You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Listopad 2019

Náhradnice - 14. kapitola: Mathieu

30. listopadu 2019 v 15:18 | Lotte |  Náhradnice

Konečně nastal poslední den jejich zdánlivě nekonečné vlakové cesty zpět do Twighburgu a Mathieu ho k Estellině špatně skrývané nelibosti proklimbal. Měl pocit, jako kdyby se veškerá únava a stres, jeho věrné společnice napříč touto nešťastnou císařskou návštěvou, nahromadily a dosáhly nesnesitelného vrcholu. Zároveň však z vidiny návratu domů pociťoval úlevu. Nebyl tak naivní, aby věřil, že se návratem do Twighburgu všechno zázračně spraví, ale těšilo ho, že opouštěli zemi, kde museli neustále našlapovat po špičkách, aby náhodou neurazili tak nanicovatě pyšný národ. Ať udělali nebo řekli cokoliv, stejně byli označení za arogantní Twighburčany.

Náhradnice - 13. kapitola: Danielle

13. listopadu 2019 v 13:51 | Lotte |  Náhradnice

Danielle upřeně zírala na vlastní ruce složené ve svém klíně. Vířící páry ve svižném zajetí vídeňského valčíku pluli po tanečním parketě a Danielle naslouchala útržkům rozhovorů, smíchu a šustění drahých šatů, když její osamělou židli v rohu míjely jednotlivé taneční dvojice.
Maminka sice tvrdila, že nápad s maškarním plesem je naprosto ohavný a vulgární a kdyby bylo po jejím, už dávno by z Titairy odjeli, ale Mathieu říkal, že by tak unáhlený odjezd hned po korunovaci působil ve světle jistého novinového článku nezdvořile a poraženecky. Danielle se sice k onomu skandálnímu výtisku Titairijského týdeníku nedostala, ale z kontextu si dokázala odvodit jeho obsah.
Protože se mamince nápad s převleky nelíbil, byla její i Daniellina maska dost chudá. Danielle si do vlasů nechala vplést bílé růže, které ladily ke květům zdobící lem její škrabošky, ale to bylo tak všechno. Maminčina maska byla ještě víc prostá a nicneříkající: rudé šaty, zlatá škraboška a na hlavě nákladná tiára, kterou maminka dostala jako svatební dar od svých rodičů.
Danielle si představovala, že její ubohý kostým, jehož jedinou ozdobu tvořilo pár vadnoucích květů, byla samotná Titánie, královna víl, ale nikomu o tom samozřejmě neřekla. Vždyť by se jí za to každý vysmál, stejně jako tehdy, když každý den nosila margaretský řád, a zašlo to tak daleko, že ze všech lidí právě Estella s Natálií Nikolajevnou ji musely upozornit, že tím porušuje protokol a dělá ze sebe šaška.
Z pohroužení do těchto nepříjemných vzpomínek ji vytrhl známý hlas a ona polekaně vzhlédla do maskované tváře ministerského předsedy Silverwolfa, který ji s přívětivým úsměvem právě zdravil. Byl oblečený do impozantní vojenské uniformy prošívané zlatem a huňatým kožíškem, ve kterém si určitě nemohl stěžovat na zimu. Pokud to pochopila správně, reprezentoval tím nějakého svého slavného předka, ale neměla nejmenší tušení jakého.
"D-dobrý večer, pane ministerský předsedo," vykoktala zmateně.

Lotteland 8th Anniversary

2. listopadu 2019 v 17:44 | Lotte |  By the Way
Ach, já tušila, že na něco zapomněla. V říjnu měl Lotteland osmé narozeniny! (Ty jo, já začínám fakt stárnout.)

Už ani nevím, co do těch článků každý rok psát, opustilo mě už nutkání dělat kvůli tomu poprask a děkovné proslovy tak ehm...těm, co tu pořád zůstávají: vřelé díky. Sice mám pocit, že si své čtenáře spíš představuju, než že bych nějaké reálně měla, ale v mých představách jste všichni moc milí. :D

Raoul a Christine říkají: "Hrrr na blížící se kulatiny!" :D


Zdroj: Instagram: Clara Verdier (furt si nejsem jistá, jestli blog.cz přestal blokovat lidi za používání odkazů, so...)

