You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Náhradnice - 6. kapitola: Mathieu

17. července 2019 v 13:52 | Lotte |  Náhradnice

Mathieu s rukama založenýma za zády následoval skupinku lidí kráčející po rozlehlé mramorové hale. Rozhodně Titaiřanům musel nechat, že svoji první nezávislou univerzitu pojali ve velkém, ačkoliv měl drobné podezření, že částečná úhrada nákladů musela být financovaná i Twighburgem, protože tohle byl projekt, který si Titairy v tomto stádiu své existence ještě ani zdaleka nemohlo dovolit - to ale bylo něco, co nikdy nesměl vyslovit nahlas, a mohl jen doufat, že o tom pomlčí i Estella.
Ta kráčela v popředí, obklopena budoucími profesory a rektorem, kteří se zdvořile uctivými výrazy svoji královnu regentku provázeli po čerstvě dokončené budově. Ta s drobným úsměvem přikyvovala na všechno, co jí řekli, případně rozvážně položila nějakou otázku, na kterou ji nezajímala odpověď. Mathieu si nepatrně oddechl. Zatím to vypadalo, že ji připravil dobře.

"Pane Durande, pokud jsem správně informován, také jste profesor. Třeba zde jednou budete přednášet i vy," oslovil ho s vlídným výrazem ministerský předseda Silverwolf, který dnešní reprezentační program sdílel s Estellou.
Mathieu se usmál, i když si nebyl jistý, jaké má pocity ze zjištění, že ho Titaiřané mají takhle dobře prolustrovaného. "Bylo by mi nesmírnou ctí, i když musím dodat, že momentálně jsem musel svůj post na twighburské univerzitě dočasně opustit."
"Ano, jistě," vložil se do rozhovoru i Silverwolfův syn Kai, "musel jste se nouzově stát tajemníkem císařovny regentky. Všechno ve vedení našich dvou zemí je momentálně jakési nouzové, že?" zeptal se s úšklebkem na rtech.
Mathieu si ho přeměřil pohledem a rty mu zvlnil shovívavý úsměv. "Ale zcela stabilní, pane Silverwolfe. Může nám dělat radost, že náš systém funguje tak znamenitě, že i v krizích národního významu zůstává neochvějný," opáčil bez zaváhání.
Kai protáhl obličej. "Ano, všichni máme radost," řekl s ironií v hlase.
"I vy budete na zdejší univerzitu nastupovat, je to tak?" přešel to Mathieu.
"Ano, ano, a budu zářný student, jak se na syna ministerského předsedy sluší a patří," odtušil dutým hlasem.
"Kai," pronesl Silverwolf šeptem, nicméně i přes to mu v hlase zaznělo právě tolik varovnosti, aby syn změnil tón.
"Tak třeba jednou budete jako hostující profesor přednášet i mně," změnil syn poslušně téma.
"A co budete studovat?" zajímal se Mathieu.
"Práva," odpověděl Kai bez nadšení.
"Obávám se, že v tom případě se budeme míjet, jelikož jsem historik," upozornil ho Mathieu jemně.
"Jaká škoda," zněla neupřímná odpověď.
V tu chvíli je dohnala Estella se svými průvodci a Mathieu nenápadně pohlédl na hodinky. K jeho úlevě zatím všechno probíhalo přesně podle časového harmonogramu a všichni se společně vydali na nádvoří univerzity, kde se už shromáždily početné davy přihlížejících. Mathieu z pozornosti veřejnosti stále nebyl nikterak nadšený, ale když pohlédl na Danielle s vévodkyní Karolínou, které se právě vracely z prohlídky filozofické fakulty, uvědomil si, že oproti tomu nešťastnému dítěti to snáší ještě relativně dobře, ale jediné, co pro ni v tuto chvíli mohl udělat, bylo vyslání povzbudivého úsměvu, který plaše oplatila.
Zařadil se společně s Natálií Nikolajevnou zpět po bok osvobozené Estelly, která na ně okamžitě začala chrlit stížnosti, ačkoliv u toho impozantně udržovala na tváři široký úsměv, kterým úspěšně mátla okolí.
