You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Květen 2019

Náhradnice - 2. kapitola: Mathieu

15. května 2019 v 20:57 | Lotte |  Náhradnice


Bylo tomu už velmi dlouho od doby, co Mathieu naposledy stál v trůnním sále císařského paláce. Deset let, pokud ho neklamala paměť, což znamenalo, že mu tehdy muselo být stejně jako teď Estelle, pošetilých pětadvacet let. Potlačil vzdychnutí a zaletěl pohledem k prázdnému trůnu na vyvýšeném pódiu na konci místnosti. Tehdy na něm ještě seděla císařovna Margaret I., ale z živoucí legendy už byla jen stará, unavená žena. Na většině portrétů byla vyobrazovaná jako drobná hnědovláska se zvláštním varovným pohledem v očích kolem třiceti let, tedy ve věku, kdy jakýmsi zázrakem zachránila říši, ale tehdy v ní tu ženu z podobizen už nepoznával. Byl to konec konců poslední rok jejího života, a ač k ní tehdy vzhlížel s upřímným obdivem, ten pověstný plamen v jejích očích už nenašel. Všichni tušili její brzký konec, slyšel, jak si o tom lidé kolem něj šeptají, spekulují. Stejně jako šeptali a spekulovali dnes, při korunovaci její neteře, jejíž příchod momentálně všichni v napjaté atmosféře očekávali.
"Ty jsi pro své vlastní dobro až příliš hodný, můj příteli," ozvalo se za jeho zády a Mathieu se s pocitem déjà vu ohlédnul a stanul tváří v tvář ministerskému předsedovi.

Viděla jsem tour produkci Love Never Dies, popřemýšlela nad problematičností celého díla, ale i přesto se dojala a poplakala si, aneb definice guilty pleasure

3. května 2019 v 21:36 | Lotte |  Love Never Dies americká tour
K Love Never Dies se váží počátky Lottelandu, takže už je to sedm let, a tudíž už je v tom patina nostalgie.
Pořád vzpomínám, jak jsem třikrát denně sledovala všechna dostupná videa s "Rierrou" na Youtube, jak jsem hltala každý nový gif, video, obrázek, cokoliv z nového DVD australské produkce, jak mohutně jsem obrečela historicky první sledování onoho DVD (a když říkám mohutně, tak myslím, že jsem preventivně spustila už u Beauty Underneath), prostě Love Never Dies je jako člen rodiny, ale takový ten problematický člen rodiny.

Nedávno, při mém pravidelném plýtvání času na Tumblr, jsem narazila na gify z americké tour LND, z čehož jsem já Sherlock vydedukovala, že na světě je nový bootleg, ony gify jsem repostla, trochu jsem si pofrflala nad svým osudem, že se ke mně ten bootleg asi nikdy nedostane a šla dál.

A pak se stalo něco neuvěřitelného - ta osoba, co ty gify postnula, se mi ozvala a nabídla mi odkaz na stažení toho bootlegu! A ta osoba mi ten odkaz poslala jen tak, bez obvyklých výhrůžek "nikomu jinému to neposílej, nebo tě po smrti přijdu strašit", takže předpokládám, že když mi nepošlete svůj mail, tak vám nepošlu ten kouzelný odkaz, protože bootlegy jsou nelegální a já nedělám nelegální věci a vy byste taky neměli. *mrk mrk*

A zde je vaše odpověď na otázku, proč najednou zase řeším Love Never Dies. Tenhle článek je extrémně divný mix následujícího:

•"recenze" daného bootlegu
•dojmy z návratu k LND po X letech
•zjištění, že mám LND pořád ráda
•zjištění, že LND zároveň vlastně nemám ráda
•zjištění, že LND je moje quilty pleasure

Začnu názory na hlavní obsazení:

Bronson Norris Murphy jako Fantom

Odběhla jsem si googlit, kolik je mu vůbec let, protože první věc, co mě při pohledu na něj napadla, byla technická poznámka o tom, že na roli Fantoma v LND, tedy "o deset let později", vypadá dost mladě. Nemohla jsem nic najít, jedna stránka naznačuje, že by mu mohlo být jednatřicet, což by vizuálně odpovídalo, i když já jsem na odhadování věku lidí úplně marná. Ale věk sem, věk tam, v divadle tyhle věci člověk musí přehlížet velmi často.
Bronson se velmi rychle zařadil mezi mé oblíbence. Přidal do své interpretace spoustu malých detailů navíc, reagoval na Gustava mnohem víc než Ben a Ramin, za což okamžitě získal bonusové body a trochu mi svým podáním připomínal originálního Fantoma - vždycky, když k němu někdo přišel moc blízko, vyskočil skoro až na strop, základní lidská interakce mu byla pořád stejnou neznámou, a byl správně fantomovsky nevyzpytatelný - nevím, jestli to bylo rozhodnutí režie, nebo prostě Bronsonovo charisma, ale neustále na jevišti dominoval scénu - i ve scénách s Raoulem měl velmi výrazným způsobem navrch.



Malý úryvek z Dějin opery II

3. května 2019 v 13:55 | Lotte |  Lotteland
Slibuji, že nehodlám Lotteland přeměnit výhradně na fanfikce a úryvky z knih, ale já slibovala/varovala, že sem přidám ještě nějaký další úryvek týkající se Dona Giovanniho. :D
A zde mám pasáž popisující okamžik, která změnila můj život! Melodramatické zvolání, ale nikdy nezapomenu na den, kdy jsem poprvé viděla a slyšela Dona Giovanniho a zejména...tu overturu, lidi, tu overturu!!!

"Ani slavnou předehrou opery si člověk nemůže být jistý. Ta začíná zlověstnoou pasáží v mollové tónině, dvěma hlasitými drženými akordy obklopenými tichem. Tyto akordy mají upoutat naši pozornost - je totiž důležité, abychom si je zapamatovali. Po nich následují jakoby pohřební pochodové rytmy v hodně pomalém tempu a vlnivé, stoupající a klesající běhy ve dřevech. Ale tyto tragické tóny po chvilce najednou přestanou a začíná standartní allegro opery buffa. V hudbě tak vysvstává otázka: co ta náhlá změna znamená? Jaký význam mají ony dva úvodní výkřiky? Až mnohem později, těsně předtím, než se Don Giovanni propadne do pekla a odejde navždy, se dozvíme, jaký význam ty hlasité akordy na začátku předehry měly. Vracejí se ve 2. jednání s příchodem kamenné sochy a po několika minutách zaznívají znovu, když Don Giovanni naposled svému nevítanému hostu říká: "No! No!" Teď už chápeme, že i opera samotná začala vzdorem, orchestrálním "Ne!", které odmítá útěchu spočívající v konformismu. Je ovšem stejně dobré mít na paměti, že tato oslava výjimečnosti není ryze heroická a rozhodně nejde o recept, jak by se lidé měli v životě chovat."



Zdroj: ABBATE, Carolyn a PARKER, Roger. Dějiny opery: posledních 400 let. Překlad Robert Novotný. Vydání první. Praha: Argo, 2017. 652 stran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh, s. 158. ISBN 978-80-257-2094-3.

Náhradnice - 1. kapitola: Estella

1. května 2019 v 12:39 | Lotte |  Náhradnice
Tuhle povídku asi nikdo nebude číst hned z několika důvodů:
- kvůli mé aktivitě je to tu tak jako tak mrtvé
- tahle povídka navazuje na povídku Dreamcatcher, což věci komplikuje
- ale tak si prostě budu psát sama pro sebe, to je fajn, všechno je fajn

Ale zkusím trochu shrnout, o čem to tak je, abych vás třeba přece jen nalákala ke čtení + nějaký úvod je asi tak jako tak nezbytný.

Takže - děj se odehrává v císařství v Twighburgu, což je svět vytvořený pro krátký film Corset, ve kterém hraje Ivan Ozhogin, který ale nikdy nebyl vydaný a v tuto chvíli už se zdá, že asi ani nebude.
Součástí císařství je i království Titairy, které jsem si už vymyslela já sama.

Pak tu byl proradný Ferdinand, který se pokusil převratem získat nad císařstvím kontrolu, a dokonce se mu podařilo i zavraždit císaře a korunního prince. Ale všechno dobře dopadlo, zemi zachránila velmi nepravděpodobná hrdinka - slepá princezna Mercedes, později císařovna Margaret, které se navrch i zázračně vrátil zrak.

Jedna věc, co je o Mercedes/Margaret nutné znát je, že původně měla v příběhu hned šest sourozenců, z toho jednoho jsem jí zavraždila, ale musím říct, že už tehdy jsem nevěděla, co si s tolika postavami počít a teď to nevím o nic líp (v Lottelandu jsme k sobě upřímní), takže spácháme zločin na kánonu (lol) a budeme předstírat, že kromě zavražděného Mattheva měla jen jednoho dalšího bratra jménem Edmund, ok? Ok.

Edmunda jsem v "originálu" krátce představila, ale nikdo si to nepamatuje takže: byl to takový donchuán, byl dost nezodpovědný bohém a obecně se předpokládalo, že po vraždě korunního prince bude následníkem on, neboť jeho starší sestra byla slepá a tudíž vládnout nemohla (předstíráme, že ženy můžou normálně vládnout a neexistuje patriarchát, haha). Když nakonec trůn získala, byl z toho poněkud zahořklý a do konce svých dní její legitimitu zpochybňoval.

Dovedeme si tudíž představit, že vztahy potomků Mercedes/Margaret a Edmunda budou poněkud napjaté a taky že jsou. Dcera Mercedes/Margaret - Lyrica - je přirozeně nyní císařovnou, dcera Edmunda - Estella - je naopak vypuzená kamsi na předměstí. A právě jí, vypuzenou Estellou to celé začneme.

Ještěže to vůbec nemám komplikovaný....eh.


Nic nenasvědčovalo bouřlivým událostem následujících minut, dokonce by se dalo říci, že zasazení celé úvodní scény bylo k následnému vývoji situace až urážlivě nezáživné.
Čas ten den utíkal zdlouhavě, konverzace se vlekla a princezna Estella k ústům mechanicky zdvihala čajový šálek, jen aby se danou činností vůbec udržela vzhůru.