Malý úryvek z Dějin opery III

2. listopadu 2019 v 17:30 | Lotte |  Lotteland
Takže, ehm, jestli přemýšlíte, proč Lotteland už zase tak utichá, důvod je velmi nudný: jen zápolím s příští kapitolou Náhradnice, a to je doslova všechno. :D A to se v té kapitole ani neděje nic zase tak převratného. *krčí rameny* :D
A jak vidíte, ani s četbou Dějin opery jsem zvlášť nepokročila, ehehm. Na moji obranu: má to dost daleko do lehké rekreační četby.

Nicméně přináším vám popisek jedné z nejkrásnějích operních scén vůbec: Te Deum z Tosky. Ta scéna je tak zničující, impozantní - a to bez ohledu, jakou produkci zrovna vidíte. Když jsem Tosku viděla naživo v Brně, začala jsem nekontrolovatelně slzet, čistě proto, jak strhující a krásná ta hudba je, navzdory faktu, že z hlediska děje to dojemný okamžik není. Ba naopak, je to velmi znepokující árie velmi znepokojujícího antagonisty. Ale to je to zajímavé na hudebním divadle: občas vyhrává hudba nad příběhem, občas zase naopak.

Ale teď už k úryvku samotnému, který je místy i překvapivě vtipný. :D

"Baron Scarpia, jeden ze slavných zlých hochů v dějinách opery, je despotickou hlavou represivního režimu a tohoto postavení využívá k uspokojování svýc dvou velkých, navzájem propojených libůstek: sadismu a smilstva. V závěru 1. jednání se tento démon účastní velkolepého náboženského obřadu a tato scéna zůstane tou nejradikálnější z mnoha zvukových krajin v Pucciniho operách. Scarpia hledá uprchlého trestance a tuší, že s jeho útěkem má něco společného hlavné hrdina Cavaradossi (tenor); Scarpia je v kostele Sant' Andrea della Valle a právě vyslýchal Tosku, Cavaradossiho milenku, po níž sám zrova touží. V pozadí pomalu vyzvánějí dva zvony ("v dálce, ale slyšitelně," předepisuje Puccini v partituře) a do pohybu se dává nážoenské procesí. Různé sbory zpívají latinské texty podložené monotónními melodiemi, které připomínají liturgický zpěv.
Jedním z neobyčejných prvků této scény je obsesivní, stále se opakující harmonický sled: zvony vyzvánějící dva nízké tóny, B a F, jež se střídají po dlouhé minuty. Zpoza scény jsou slyšet rány z děla, časově sladěné s rytmem hudby, jež oznamují vězňův útěk. Puccini vymýšlí harmonie, které se ovíjejí okolo základních tónů zvonů, ale nemohou se od nich odchýlit. Latinský zpěv se k nim hodí také, stejně jako melodie v orchestru, samozřejmě krouživá. Ta se zase přidádvá k monologu, který Scarpia přes veškerý narůstající lomoz pronáší, a podtrhuje jej. Opět je tu zvukové pozadí, před kterým zní zpívaný projev, ale zde tento podkres je stále hlučnější. Výstřely z děl, stejně jako rány do kovadliny ve Wagnerově Zlatu Rýna, uvádějí operu do drsnějších časů. Scarpia musí dát do svého barytonu všechny síly, aby přednesl monolog, v němž si představuje, jak v Tosce oheň žárlivosti promění ve vášeň svolné milenky. Nakonec se z chlípného snění probere, vzpomene si, že je v kostele, a vykřikne: "Tosca, mi fai dimenticare Iddio!" (Tosko, kvůli tobě zapomínám na Boha!) Jakoby v odpověď na neslýchané rouhání do toho vtrhne sbor s jednohlasným zpěvem, s melodií autentického Te Deum, a Scarpia se přidá. A zrovna když si člověk říká, že větší rámus už by z toho být nemohl, začne celý orchestr vyřvávat Scarpiův leitmotiv (plný zlověstných tritónů, drásavých žesťů a činelů). Opona jde dolů a divák skoro čeká, že se s rachotem zřítí i jevištní konstrukce."






Zdroj: ABBATE, Carolyn a PARKER, Roger. Dějiny opery: posledních 400 let. Překlad Robert Novotný. Vydání první. Praha: Argo, 2017. 652 stran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh, s. 449. ISBN 978-80-257-2094-3.