"…celý den na nohou, vláčí mě po celém zatraceném městě, pořád mě někomu představují a já s nimi mám konverzovat, i když si ani nepamatuju jejich jména, a teď mi celou hodinu ukazovali mramor dovezený odněkud z Ameriky, nebo co já vím odkud…"
Mathieu se chápavě usmíval a přikyvoval, i když značnou část jejího monologu úspěšně vypouštěl.
Když stanuli na vrcholu schodů před rektorátem, Estella zmlkla a s důstojným výrazem zamávala davům vměstnaným na poměrně limitované ploše univerzitního nádvoří. Většinu přihlížejících tvořili budoucí studenti, ale bylo tu i hodně náhodných zvědavců, kteří se sem stihli zavčas vměstnat. Ti, kteří to štěstí neměli, postávali na ulici a zvědavě natahovali krky, ale z Estelly mohli vidět nanejvýš tak zátylek.
K Estelle přistoupil ministerský předseda, a ač to byl drobný mužík, který Mathieuovi nedosahoval ani po ramena, bylo na něm cosi výsostně autoritativního, a Estella ho netypicky pokorně následovala k závojem zahalené plaketě, a po vyslechnutí obou národních hymen (titairijská samozřejmě hrála jako první) zatáhla za provázek se střapcem a odhalila nákladnou pamětní desku s dnešním datem, označujícím oficiální otevření první samostatné titairijské univerzity. Mathieu přelétl pohledem zlacená písmena a přemýšlel, jestli už měli vyhotovený kus s Lyričiným jménem, a narychlo museli vytvořit nový pro Estellu. Pobaven tou představou znovu pohlédl na hromově tleskající zástup lidí a přimhouřil oči, protože ho na okamžik oslepil odraz světla od čehosi kovového. Přidušeně vykřikl, když si uvědomil, na co hledí, a rozjásané nádvoří jako by na povel utichlo. Viděl, jak lidé naprázdno otevírají ústa, jak se jim pohybují rty, ale on neslyšel vůbec nic, jen vlastní krev hrnoucí se do jeho spánků.
Rozběhl se k Estelle a prudkým trhnutím ji a nechtěně i Silverwolfa srazil na zem. Teprve až po zaznění pronikavého výstřelu se k němu jako po otočení magického zapínače začínaly vracet zvuky, barvy, tváře...a to co vypuklo, nemohl pojmenovat jinak, než peklo na zemi.
Křik, jekot, pláč, dupání stovek nohou, ostré hlasy vojáků, hlídajících svoji císařovnu a královnu…nutno říct, že velmi špatně.
"Pojďte, pojďte," někdo bez dechu zvedal Mathieua, Estellu a Silverwolfa zpátky na nohy a tlačil je do postranní uličky, kde čekal připravený neoznačený kočár, který sem vyčarovali snad ze vzduchoprázdna. Periferním zrakem zahlédl hystericky ječící vévodkyni Karolínu a smrtelně bledou Danielle, ale cizí ruce mu nedovolily ohlédnout se a ujistit se že jsou v pořádku, bez okolků ho natlačily do kočáru, zabouchly za nimi dveře, a kočí se bez pobízení zběsilým tempem rozjel ulicemi Aquiry.
"Odpusťte, ale při spuštění bezpečnostního protokolu není čas na jemnocit," ozval se Silverwolf, který byl do kočáru prakticky vhozen hned za Estellou. "Sám jsem ho navrhoval a prosazoval co největší efektivnost při odstranění panovnice z nebezpečné situace."
"Takže vy jste tu měli celou dobu připravený kočár pro případ, že by mě někdo zkusil zabít? Co kdybyste tu energii raději využili na - já nevím - na zajištění, aby po mě nikdo nestřílel?" zeptala se Estella hystericky přeskakujícím hlasem.
"Ujišťuji vás, že-"
"Estello - Madam, davy jako tyhle nejde stoprocentně ohlídat, prostě to nejde, to musíte uznat sama," vstoupil do jejich debaty Mathieu a přiměl Estellu, aby se na něj podívala a klidně opětoval pohled jejích vytřeštěných pomněnkových očí. "Všichni jsme v pořádku, a to je to hlavní," dodal jak nejklidněji dokázal.
"Všichni?" zopakovala Estella a hlas jí přeskočil o oktávu výš. "Všichni? Tak kde je moje dvorní dáma, matka a sestra? Kde je váš syn?" ohlédla se po Silverwolfovi, kterému zaškubalo v obličeji a vůbec poprvé tak projevil jakoukoliv známku rozrušení.
"Jsou v pořádku, všichni jsou v pořádku," zopakoval dutým hlasem, "je o ně postaráno zrovna tak jako o nás, vím to, prostě to vím."
Mathieu nevěděl, koho přesvědčoval, jestli je, nebo sám sebe, ale nedostal šanci to zjistit.
"Mathieu!" zaúpěla náhle Estella a zničehonic ho popadla za ruku. "Vaše paže, krvácíte, Mathieu, zasáhli vás, proboha, zasáhli ho…" Estella se dlouho statečně snažila ovládat, ale teď se jí po tvářích nepokrytě rozkutálely slzy.
Mathieu překvapeně shlédl ke své ruce a skutečně naznal, že rukáv jeho levé paže je nasáknutý krví. Vůbec o té ráně nevěděl, necítil ji.
Silverwolf s překvapivou pohotovostí shodil z ramen vlastní sako a přitisknul ho Mathieuovi k ráně.
"To je v pořádku, za chvíli dorazíme do tajného bytu a na místě bude i lékař," ujišťoval Mathieua, který ale vypadal spíš překvapeně než vyděšeně, a tak otočil hlavu a rozhodl se svá slova směřovat spíše vzlykající Estelle.
"Já myslím, že ani neprošla skrz, určitě je to jen škrábnutí," vysoukal ze sebe šokovaný Mathieu, s nechápavým výrazem zírající na vlastní paži, jako kdyby snad ani nepatřila k jeho tělu.
Kočár konečně zastavil v jakési okrajové části města, a Mathieu se na vratkých nohou vypotácel z kočáru. Adrenalin se z jeho těla rychle vyplavoval a on pociťoval jakousi malátnou únavu doprovázenou štiplavou bolestí v ruce. Měl pocit, jako by jeho tělo nápor, který do této chvíle statečně přehlíželo, přestávalo zvládat a prostě se vypínalo.
Další cizí ruce ho podpíraly do schodů omšelého domu, uložily do lenošky pod oknem nenápadného, skromně zařízeného bytu, a do nosu ho udeřil pach dezinfekce, když se k němu přiblížil neznámý muž, pravděpodobně onen lékař, kterého mu sliboval Silverwolf.
V jeho zorném poli se jako mávnutím kouzelného proutku zjevila i Natálie Nikolajevna a obdařila ho jakýmsi polovičatým úsměvem, když s překvapivou energičností doktorovi pomáhala vysoukat jeho ztuhlé tělo z kabátu a košile. Mathieuovi její bezostyšně zkoumavý pohled na jeho odhalenou hruď nebyl právě příjemný.
"Kde jste se tu vzala?" vysoukal ze sebe, zatímco lékař cinkal s nějakými drobnými lahvičkami.
"Přijeli jsme jen pár vteřin před vámi - já, vévodkyně, princezna Danielle i ten mladý Silverwolf. Moc se s námi nepárali, ale hádám, že účel svědčí prostředky," usoudila a po doktorově pokynu mu na ránu přiložila kus látky nasáklé dezinfekcí.
Mathieu považoval za otázku osobní cti nedát ani mrknutím oka najevo, že to pálilo jako čert.
"Nic to není, jen škrábnutí. Ale margaretský řád vás teď nemine, vy náš národní hrdino. Ach, nebo že by dokonce svatoalexandrovský? Ta modrá šerpa vám půjde k očím," uchechtla se, očividně vůbec nepoznamenaná dnešními událostmi. Mathieua by skutečně zajímalo na jaké bázi asi operovala její chladná mysl, ale raději se zeptal na něco bezpečnějšího.
"A odkdy jste taková zdravotnice?"
Uchechtla se. "Zapomínáte, že pocházím ze země, kde jsou ještě pořád legální duely. Už jako dítě jsem viděla horší, monsieur," odpověděla klidně.
"Mýlíte se, ani u vás už nejsou legální," odvážil se jí odporovat.
"Ano," opáčila lhostejně, "oficiálně možná ne, pravda…ale oficiální a neoficiální verze příběhu se často různí, že?"
"A jak se daří Es…Jejímu Veličenstvu císařovně?" zasípal Mathieu, kterému začínala povážlivě padat víčka poté, co mu lékař vpíchl injekci bůh ví čeho.
"Hysterčí," usoudila Natálie bez obalu, "ale říkala jsem si, že vám teď budu prospěšnější."
"A já si toho nesmírně cením, ale," Mathieu musel vyloženě bojovat, aby se udržel vzhůru a dokončil větu, "…ale já už jsem docela v pořádku, jak jste sama řekla. Běžte za ní…běžte za…Estellou," dořekl namáhavě a potom už ho obklopila jen tma.
Když znovu přišel k vědomí, lékař ani Natálie s ním už v místnosti nebyli, i přesto však měl neodbytný pocit, že není sám. Natáhl krk a spatřil Silverwolfa, jak si vrchovatě nalévá skleničku whisky.
"Taky bych si jednu dal," ozval se a překvapilo ho, jak ochraptěle zní jeho vlastní hlas.
Ministerský předseda se prudce obrátil. "Probudil jsem vás? Odpusťte, ale nedaří se nám uklidnit vévodkyni Karolínu, a tak jsem doufal, že…"
Mathieu měl co dělat, aby se nezašklebil. "Ovšem, chápu, v tom případě jí neodkladně odneste tu whisky," odvětil tónem člověka, který moc dobře ví, jaké je to potýkat se s Karolíniným záchvatem.
Silverwolf se nepatrně pousmál a vytratil se z místnosti. O pár minut později ale vstoupil někdo další. Estella. Mathieu byl velice vděčný, že ho někdo ve spánku přikryl dekou a přitáhl si ji až k bradě.
Estella si přitáhla židli k jeho improvizovanému lůžku a chvíli mlčela a kousala se do rtu.
"Ach, vy blázne!" vybuchla zničehonic. "Skákat před kulky, hrát si na hrdiny, málem zemřít…"
"Je to jen škrábnutí, opravdu, ani na okamžik jsem nebyl v ohrožení života, copak vám to Natálie nepověděla?" rozhodl se jí vstoupit do řeči, aby zavčas zarazil proud jejích slov.
Potřásla hlavou, znovu se kousla do rtu a do očí jí vhrkly slzy. "Tohle už nikdy nedělejte, musíte mi slíbit, že to už nikdy neuděláte," vyhrkla a bylo to poprvé, co ji Mathieu slyšel prosit. Přesto zavrtěl hlavou.
"Je mi líto, ale to slíbit nemohu. Obávám se, že kdyby na to přišlo, udělal bych to znovu," pronesl se slabým úsměvem.
Estella semkla rty. "Zatracený pošetilče."
Mathieu si v dramatickém gestu přitiskl ruku na srdce. "A já doufal v horoucí díky a svatoalexandrovský řád."
Estella se proti své vůli usmála. "Víte vy co? Dobrý nápad. Přesně to udělám. Vystrojím vám nějakou pěknou ceremonii a ten řád dostanete. Ironicky, to pro vás bude ten největší trest."
Zatraceně, pomyslel si Mathieu nešťastně, neměl jsem ji ponoukat.
Estella se usmála, jako kdyby mu četla myšlenky. "Měl byste ještě odpočívat, lékař to říkal." Po chvilkovém zaváhání se natáhla a krátce mu stiskla ruku, než vstala a pomalu zamířila ke dveřím.
"Mathieu?" ozvala se ještě na prahu.
"Ano?"
"Děkuji vám."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bára Bára | E-mail | Web | 17. července 2019 v 22:47 | Reagovat

Fíha, atentát? Zajímalo by mě, jestli to byl jen náhodný útok jednotlivce, nebo má Estella proti sobě nějakou větší skupinu.

2 Lotte Lotte | Web | 18. července 2019 v 7:46 | Reagovat

Pokládáš samé správné otázky, Báro. :D

3 Adele Adele | Web | 18. července 2019 v 15:30 | Reagovat

Zatím nejdramatičtější kapitola povídky. Mat se vyznamenal - já bych mu dala oba řády. :D :D
Tahle kapitola mi přišla - buď je kratší nebo mi tak přijde, páč potřebuji pokračování. :D

4 Lotte Lotte | Web | 18. července 2019 v 15:37 | Reagovat

Jooo, je kratší. Oproti té Danielliné třeba určitě, ale cokoliv navíc už mi přišlo jako natahování. This time short and sweet. :D
A ano, zasypejme Mata všemi řády a pozorujme ho tiše trpět. :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama