You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Malý úryvek z Dějin opery

11. dubna 2019 v 19:26 | Lotte |  Lotteland
Mám teď rozečtenou takovou lehčí oddechovku….

Ne, kecám, čtu poměrně těžkou bichli (těžkou obsahem i váhou, haha), s fascinujícím tématem, ale zaměřením, které nejednou sahá za hranice mých znalostí. Jsou to Dějiny opery: posledních 400 let od autorské dvojice Abbateová a Parker. Nemám to ještě ani zdaleka dočtené (ačkoliv jsem začala v únoru, ehm, ehm), ale podle lidí, kteří tomu rozumí daleko víc než já, je to nejlepší knížka o opeře, co na českém trhu můžete v tuto chvíli sehnat. A z těch 24 % (aspoň mi to tak spočítalo Goodreads), co z ní mám přečteno, můžu potvrdit, že autoři jsou velmi fundovaní, ale pořád hovoří lidským jazykem (což je u akademiků velmi vzácné), takže po té knížce klidně můžou sáhnout i lidé jako já, tedy takoví lidé, co o opeře vědí asi tolik, že je super na ni chodit do divadla, protože v ní talentovaní lidi hezky zpívají.
A taky je ta knížka pěkně drahá, takže ještě jednou vřelé díky mé sestře, chci říct Ježíškovi, protože já bych kvůli jejímu nákupu asi měsíc nemohla jíst.

Protože ti autoři doopravdy vědí, o čem mluví, umí strašně krásně popisovat hudbu. Tak, že ji okamžitě slyšíte v uších, zatímco čtete jejich slova. Takové ty věci, o které jsem se já pokoušela ve své fanfikci Poslední symfonie, ale žalostně v nich selhávala, poněvadž, a to je poněkud zásadní problém, já nevěděla, o čem jsem mluvila. A bylo to znát.
Nicméně - konečně jsem se propracovala k pasáži, na kterou jsem se těšila nejvíc - velké překvapení…k Mozartovi. K Wolfimu.
(Salieriho tam zatím jen velmi lehce zmínili, ale to už je jeho nešťastný osud.)

No a pointa tohohle článku je, že vám chci ocitovat pasáž z knihy, popisující duet Figara a Zuzanky z Figarovy svatby, protože je to prostě strašně pěkně napsaný.
Přijde mě za tenhle počin zabít komando EU? Kdo ví, kdo ví, risknu to.
Taky jsem se při té příležitosti rozhodla na YT nahrát moji oblíbenou verzi tohoto duetu (ok, teď po mě to komando rozhodně půjde), abych ji k článku přiložila. Tato verze zahrnuje Adama Plachetku, což vás určitě musí strašně šokovat, hehe.

Můžete argumentovat, že můj autorský podíl na tomhle článku je tím pádem nula a já se s vámi nebudu hádat.

Hezký den a opeře zdar!

(Nejspíš se tu objeví podobný článek až se dočtu i k rozboru Dona Giovanniho, jelikož to je moje nejoblíbenější opera…což je informace, kterou taky určitě slyšíte poprvé v životě).

"Orchestrální úvod obsahuje dvě velice odlišná témata: první je prostá figura s opakovanými tóny ve smyčcích, druhý je opakující se motiv ve dřevech. Když obě postavy začnou zpívat, je jasné, že první téma patří Figarovi a jeho činnosti - ten zpívá o tom, co měří, a opakované tóny tématu ho napodobují, jak krokem přeměřuje místnost. Druhé téma je stejně tak jasně Zuzanino - ta zpívá o svém kloboučku a opakující se téma vyvolává představu, jak její obraz pořád dokola putuje od k ní k zrcadlu a zase zpět. Vše je celkem jednoduché: toto jsou zřejmá hudební zpodobnění textu a dění na jevišti. Ale když duet pokračuje, věci se komplikují. Zaprvé Figaro neodpoví Zuzaně hned, když se ona ozve se svým tématem; namísto toho dál přeměřuje pokoj. Zuzana ho - což nikoho nepřekvapí - s pořád větší naléhavostí žádá, aby se na ni podíval. On tak nakonec učiní, komentuje její klobouček a přebírá její opakující se, dokola kroužící melodii. Ale zpívá ji v nízké, nepřesvědčivé poloze. Odříkává jen slova a vlastně se na ni ani nedívá? Prostě ji neposlouchá, jak manželky obviňují své muže dodnes? Jako by Zuzana chtěla potvrdit, že to tak opravdu je, znovu ho žádá, aby se podíval na její klobouček, a to i poté, co on s použitím jejího tématu nejspíš k němu něco poznamenal.
Můžeme předpokládat, že nakonec Figaro skutečně dává pozor, a závěrečné čtyři verše zpívají oba spolu. Ale namísto aby tuto poslední část opatřil novou melodií, Mozart změnu básnického metra ignoruje a nechá oba dva svorně zpívat Zuzanino téma. Z toho, co bylo jen kouskem činoherního dialogu a operního libreta, se tedy stalo malé hudební drama, které naznačuje, že Figaro a Zuzana nevedli prostě jen krátký rozhovor, ale vyjednávali, a Zuzana zvítězila. Figaro je spokojený, že to tak dopadlo. Publiku se zde touto cestou dostalo miniaturní citové výchovy a také ilustrace, jak muži a ženy spolu svobodně komunikují a mohou - s trochou naléhání a flexibility - vyřešit vzájemné různice. Navíc tato výchova proběhla za použití technik uplatňovaných v tehdejší instrumentální hudbě - s hrou kontrastujících témat - ve službách operního dramatu."


Zdroj:

ABBATE, Carolyn a PARKER, Roger. Dějiny opery: posledních 400 let. Překlad Robert Novotný. Vydání první. Praha: Argo, 2017. 652 stran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh, s. 154-155. ISBN 978-80-257-2094-3.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 12. dubna 2019 v 8:02 | Reagovat

tak ty máš rozečtené dějiny opery, už je mám ve svém internetovém košíčku asi sto let :D (mám šíleně dlouhý seznam co bude moc drahý, tak čekám na nějakou vhodnou chvíli - třebas premie, abych si ten seznam objednala naráz) :D okaždé když tu knížku vidím v knihkupectví nebo na stránkách tak s říkám jak si jí pořídím, ale pak zase že ne že je těžká :D takové typické dilema. :D

2 Lotte Lotte | Web | 12. dubna 2019 v 23:55 | Reagovat

Taky jsem kolem té knihy dlouho přecházela a vzdychala nad ní ve vitrínách. :D
Ale těžká vskutku je...fyzicky i duševně. :D :D :D

3 Adele Adele | Web | 1. května 2019 v 16:34 | Reagovat

O téhle knize jsem vůbec neslyšela. Moc díky za tip, někdy v budoucnu bych se na ni mohla zaměřit. :-)

PS: Nesouhlasím. Podle mě jsi v Poslední symfonii krásně zachytila dojmy z poslechu hudby. (Absolutní top moment byla scéna na Wolfiho pohřbu, jak Nannerl vnímala Wolfiho Rekviem.)

4 Lotte Lotte | Web | 3. května 2019 v 20:02 | Reagovat

Ach, ach, ach, děkuji moc. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama