Vivre a en créver
Už jsem párkrát zmiňovala, že pro velké finále muzikálu bych si slibovala trochu velkolepější hudbu, něco dramatičtějšího a hlavně nadčasovějšího, protože tohle je podle mě další případ kousku, který špatně stárne.
Ale co se textu týče, to je ten vzácný případ, kdy bych neměnila vůbec nic. Za života si nerozuměli, tak doufají, že si budou rozumět alespoň v smrti - odkládají stranou své rozepře, protože teď už na nich stejně nezáleží.
Wolfi zpívá, ať každý den prožíváme naplno, ať svým smíchem porazíme čas i smrt a Salieri zpívá s ním, ačkoliv v jeho případě je to provinilé, protože ví, že podle těchto slov nikdy nežil. Perfektní.
I tu Wolfiho melodramatickou smrt bych nechala…nějakou tichou, znepokojivou smrtí ve stylu La Traviaty bychom u MOR nepochodili, chceme lidi ověšené světýlky a chceme spoustu třpytek! :D

Zdroje obrázků:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 4. dubna 2019 v 9:04 | Reagovat

Jak jsem říkala již minule, nechceš to přeložit do frániny a polsat to tvůrcům muzikálu??? Opět nemám absolutně co vytnout a všechny tvé náměty na změnu se mi líbí, prakticky s každým nemohu nic jiného než souhlasit a dokonce se i shodneme že Plase je Passe je rozhodně lepší titulní písnička pro Wolfiho, než kterou všude propagují dokonce jsem na tamtu tak alergická, že ji zásadně vždy a všude přeskakuji :D (což je jako u tebe kdy ty přeskakuješ Les solos...) :D

2 Lotte Lotte | Web | 4. dubna 2019 v 13:20 | Reagovat

Tak to mě Tatoue Moi nevadí a miluju ten oficiální videoklip. :D
Ale jsem ráda, že se teda shodneme. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama